Potápění na nádech – pod ledem

Někdo si dává novoroční předsevzetí, že nebude kouřit, přežírat se, že bude cvičit a tak. Já si každej rok udělám seznam věcí, který chci prostě vyzkoušet, dle mého vzoru Mistra Michaela Bane a jeho knihy "Na hraně"… Letos tam jedna z věci byla – freediving pod ledem.

 Takže už dlouho jsem přemejšlel, jakej víkend to uděláme a když se mi konečně naskytlo jedno volné odpoledne, bylo rozhodnuto. S Františkem jako safety potápěčem jsme dohodli spolupráci, den (neděle) a cajky (má). Tak jsem ještě napsal přátelům zadrždechům, který nakonec nedorazili, a akce byla na spadnutí. 

Už několik dní jsem se na to připravoval spaním v autě, hehe, a když konečně hlásily rosničky na noc ze soboty na neděli ideálních -18C, bylo rozhodnuto. Abych využil den na 1OO procent a protože jsem actionholik tak sem se dopoledne ještě 2 hodiny rozlezl na lezecký stěně na Smíchově, skočil do auta a ve 13h přiletěl do Miličína.

Dojet až k vodě se nám samo nepodařilo, skrz asi metrový mantinel sněhu, tak jsme to zapíchli na cestě u hřbitova, a dál sem šel po svejch. Jak příhodné.

František se již mezitím opravdu činil. Motorovka kvičela, voda stříkala, a cca 2Ocm kry pluly v tmavém čtverci definujícím místo a směr následné zábavy. Ta začala už tím, dostat kry pod led. Nevěřil bych, jakej to má vztlak. Ouha, je hrozná zima, už jsem to zmínil? Začiná foukat ledovej vítr, což mě trošičku rozhazuje…další je věc, že ta druhá díra není úplně blízko. 

No nic, kry jsou tam nastrkaný, voda rychle zase zamrzá a my pomalu zamrzáme taky. Je třeba začít akci. Doráží Pavlík z Kralup, nás psychicky podpořit, a s navařeným čajem nás trefně mířenejma hláškama typu – …"hoši, je mi zima…nebo klucí, tady zmrznu i já, natož vy…nebo třeba to neodhrnuj, to prorazíš kdyžtak hlavou…"opravdu motivuje. : ) Jdem se převlíct !

František má samozřejmě sucháč, takže si celkem lebedí, och to já ne. To já pěkně v mokré 5tce. Už svlíknout se v tom autě do naha a polejt se vlažným kondicionerem na vlasy (nutné, jinak se do neoprenu nedostaneš) je opravdový zážitek. Navlékání slizké studené věci je už pak opravdová lahůdka, a když zjišťuju, že rukavice mám stále mokré od posledního monackého potápění, cítím, že jsem psychicky připraven ! 

 

3mm prochozené ponožky – v nich mě studí i podlaha v autě – vylepšuju tím, že si do nich beru bavlněné HF ponožky – ideální volba. Skáču do pantoflí, a vylejzám z káry. Ledovej vítr se mi zakusuje až do kotníků.  Ještě že v pantoflích hned zapadám do závěje, hned je mi tepleji. Cestou k lomu přemejšlím, jestli to byl fakt dobrej nápad. 

V lomu jde Franta do vody jako první, nainštalovat vodící šňůru. Cajky do ledu má, takže no problema, a vyvazuje lajničku cca 2O m dlouhou, k druhé díře. A ještě jedno lano dolů. Úvazek nemám, a stejně se shodujeme, že je to asi spíš zbytečný, a skoro bych až myslel i nebezpečný. Kdyby se ti úvazek zasekl někde na laně a krách co jsme nastrkali pod led…takhle budu klidnější.

1O minut to trvá, mezitím za pěkného foukání trochu mrznu, kor v těch pantoflích. Dávám kliky, a nějaký dřepy, že by to pomohlo, se mi moc nezdá. Myslím že voda bude mnohem teplejší, Franta signalizuje že je vše OK, tak jdu na to. 

