Můj největší polet

To furt slyšim jak si kde kdo zalítal tuhle a támhle a jak v tom vzduchu strávil skoro celý dvě vteřiny. Tak jsem si šel po delší době taky zalítat, ale vteřiny jsem u toho nepočítal..

Jako historie je jasná. Táta kdysi v pravěku lítal na tom rogalu (to je takovej ten dravec jak do něj vysypeš dva zásobníky, než toho chlapa pustí), lítal dlouho, až se prolítal po celym světě. Postupem času, dostalo rogalo motor, ale protože na něm to hrozně foukalo a vrčelo, další krok bylo letadlo. No, spíš letadýlko a to je v hangáru dodnes. Říká se mu Zephyr a motor Rotax, dvoumístný, zdvojený řízení, úložnej prostor, dolnoplošník – prostě ultralight. A protože já nebyl lítal snad tři roky, dohodli jsme se a vyrazili na výlet.

Na letiště dorážíme zrovna ve chvíli kdy už je motor zahřátej, vše zkontrolovaný a tak jen kouknem na mraky a já nasedám vedle, že si dáme krátkej okruh. Nebem se honí jedna bouřka za druhou, ale je mezi nima spoustu prostoru, tak jdem na to. Sedám do kokpitu, zapínám pásy, sluchátka na hlavu, brejle na nos.

CVAK – halvní vypínač, CVAK – palivo, KONTAKT – všude čisto – Vrrrrrrrrrr… Pustit brzdy a pomalu se začínáme sunout po pojezdovce na hlavní dráhu. Před hlavní dráhou ještě na brzdy a zahlásit na lokální frekvenci: "Oskar-Karel-Evžen-Urban-Urban-5-0, Vzlet na hlavní dráze." Všude ticho. Jdem na to.

Centr dráhy, moc se tam nezdržujeme, fouká dobře proti ale na konci dráhy začíná pršet, malý klapky a pomalu plnej.. Hurá jsme ve vduchu. Neletíme ani na konec dráhy, protože bouřka nám jde naproti, tak to v půlce zalamujem po směru okruhu týhle dráhy a mizíme koukat na okolní kopce a parádní krajinu.

Já se nejdřív kochám, ale po chvilce mě samozřejmě už nebaví jen koukat a tak si půjčuju řízení a hodně zlehka si s tim hraju. Trochu to s námá hází, díky samý termice kolem a tak mám najdnou plný oči budíků a víc než ven koukám tu na vejškoměr, tu na vário, kompas, kuličku, rychlost, otáčky, tlak, horizont.. a do toho zlehka kniplem, trochu plynem a občas dost nohama směrovku, no prostě mám toho doslova plný brejle. Přeci jen ta pauza je znát a já se fakt soustředím a moc uvolněnej nejsem. Po chvilce to ale dostávám do ruky a aspoň hned reaguju na houpání od termiky a občas stihnu i mrknout ven.. Táta si to bere zpátky a pak si dáváme pěknej výlet kolem, koukáme na novej hangár, co kluci vedle postavili, sledujeme lidi na výšlapu na hrad a pak pěkně oklikou před bouřkama zpátky k nám.

Beru si zas řízení a že zkusim přiblížení na přistání. No nebyl jsem tu dlouho, tak dostávám aspoň informace kde přibližně se dělaj zatáčky a v jaký vejšce. Napojuju se na okruh a hned mě to snáší pryč. Kontra nohou, čumák dopředu, trošku přidat a jsme rovný před třetí zatáčkou. Tu dávám ještě v pohodě, ale začíná nám do toho trochu pršet – musím přidat, protože křídla ztrácej v dešti vztlak a tak do čtvrtý zatáčky jsem už docela dlouhej a najednou jsem sto metrů nad dráhou místo dvaceti. V hlavě mi hned vysakuje poučná hláška: "Když se ti něco nelíbí v autě, tak šlápneš na brzdu, zastavíš a vystoupíš. Tady nezastavíš. Tady musíš nejdřív přistát.." Dáváme teda ještě jeden nálet a táta mi do toho lehce zasahuje, až mu to nechávám úplně. Přeci jen tohle neni sranda. Následuje perfektní přistání i s lehkým bočním větrem. Je na řadě Ája, ale protože se žene slejvák jak kráva, tak dávaj jen krátkej okruh kolem a pak honem do hangáru.

Ještě otíráme křídla a vrtuli od much a letadýlko ukládáme pod plachtu do hangáru. Bylo to super, takhle si zalítat a jestli máte možnost dejte si někde aspoň nějakej vyhlídkovej let. Svět zeshora je nádhernej a dostanete o něm najednou úplně jinou perspektivu.
-a-