Tomaass a autoskijoring

Objevil jsem novou zábavu a to táhání se na lyžích za autem,
víc o tom  a mejch skoro prvních závodech
uvnitř.

První autoskijoring jsem coby lyžar absolvoval loni, ale
dopadlo to tak, že se nám auto rozbilo v první zatáčce, takže jsem se moc
nesvezl. Letos si takhle sedím doma a sestra mi povídá, že kluk její kamarádky
hledá nějakýho lyžaře, tak ji napadlo, jestli bych nechtěl jet. Moc o tom
nepřemýšlím, odpovídám, že klidně a dál projíždím fejsbuk, porno, kola a tak.
Druhej den ráno mi ale volá nějakej týpe, jestli se může stavit a jestli se
dohodnem a tak. Zjišťuju teda, že Kuba – řidič, má Suzuki Swift, který dával
celej rok dohromady, motor, rám, sedačky, no všechno předělaný, že se tím ještě
ani pořádně nesvezl, tak to půjdem večer zkusit. Odpoledne si pro jistotu ničím
vazy v lokti na klu-skách, ségra tejpuje a okolo osmý večer už pádím na
první testovací jízdu.

 

Po hrozným bloudění trefuju ke Kubovi, všechno připraveno,
beru chrániče na kolo, integrálku, Swift se zahřejvá, jdem na to. Nejdřív Tě vytáhnu
jen tak zlehka tady na kopec a zpátky, ať si to zkusíš, to beru. Tak jedeme po
zapadlejch cestách, úplnou tmou, do kopce to celkem táhne, ale tak říkám si, že
je to docela datelný, v tom se vracíme zpátky ke garáži, ptám se, co se
děje a prej nedobíjí altík a vůbec to díky tomu nejede, dáme nabitou baterku,
aha.

 

S novou baterkou už to celkem jede, celkem hodně, když
si tam tak visím na konci pětimetrovýho lana, 100 km/h, tma tmoucí, máminy
starý lyže se klepou, kdesi ve sněhem zapadlejch vesničkách pod Kozákovem a
kromě hroznýho řevu naštvanýho japonce ticho klid, říkám si, jestli nejsem
debil a proč to dělám. Moje dlouhosáhlý přemejšlení, vyruší nějaký blikání,
chvíli trvá, než mě dojde, že jsou to jiskry jako kráva, protože jsme vjeli na
posypanou cestu, Kuba zastavuje a povídá, že mu taky chvíli trvalo, než mu to
došlo, jedem prej jinam. Jestli se dalo předtím aspoň jakžtakž brzdit, tak teď
už vůbec, takže netrvá moc dlouho a dávám si pěkně čelo o zadní dveře a výstup
do lesa. V autě není samozřejmě slyšet nic, takže se uvnitř ztráta Toma
neregistruje a bruslím ke garáži, kde se potkáváme. Následuje ještě jeden
výstup ven, zase jsem to nedobrzdil a po necelý hodince tahání mam dost, leje
ze mě, nohy bolej, balíme to, jsem rád, že žiju, kdybych to zapíchnul někam do
lesa trochu víc, asi by mě nikdo nenašel.

Dáváme nabít baterku slíkám se a jdem se ještě normálně
projet, mám sakra strach, ale auto fakt funguje a Kuba to má celkem v ruce,
na ježdění autem rychle na asfaltu jsem celkem zvyklej, ale takhle na sněhu s dobrejma
gumama po zapadanejch cestách, no koukněte na video, občas je tam něco vidět.

http://www.youtube.com/watch?v=P3-NqyXu770

Loučíme se a dáváme si sraz o pár dní později v neděli v půl
sedmý ráno na trati. Je neděle ráno, loučím se s ženou, jak když jdu do války,
beru si starou vestu s páteřákem, co jsem vozíval na kolo a jedu. Na místě už
je Kuba, jeho přítelkyně Verča a jeho swišť. Registrujem se, procházíme trať a
zjišťujeme, že to nebude málo. Trať je solidně prodloužená oproti loňskejm
ročníkům, začíná to mírnou levou, pak rovinka, eSíčko, který se časem stává
eSíčkem jen pro dvoukolky, čtyřkolky to jezděj rovně, největší palba až dozadu
k lesu, brzdy, zatáčka o 180, kam neustále jezdí traktor tahat lidi ven,
pravá levá z kopce dolů, kde choděj ven lidi, co projeli předchozí
zatáčku, rovinka, pravá a rovně do kopce na skok, za skokem mírná levá do cíle,
cíl.

 

Závod se jede na dvě kola s tím že ráno je jeden
měřenej trénink, ve kterým se vejdou na trať tři auta zároveň, ať to odsejpá,
po něm následuje první jízda z který se dá postoupit do finále, tyhle
závodní jízdy už se jezdí jen po dvou autech, když jde někdo ven a nebo se
rozbije auto, tak dostává druhý auto opravnou jízdu. První jedou dvou kolky, po
nich čtyřkolky, jak jednoduché.

