5 dní

Je to tady samej roadtrip a tak jsem si řekl, že bych si taky mohl letos dát alespoň jeden výlet.  Ale i přes letošní nedostatek ježdění jsem nechal kolo doma a na nabídku jet do Chorvatska k móři a na skály, jsem nemohl říct ne.  A jak jsme se měli, koho jsme potkali, co jsme slezli a jaký výzvy na nás čekali? A co na to všechno řekli delfíni a Jan Tleskač? Moře inside..

 

Čárys je letos i přes spoustu úskalí samej výlet. Já naproti tomu jsem se svými úskalími doma. A tak když mi zavolal, jestli bych nejel na konci léta aspoň do Chorvatska, jen tak, prostě se potápět a lézt a čumět po holkách a potápět a lézt a pořád dokola, začal se rodit plán a já se odvázal i v práci, která mě požírá a vzal si neskutečný dva dny dovolený! S jedním svátkem to bylo zaděláno na pěkných 5dní. Bylo to pekelný, ale nakonec jsem odjel.

Sraz máme v úterý kolem půl 7 večer na plovce v Táboře, tam skáču k Čárysovi do auta a už jí mažem po E55 na hranice. Cesta pohoda, jedem na spotřebu a já jsem společník jak Otík z vesničky.. u Mariboru povídám: „Maribor..“ to Čáryse zrovna z únavy nevytrhává a tak jediné vzrušení je na Slovin/Chorv  hranicích, kde si nás slečna celnice bedlivě prohlíží a pak povídá ať zajedeme ke straně. Načež vychází její kolega z druhý kukaně, direktivně na ní ukáže prstem, ať vydá pasy a podá nám je se slovy: „Gute rajze, Aufídrzén..“ Tomu řikám být v šarži výš. K cíli nám pak zbývá už jen tma a klikatící se silnice, na níž se zjevuje cosi co má 8 nohou, 4 oči a 2 tlamy a z auta nemá očividně strach.  Vzhledem k tomu, že po 2km parkujeme a já spím venku, jsem přesvědčen o skupinový halucinaci, Čárys ale tvrdí, že viděl srostlýho psa..(ty voe, byl fakt srostlej, fakt ! pozn.čárys.)

První spací post..

 

Ráno se budím překvapivě celej, neokousanej a tak může naplno začít užívání si sluníčka, který mě už tahá ze spacáku. Ranní káva a bábovka od Áji k snídani je u Čáryse nahrazena pouze hodinovým během a pak vločkama, ale to bych nemoh já. Dopoledne to nijak nehrotíme a válíme se u Limskýho kanálu na jednom betonovym mole a pozorujeme testing a filmování evidentně novýho elektrickýho člunu. Filmovej štáb kolem, že by Mitch Bjukenen (čti: Buchannon) záviděl. Odpoledne pak přesun a 50km v autě po noční šichtě uteče jak voda. Dorážíme do Rovinje na nějkou tu lehčí cestu, u který se nám opírá sluníčko do zad.

Potkáváme tu chlapíky z Anglie a je vidět že ani v 70ti letech se toho člověk nemusí bát. Respekt jim. Na zpáteční cestě k autu se k nám pak přidává zatoulaný psík v podobě slečny v plavkách z Brna. Bez znalosti okolí, bez telefonu, jen tak plavky a baťůžek a přátelé kdesi v nedohlednu. Tak probíhá trochu zmatená konverzace, ale náš plán a to sklenka vína v maríně se spoustou skasaných plachet jachet a západem slunce (protože co je víc, než skasaný svršky a západ slunce) to nijak nebourá.

Chcete mě ? Slečna z Brna, přítulná, hodná, jen lehce zmatená…

Zakončujeme teda den nad teoretickými otázkami vlastních vesmírů a za zády nám začíná žít noční život námořníků v barech. Pak ještě za tmy přesun na free camping place a v noci uragán jak svině, že mi ze spacáku kouká jen nos a pak zas ticho jak kdyby měl přijít konec světa. Na první den zážitků až kam!

