Příběh o cestě za snem.

Konec. Příběh jednoho obyčejného šílenství. V rámci duševní hygieny a očištění mysli. Pro všechny, pro nikoho, pro ty co byli a ví, i pro ty, co nemají rádi a a nikdy vědět nebudou… 

Je neděle 20 hodin 2.května 2010. Sedím na štěrkovým parkovišti a zabodnutým pohledem na jeden jedinej kamínek z celýho toho štěrkovýho moře parkoviště hypnotizuju sám sebe. Hlavou mi víří milion obrazů a útržků konverzací, aby pak cvaknutím skrytého vypínače došlo k výpadku vědomí a nastoupilo poaktivitový tupo.

A zase ten kamínek.  Ten samej. Už bych ho asi poznal mezi všema, nebo ne ? Zkusím se podívat stranou, a pak ho najdu. To je nápad. Najdu ho a nebo ne? CVAK.

Víření. Vidím Andyho, Petra, Mááru, Vlčáka. Slyším se říkat : „Končíme, klucí“ Andy mi nevěří, huláká na mě ať to zopakuju. Smích… CVAK.

Je to tenhle kamínek ? Nebo to byl ten vedle ? Ne, to je tenhle. Sedám si na bobek, a koukám na něj zblízka. Natahuju ukazováček a palec a do jejich kleští ho zamykám a přibližuju si ho, zaostřuju.

Kde to jsem ? Co to dělám ? Já jsem se asi definitivně zbláznil. Začíná se stmívat, a já tu evidentně takhle sedím už hodinu. Probírám se z transu, zjišťuju že je mi zima a že jsem stále na Monínci. Musím se začít hejbat, musím domů, musím se odpoutat od tohohle všeho, musím to ze sebe dostat, stejně jako oběti traumatizujících zážitků procházejí fázemi nevíry, vzdoru, smlouvání až k pochopení…a ukončení. I já to musím ukončit. A udělám to hned. Ukončím to v sobě čárou tím, že o tom napíšu, zbavím se toho a přesunu to na ostatní. Převlíkám se, beru si notebook, realita zvuku nabíhajcích windousů mě trochu srovnává myšlenky a já můžu začít.

Brigády totiž skončily, bikepark stojí.

CVAK.

6 let zpátky. Telefon vyzvání. Volá mi Radek Barešů z Opařan. „Pojeď si zajezdit taky kousek od Jistebnice  na kopec, budem se vozit autem nahoru, a lesem  dolů…“ Jel jsem. Lesní čistý kančí freeride hned po dešti s množstvím kluzkých kamenů a vlhkostí deštného pralesa měl svoje kouzlo…  CVAK. Vidím se kterak tu natáčím část videa z tenkrát vznikajícího videa megaprdy 2.

4. Roky zpátky. Dostává se ke mně první informace, že by se snad měl někdy v budoucnu na tomto místě stavět lyžařský areál…nadšení, zjištování, nevíra…

3 roky zpátky. Začíná výstavba ! Jedu se na to podívat, jezdily bagry, kácel se les, vypadalo to tam jak na stavbě dálnice. Bylo jasný, že to dotáhnou do konce. Bude to tady…třeba by jsme mohli i my taky…časem sjet. Každej areál přece chce i aktivity na léto..

2 roky zpátky. První telefonáty a objíždění lidí, provozujících „Monínec“. Představování plánů a sebe, kdo jsem, co dělám, kde jsem se již angažoval. Obvolávání známejch, s prosbou o pomoc. První rozčarování – „zadarmo ani kuře nehrabe“,  řekl mi do telefonu Márošák, když jsem se pozeptal, jestli by mi mohl poradit, na jaký úřady jít, kde o co žádat…zjišťování všeho možného, telefon na uchu v permanenci..pomoc od Kuby Nepraše přišla ve chvíli, kdy už jsem myslel, že to nezvládnu dát do kupy…

Rok zpět. Konečně dospíváme ke konsensu s vedením Monínce. Vybudovat trať na kola – jsou jen dvě možnosti. „My na to kluci nemáme čas ani prostředky, především lidi. Máme mnoho starostí s rozjetím zimní sezony, to je pro nás hlavní, takže my to tu prostě dělat nemůžeme – i když by to bylo fajn…“ s tímhle odcházím z jedné  schůzky.

Dilema co dělat asi na minutu. „Já prostě chci ! Chci jezdit 2O km od Tábora, na kole, chci jezdit lanovkou nahoru, chci mít svou vlastní trať, kterou si budu moct ladit, chci konečně po letech stavět něco, co mi nikdo za týden nezboří, už mě něbaví jezdi do nejbližšího bikeparku 24O km a téct za víkend 3OOOkč za permice a naftu…“

Přichází rozhodnutí. Zvedám telefon. Volám Vlčákovi z Bechyně, člověku co vlastními silami vybudoval a udržuje v provozu lávkovej FReeride trail v Bechyni.  „Ahoj pane, neruším ? Mám možnost na Monínci vystavět bikepark, ale musíme to udělat sami. Pomůžeš mi ? Jsme toho schopní ?“ „Jsme.“ Řekl.