Okolo devátý tedy přichází náš čas, Kuba je nervózní, práce
na autu bylo moc a teď přichází první test jeho celoročního úsilí. Já jsem taky
nervózní, protože mým posledním snem je rozšvihat se, potom kolik jsem vrazil
do sjezďáka, na laně za autem. Pokyvuju na startujícího týpka, že jsem ok,
dostáváme znamení a už to jede, swišť hrabe, já bruslím, ale za pár vteřin už
hrdině vlaju, celkem si to osahávám, je to jen o brždění pluhem, rovnováze  a občasný improvizaci, na rovince před
vracečkou u lesa, letíme zle, držím se, na skok ale moc nejedem (tady jsem
dojel loni), okolo cíle už spíš jen tak projíždíme a další kolečko už jedu s prstem
v nose, protože stávkuje čerpadlo a motor se nevytočí ani nad dvě otáčky
za minutu.

 

Moc jsme si to teda neosahali, Kuba je nešťastnej, ale auto
zná šroubek po šroubku, takže obvolává známý, shání čerpadlo, bere šroubovák s kladivem,
máme dost času na opravu. Je tu asi 50 dvoukolek a k tomu nějakejch 25
čtyřkol, co chvíli to někdo zandá do závěje, takže žádnej stres. Já fasuju
řízekčaj od Verči a jdem koukat na trať.

Největší divácký osazenstvo je samozřejmě okolo skoku a lidi
tam předváděj neskutečný věci, co se bude dít v závodě mi není jasný.

Kuba spravuje auto, mění čerpadlo a dává plnou nádrž,
protože to vypadalo, že se do hadičky na benzín dostala bublina, takže se nádrž
bude muset ještě poladit, nebudem to startovat moc brzo před závodem, ty dvě
kola to dá.

Před jízdou zjišťuju od dojíždějících lyžařů jaký to je,
mezi vzdycháním a stenáním rozpoznávám slova jako dost, led, klouže, rychlý,
led, super. Po nekonečným čekání se dostáváme odpoledne na start. Jsem
vymrzlej, unavenej, ale start mě probouzí, Swift letí, tak letíme. Ráno to bylo
o nečem jiným, zásadní rozdíl byl, že se jelo na sněhu, teď povrch trati změnil
na led, bahno a popadaný díly z aut. S tupejma lyžema hodně
improvizuju, takže se často objevuju před autem nebo v závěji, ve vracečce
třeba předjedu Kubu na celý lano a čumím mu dovnitř, kolik tam má práce, každý
předjetí auta a ztráta rychlosti zaručuje hodně velký škubnutí, takže často
vlaju jako hadr na holi, ručkuju po laně tam a zpátky, no celkem komedie. U
skoku už začínám cejtit stehna a to najíždíme teprve do druhýho kola. Začínám
težce nemoct, každý nasazení pluhu mě stojí hroznejch sil, klepou se mě nohy,
musím to vydržet. Na skok docela letíme, já už z posledních sil vlaju,
takovýhle krizovky a křeče nemám teda ani na kole, na dopadu ulítává plech z motoru
přesně mě pod lyži, Kuba asi myslí,  že
se tam nudím nebo co, že dostávám takovýhle překvápka. Projíždíme cílem a mě
hořej stehna, kroužím za autem do depa a padám na zem, nemůžu, jsem ajtý
vykydlá kancelářská sračka snoubící se s majetkovým poradcem, která v posilovně
cvičí jen svoje dojebaný rameno a nevydrží stát ani čtyři minuty na lyžích,
první závod na kolech bude ostuda.

Kuba je šťastnej, že jsme to zvládli, auto jelo, on to nikam
nevyslal a já nepadnul, přeju mu to, nám to.

 

Jdem okouknout časy a vůbec to není špatný, končíme 16 z 50,
na postup do finále nám sice pár vteřin chybí, postupuje 12 aut, ale já jsem za
to rád, protože začíná bejt tma a já nemám sil. Až bude auto v plný kondici
a já si nechám nabrousit lyže, tak vám to ukážem.

Ještě jdem okouknout, co se děje na trati a není to málo,
třeba báwu na skoku v  první jízdě upadne
tolik plastů, že nevěřím, kolik jich na sobě auto vůbec může mít, sotva to lidi
posbíraj, tak mi v druhý jízdě dokazuje, že mu ještě hodně zbylo. Každej
tomu dává, jak kdyby šlo o všechno, ale zase to chápu, že když ladíš auto celý
léto na seriál zimního autoskijoringu a konečně přijde ten první vytouženej
závod, jde o všechno.

Tenhle víkend jsem vynechal, protože si zima dala na chvíli
pauzu a plácat se v bahně a bejt z toho tejden nemocnej nemá cenu,
ale snad ještě nějaký závody s Kubou objedu, je to fajn a další nová věc
do mýho repertoáru. Kdyby nám třeba na závod někdo půjčil GoPro, bylo by to
kůůůl.

Vemte káru, lano, lyže a ještě zbývají čtyři závody,
tomaass.