Rovinj s vínkem v Maríně…

 

Sluníčko a den dva jsou tu. Čárys je zas pohlcen během a tak si to za mocného větru, na břehu zátoky, u vody, dávám s kávou a bábovkou opět sám. V dálce se prohání chlapík na serfu a mít tak jeho skils naskočil bych na to hned. Špička půl metru nad vodou, visí pár čísel nad hladinou a voda stříká jak za splašenym skůtrem. My to ale po snídani balíme a přejíždíme do Premantury na náměstí. Tady zbalit věci na celej den a hurá pěšky na Malou Kolumbarici.Je to pěknejch 7km a nebyla to procházka zadarmo – a to ještě večer musíme zpět..

Prostě vlastními silami…

 

Přes hodinku frešný chůze po zaprášený cestě a jsme na místě. Základnu dáváme hned u moře na parádní kamenný pláži a po vyvalení mýho pupku a chvilce odpočinku jdem do vody. Celý den pak probíhá v rytmu voda, jeskyně a ven na teplo a uschnout. Když už jsme vytopený a já spálenej, balíme a jdem k autu. Tady, protože parkujem na náměstí, kde je kašna, probíhá rychlá akce alá ovládni cizí kašnu. Takže tam skáčem a lidi co chodí kolem moc nechápou. No ale přeci nebudem celou noc prosolený od moře – chlór z kašny bude lepší! Pak něco ukuchtit a s otevřeným pivákem a spacákem vyrážíme na břeh na secret spot k nádhernýmu molu pozorovat západ slunce. Barvy jak od Maneta a šumění moře má něco do sebe. V noci nás akorát atakuje zas nějaká potvora, já byl opět mimo (spal jsem) ale Čárys tvrdil že to kolem nás chodilo a jak se vzbudil, tak to zlostně zasyčelo sebralo papír od čokolády a zmizelo v houští – no to zas bylo usínání..

Čárysovo secret spot nr 2163…

 

I tentokrát se ráno budím celej, ale Čárys je pryč! Ano, překvapivě šel běhat. Já se balím a jdu zpátky k autu, tam snídaně. Ano překvapivě kafe, ale ještě překvapivěji vločky – tu vanu nějak shodit musim! Pak naskočit do káry a na Velkou Kolumbarici už to valíme autem. Čárys jede pekelnou rally, že by ani italskej kopilot nestíhal číst zatáčky. Včera pěšky přes hodinu, dnes pár minut. Parkovačka a hurá k vodě. Rozděláváme depíčko na skálách a jdem vyběhnout pár cest. Jištění z velkejch šutrů a lezení opět spíše lehčí. Pak zas nějaký válení a pohoda a hurá do vody. Jsou tu neskutečný jeskyně, ale voda je fakt nízko a tak je vlez do tý největší z nich nad vodou. I tak je tu ale spostu míst, kde se člověk vyblbne. Skákání ze skály do vody si podřávaj i nějaký mladý tůristi a my pak dáváme lezení z vody. Lezečky, koupáky a sluníčko do zad. Pořádný Deep watter söla !

Jedna z cest, končících převískem…

 

Unavený k večeru pak balíme cajky a čekáme na útesu, až zase zhasnou. Jsou to kýče – to je v pí.. háji! Večer autem zas rally zpět a do města dorážíme za mlácení zvonu. Parking a hospoda s pizzou a opálenýma holkama to zakončuje. Zase den za jedna! Pak jen přesun a to k lomu a tam spaní na poli a kromě místních dvou ukecanejch týpků v autě, noc v pohodě.

sunset…

 

Sobota. Sluníčko. Ráno. Vedro. Přijížděj nějaký záchranáři se psama a hrnou se do lomu cvičit. Čárys byl opět na hodinu běhat, a v hlavě mu raší plán, kterej na mě vybalí až dolezeme, což teď ještě nevím. Asi mě šetří, aby mě nevyděsil…

Takže my balíme lezení a hrnem se na stěnu. Lezem pár cest, slovy dvě a pak to radši zakončujeme, protože je to komedie. U auta pak Čárys představuje plán na odpoledne. Při běhání totiž doběhl až na konec poloostrova a objevil mnoho malejch ostrůvků v rozumné vzdálenosti…už tušíte ? Ne ? Vymyslel na mě Plaveckej trip.

homofotky pro gay časák – dlouho jsme se víc nenasmáli… (Hlavně když za tebou jdou lidi, a koukaj, co to tam cvičí…)