Jdu zpátky.

„My vám to postavíme. Nic za to nechceme. Zvládneme to, zkušenosti máme, pomoc od vás jen v rámci zařizování povolení, dodám podklady, udělám projekt. Do roka to může stát. My prostě chceme jezdit.“
A dostali jsme zelenou.
Byly jen dvě možnosti.
Udělat to sami, a jezdit.
Nejezdit.

Září, 2OO9. Jedu poprvé lanovkou na Monínci s kolem nahoru, a jedu hledat trať, kudy by se to dalo. Zjištuju, že ano, dalo by se to, nacházím část trailu který jsme jezdili už před 6 ti lety. Má asi 15 metrů : ) Trochu poklesávám na mysli, když vidím ten povrch. Skály, ostružiní, klacky, kameny o velikosti barelů s naftou a nálety a tím se snažím prodrat. Musí to jít.

Scházím se s Petrem Heiníkem, nasťinuju možnosti.  Volají mi i jiné firmy, že by Monínec chtěly pod sebe, jestli tam teda budem něco dělat – informace prosakují na veřejnost zle rychle. Vydávám první článek tom, že Monínec dostáváme my. Domlouvám se na sponzoringu s Petrem, vezme si to pod sebe firma racebike.

Děláme test den 28.10. a i přes nepřízeň počasí a hodně punkový profil tratě a sníh má akce úspěch – a lidi jsou spokojený. Nakopává nás to a plánujeme na jaře a přes zimu, když bude bez sněhu, výstavbu pořádně rozjet. 

Zima byla zlá. Metr a půl sněhu.

CVAK.

Je jaro. Po dlouhé zimě následovalo období tání. Období zjišťování, zařizování, telefonování, vyřizování, cestování. Datum otevření je květen začátek, leč všude leží sníh, a my nemužeme dělat. Deadline se začíná přibližovat. Konečně první brigáda v komorním stylu s Petrem. Plány dál.

Každý víkend, musíme to zvládnout. Vydávám články o postupu prací, nevěřím vlastním očím když vidím a slyším pozitivní reakce. „Bikeři sobě“, zní mi v uších věta, kterou jsem presentoval naší snahu na Monínci. I byly různé komentáře – …“proč to dělat zadarmo, když z toho bude středisko mít profit..“ a tak dále…ale přesto, přesto…

…na brigády doráží lidi ze všech koutů čech. Nikdy z toho nebudou mít ani korunu, stejně jako my, ale přesto přijíždí. To je pocit který bych vám přál zažít. Máry Petelíka táta, Ken, mi shání dřevo od svého kamaráda z pily. Trámky, prkna, co si řeknu, přivezl. ZADARMO ! Kompletní lávky stojí kvůli němu. Přiváží nám dokonce kluky na makání – místo aby jezdili, jedou dřít k nám. Vlčák bere práci na Temelíně (noční) k denní práci co má navíc. Na víkendy jezdí dřít – klidně po noční. Andy, doma 3 měsíční dítě…jezdí makat. Petr, milion starostí ve firmě, přesto je tu skoro každou chvilku…mnoho lidí přijede, ani je neznám vlastně jsem je nikdy neviděl, přijedou makat, celý den dřou, odjedou. „Kdo to vlastně byl“, ptám se občas sám sebe..? To tě prostě potěší. Ona je ještě v lidech vůle, dělat něco nezištně, sami pro sebe ?! Nádherné vidět že je.

CVAK. Sedím v autě, pípá mi baterka. Taky už vidím blbě na klávesnici, venku se setmělo. Napojuju se na autobaterii, rozsvěcuji vnitřní osvětlení, a než otvírám znova komp, zadívám se do prostoru auta…

Kolikrát jsem tady spal ? Kdy jsem byl vlastně naposledy doma? Kolikrát jsem byl tady, na cestě sem, tam pořád dokola ? Kolik jsem tomu vlastně dal ? „Ahoj Petře, prosíme, máme problém… „Dobrý den pane Krejčí, neruším vás?“  „…Ahoj Andy, neruším tě ? Hele, potřeboval bych…“ „Ahoj kamaráde, jsi tam ? Máš o víkendu čas ?…“  „Ahoj Vlčáku, prosím tě, máš doma…“ „Ahoj Mááro, můžeš přijet ?“ „Dobrý den, sháním číslo na někoho z Rokytnice,mohli by jste mi pomoct?“ „Dobrý den, neruším ?“

Týden střídá týden.  Přítelkyni skoro nevidím, mám zánět šlach na levé ruce, začíná se ozývat pravá. V týdnu 2x na Monínec, v krámu se blíží daně, hned po nich DPH, zařizuji vše a vlastně nic, abych za chvíli měnil dříve vyřízené, přichází čtvrtek a já sháním prodavačku na víkend, abych mohl jet pracovat na Monínec, „ne, nezlob se, neuvidíme se,  nebudu tady“…problémy s povolením, formulací provozního řádu, komunikací, každá strana má jinou představu a já jako nárazník mezi oběma řeším aby dobře bylo všude..v hlavě mi hučí a prázdně čumím do klávesnice…proč proč proč

CVAK.