Strkám nohy do vody. KURVÁÁÁÁ ! Tak okamžitě ponožky mokrý, a děsný jehličky. No tak to bude peklo. Není čas řešit, jdu na to. Lezu tam…neoprenek funguje perfektně – necítím skoro nic. Jen ty nohy, to je děs. Prsty v zmrzlejch rukavicích – to radši nebudem rozebírat. Dva tři nádechy – není moc co řešit, dyť je to kousíček, nádech, zkouška brejlí a jdu pod vodu. 

 

Je tma. Obdélník světla rychle mizí a trochu dumám, jak se mám dostat k druhý díře. Že bych se držel lana ? Hm, zkusím…plavu…není to ono. Tak hlavou opačně ? To taky není ono. Tak se pustím. Tak jo…hele, neměl bych plavat, spíš než tu experimentovat? Asi jo…tak jí mrskám k díře…44 sekund…a už jí vidím, matně..a…výýýýdech ! Jsem na druhý straně. ÁAAch ! 

 

Tak to je pecka ! Nejlepší ! Musím hned zpátky, takže pár nádechů, a zpět. Zpátky se už lana nedržím, a jen ho kontroluju občas pohledem, kde je – samozřejmě je tu František s bublifukem, kdyby něco, takže sem naprosto klidnej a začíná se mi to děsně líbit. Beru si GoPro, a jdem na to znova. Sekvenční focení, a hurá na dno. 

Trošku mi teče do brejlí, ale zase mě to odvádí myšlenky od mrznoucích prstů v ponožkách. 

 

Tam a zpátky, tam a zpátky.

Jednou jdu trochu hlouběji, a to mi tlak vody začíná trošku tlačit vodu do neoprenu (mám na prdeli díru a nemám lepidlo) a tak to ne, to radši budu tak do těch 8 metrů. Děláme si další fotky, a pak zkouším chodit po ledu vzhůru nohama. To je lehce dezorientující, nad hlavou máš dno lomu, pod nohama led, vztlak tě táhne nahoru, přitom nahoře je vlastně dole…

 

Zjišťuju, že už necítím prsty u nohou a že se mi hejbou v kuse – asi mi přimrzly ponožky k sobě. Ptáme se Pavlíka, jak jsme tam dlouho – a když mi říká že asi čtvrt hodinky, rozhoduju se, že to je v rámci eliminace omrzlin asi tak akorát. Tak doplavat k Františkovi a ukázat mu, že končím, ještě vylovit nějaký suvenýr, najít něco pro Pavlíka, tak se chvilku hrabu na dně, a ještě cesta zpátky k první díře v ledu…a ven. 

 

Okamžitě mi zamrzají rukavice, ponožky – peklo, ale neopren je fakt best, ten funguje super – nemám slov. Dávám Pávkovi nějaký cajky, a běžím k autu. Cestou mi křupou fusekle, a přimrzaj klíčky od auta k ruce. 

Skáču do auta, startuju, a sundavám si ty věci. No, teda, těma prstíkama to bylo tak just. A jak to bolelo, když to začalo přicházet k sobě – škoda mluvit. Za chvíli přichází i Franta, vylejzá suchej ze sucháče (asi proto se tomu řiká sucháč, a jo) a Pavlík nám nalejvá čaj a vítr fouká…tak si ještě venku povídáme. 

Čaj výbornej. 

 

A tak to bylo. Udělal jsem to, škrtám jednu položku ze seznamu a jsem šťastnej skoro tak moc, jako když sem si poprvý skočil z letadla. Byl to super pocit, plavat si tak pod ledem a s vědomím, že na to máš, ti to ani nepřijde nebezpečný…extrémní počasí…super společnost – nejlepší akce. Příště pořídím 5tkový ponožky, a budu si myslím v teple.

MOC DĚKUJI Františkovi za naprosto super safety a perfektní přípravu a hlavně pomoc při vykopávání auta ze sněhu (zapadl jsem tak, jak ještě nikdy) a Pavlíkovi za support a čájo. 

Díky !