Berem tedy všechno potřebný vybavení – plavky, brejle a žabky na nohy (který budou ve vodě sloužit jak pádla) a vyrážíme. No pohled na nás k pohledání. Dva exoti v plavkách a s brejlema na hlavě jdou hodinu lesem k vodě. Tam na nás čeká velká chalenge. Prostě přeplavat z pevniny na ostrov a pak na další a pak na další a pak na další a pak zpět na pevninu. Chvilku váháme, ale ta chuť do toho je několikanásobně větší. Tak se vrháme do vln a už jí mažem mořem na ostrov. Lezem na pláž a lidi koukaj, kde se tam jako berem.  Člověk má skoro pocit, že by tam neměl být. Dlaší plavba na další ostrov, kam se prostě bez člunu nikdo (až na nás) nemá šanci dostat, už ale stojí za to. Občasný rozhlídnutí, jestli nejede loď  a vlny jsou docela dost. Já pak mám na konci docela nalokáno.

něco nebylo uplně blízko… :)

 

V tu chvíli ale už není cesty zpět. Přecházíme napříč tedy další ostrov a abychom ho neopustili bez trofeje, berem každej šutr na památku. Kam s ním ? Do plavek. :) Plavba na další ostrov je pak sice na klidný vodě, ale asi v půlce mi z krdelí prosviští chlápek s plachtnicí. Ufff! Vylejzáme z vody už řádně zmrzlý a chvíli dáváme pauzu na sluníčku, aby nám vrátilo barvu. (já hnědou, David rudou – pozn. čárys) Cestou pak narážíme na totálně vybydlený městečko pro tůristy. A jak tak jdeme skrz to město duchů narážíme na kontejner a v něm…v něm dvě oldschůlový serfový prkna. A protože Pat a Mat v našich hlavách nikdy nespí, berem tu větší pecku a za urputnýho funění jí táhneme k vodě s jasným plánem "pojď na vlnu, vole". Zima je nám taková, že se nám prostě už do vody nechce a tak abychom neskončili na prkně zimou, předcházíme zubatou tím, že na prkno lezem už ze břehu. Rozjet tenhle parník není žádná sranda a tak rukama pádlujeme o stodevět na další ostrov… Když jsou krizovky zažehnány a ke břehu zbývá jen pár desítek metrů, zaútočí nečekaně zboku neviditelná ruka Poseidonova  a my jdem stejně do vody. Zbytek pak potupně vodou. Na břehu pak ještě srdceryvné loučení s prknem (moje citová vazba byla tak silná, že jsem ho chtěl domů) a pak zas lesem k autu. Plavecko – pěší výlet na pěkných pět hodin je za náma. Žíznivý a hladový jak vlci dáváme jídlo a lemtáme, co se do nás vejde.

K večeru pak zas skáčem do dodávky a jedem na poslední plac. Tam chiloutík na střeše betonovýho bunkru a zas západ slunce jak z Argentinský telenovely, který z ničeho nic z vody vyrušuje akorát vyčuhování delfínů – prostě normálka. Já dávam spaní na střeše toho bunkru a kochám se naposledy tunama hvězd a šumění moře.

máte tohle ve svém městě ?  Secret spot nr.1225…

 

Den pět a cesta zpět. Čárys si ráno opět nakládá kvalitní porci běhu a já jsem mrtvola, že sotva sunu nohama. Pak zase potápění, jeskyně, pak zas potápění a pohoda. Očumujeme poslední zbytky tůristek, chytajích poslední hřejivý paprsky a i my se loučíme se žlutym kotoučem. Pakujeme všechno do dodge a za touchdownu slunce s mořem upalujem po dálnici dom. Slovinsko, kolona jak svině a pak neskutečný brzdící exoti na dálnici. Na spotřebu kašlem a valíme jí, abych to aspoň nějak rozumě stíhal dom.  Cestou kecáme o všem možnym, jen abychom zůstali vzhůru a kolem půl 5 ráno v pondělí si dali high five na parkáči v Táboře.

Skoro se mi nechtělo zpátky. Člověk by tam asi chvíli vydržel. Sluníčko, moře, potápění. Bylo to návykových pět dní a tak se těšim na další dávku..

 

-a-