Čučím stále autisticky do prostoru auta… Napsal jsem to, nebo jsem si to jen myslel ? Asi jsem to napsal…ano.

Najednou euforie. Euforie z dobře udělané práce. Je odměnou každý víkend v neděli. Euforie z prvního projetí tratě. Jsem zaujatý ? Bude se to líbit všem ? Euforie z pracovního víkendu jen ve dvou lidech – věci co jsou nepopsatelné a sbližují – jako traumatizující zážitek – aktéry onoho.  Sedíme na kameni a koukáme na lávky, špinaví od hlavy k patě a Vlčák ubalí cigáro. Dám si čouda. A ještě jednoho. S vydechnutím z tebe spolu s dehtem nikotinem odejde i stres a únava v jedné kakofonii pocitů. Sluníčko zapadá a my máme hotovo…pro tenhle týden. Euforie. Děláme něco, co zůstane. Skvělej pocit.

Další týden. Další víkend. Bláto, voda, a kameny. A cedulky. Tekoucí nervy. Všichni jsou na hraně, cítím to, vidím to. Nesmyslně se dohadujeme o jednom skoku, přitom je to nedůležité, hahaha, teď se směju, ale do smíchu mi nebylo, i Vlčák je už odměřenější, a já…já jsem děsně unavenej, naštvanej z bolesti rukou, z představy že teď půjdu stonat, až to dodělám…a nechci makat vlastně pro někoho jinýho a nechci lidem říkat, ať jdou makat, nechci je neustále popohánět, mě se to příčí bejt čůrák, ale musím..a najednou…zabíjíme kolíky, zatloukáme cedulky, a natahujeme mlíko…zdá se mi to ?

My jsme dole ? Držím v ruce poslední mlíko, koukám do strouhy v níž teče voda, vedle sebe mám poslední paletu na samém konci tratě a louku, přede mnou je zapíchnutý kolík. Chvíli si ho prohlížím. V tom jednom okamžiku je celý příběh, uvědomuju si bolest v koleni kterým klečím na zemi, cítím třísky zapíchnuté v dlani levý ruky co už nejdou asi týden vyndat, cukání v levým loktu, žízeň a snad i slyším cupitání milionu nožiček všech těch klíšťat, který ke mně určitě právě jdou, což mě vytrhává zpět do reality…a zase zaostřuju na ten kolík. Obtáčím mlíko kolem něj. Pomalu uvazuju uzel, ještě jeden, ještě jeden.

Zvedám se. Koukám na Petra Heiníků, Andyho, Vlčáka, Mááru, Duchnu. Všichni koukaj na všechny, na mě, sebe. Povídám Petrovi: „Řekni to“. Ví co, ale neřekne. Andy mě prosí pohledem se smíchem v každým rysu tváře. Dobře, já to řeknu. Najednou se mi nechce. Tenhle okamžik bych protahoval do nekonečna. Je tu místo vytržené z času v tomhle prostoru, který se teď natahuje a obklopuje nás, a my v něm stojíme…a…máme to říct…mám to říct..ještě za chvilku, ale všichni už to stejně ví.

„KONČÍME, KLUCÍ !“

Dokázali jsme to. Bikepark v provozuschopné podobě stojí. Udělali jsme ho za 2 měsíce, sami, bez jakékoliv pomoci strojů (krom posledních 2OOm), jen svýma rukama, krumpáčem, lopatou, pajcrem, hráběma.

My ! My co jezdíme na kole.
Proto, abychom měli kde jezdit na kole.
Z nadšení pro věc.

Nic nekončí, přemýšlím..práce budou pokračovat. Výstavba bikeparku je jízda na dlouhou trať. Ještě je mnoho co dodělávat. Ale už ne takhle, ne bez možnosti úniku, ne s vidinou deadline 8 května, kdy se prostě musí otevřít areál. Teď už jen s vidinou vylepšování stávajícího, provozuschopného bikeparku. Přijedou lidi…

CVAK.

Sedím a na klávesnici je stále ten kamínek. Ten u kterýho to všechno začalo, byl základním kamenem celé skládačky, byl myšlenou a byl všude…kam jsi kopnul…napadá mě tak a já vlastně nevím, kde se tu vzal. Kdy jsem si ho dal před sebe a začal psát. Co jsem to vlastně napsal ?

Cítím obrovskou únavu a obrovskou úlevu. Únava je nasnadě, a úleva z toho, že i po tom, co jsme absolvovali, se na sebe stále můžeme smát.

S myšlenkou na rozhovor s Petrem Heiníků z podzimu 2OO9…
„…víš co, já bych to tam chtěl, ale za to, abychom se stresovali a na jaře to sice dodělali, ale museli se na sebe mračit a měli mezi sebou nějaký tlaky, tak za tuhle cenu mi to nestojí, Martine, za tu cenu ten bikepark nechci…“
….a vědomím, že jsme tu cenu nezaplatili…končím.

Cítím klid. A očekávání. Radosti, zážitků, nás i vás.
Čárys, 2. Května 2010