Azurové pobřeží 08 – Sospel, backcountry

Takže je další den, a my jsme se přesunuli do Sospelu. Bohužel se nám cestou ze San romola nějak vykurvilo počasí, a je jasný, že v Sospelu zachcalo.

Ale nejenom suchým trailem (a chlebem ) živ je biker, a tak jsme se toho nezalekli. Nám s Kubajszem se do sraček moc nechtělo, a tak jsme se shodli, že dneska si to dáme v BC stylu. Červená dodávka se vrhla na DH.

Tož jsme naladili XC kola, a vymysleli plán. Vyjedeme si to nahoru nad start DH tratě, a dáme si jí dolů po ose. Nahoru dolu. Plán super. S tou vidinou ani neladímě nějaký silný lektvary na přežití, jen jeden Red bull a shocka, jednu tyčinku do kejmlu a hurá nahoru.

Což jsme zachybovali, ale o tom až později.

No stoupání nasazujeme v ostrém tempu. Já zjišťuju, že to na novém testovacím Monstru nebude až tak zlé, sice se to trošku pohupuje, ale stejně nemám ani nášlapy, a tak to prostě budu muset vydupat ze svejch. S mým monstrem se to nedá ani srovnat, tohle kolo prostě jede.

Po chvíli přichází první defekt, špatně jsem si odřadil, a vyndat řetěz kterej se neuvěřitelně zaháknul za kazetou, je práce asi na 20 minut…dokud nesundáme zadní kolo. Pak to bylo asi na 5 sekund. No comment. Mea culpa. :)

Netrvá dlouho, a jsme nahoře, jednou se zastavujeme nafotit něco u vodárny, a pak už je to nahoru jen kousek. Nahoře akorát potkáváme kluky, kterak vykládají, a prej to osychá, a bahno je jen dole na tý hliněný části.

on chtěl být dycky požárníkem, a skončil pojišťovákem…

Taky se dohadujeme, co dál. Sluníčko vylejzá a nám se ještě dolů nechce. Klucí koukaj do dálky na takovou stavbu na vrcholu kopce, odhadem o dalších 400 vejškovejch nad náma, a tak že prej ať jedem tam. No tak jo, říkáme si ze srandy, dáme se touhle cestou pořád dál do kopce, a uvidíme kde nás to vyplivne.

Výhledy jsou ale parádní. Nad náma, v dálce sedlo zapadané sněhem, a vpravo dole zeleň džungle kosodřevin a zakrsejch stromečku. Stoupáme si dál, a za zatáčkou vidíme první sníh. Trošku překvápko. Stezka se mění v hodně kamenitou only offroad track. Za zatáčkou další sníh. Jet se v tom moc nedá, ale neměkneme. Podotýkám, že to už je asi 3,5 hodina vejletu.

Jsme tvrdý, a jedem furt vejš. Nakonec už se sněhový pole na cestě mění v souvislej sníh, a my se rozhodujeme co dál. Koukáme na hodinky, uff, no čas do tmy ještě je, a taky – my prostě chceme nahoru k té budově, a tak se nedá nic dělat. Kola na záda, a jdem po svejch.

To už je ale opravdový zlo. Do sněhu se celkem boříme, a prostě se nedá jít, a začínáme mít pocit, že tohle nepůjde ani dolů jet. Žízeň je veliká, cesta neutíká a vršek stále nevidět. Nakonec asi po dalším kilometru svorně zapícháváme, dle mě tak 3 zatáčky pod vrcholem.

Ale je tu nádherně. Sníh pálí, a je tu stará koňská stáj, ve který děláme koniny. Dokonce jsme si užili i trochu sjezdování na sněhu, hehe…

No a asi po půlhodinovém odpočinku, v čase 15 : 30, to obracíme zpět. Je to nezbytné, neboť tma padá brzy, a my nevíme, jak dlouho tohle pojedem dolů. Nasazujem strašnej styl přes sněhová pole, a když konečně začíná barva podkladu mít jinou barvu než bílou, tak do toho zaleháváme, a držíme co to jde. Mě nebrzdí zadní brzda, tak je o zábavu postaráno v každý zatáčce, hehe…ale neubírám, i když jednou mě to táhlo na 80m drop fest :)

Konečně jsme na začátku sjezdu. Nerozmejšlíme se, a rovnou do něj – než bude tma. Sem tam něco zaskakujeme, a celkem plynule jí valíme až dolů. Jo a Kubajsz vyměknul a zastavil nad jedním technickým úsekem, hehe :) (to sem musím napsat jako pomstu za jeho škodolibý smích se San Romola.)

Konečně dole. Je něco po čtvrt na 5, takže tenhle trail dolů má 50 minut. Ty krávo. A my byli dneska přes 5 hodin na kolech, skoro 4 hodiny výšlap, a jsme, jak to napsat, no, tak dejme tomu „lehce unavený" …ne…mrtvý. Jo. Mrtvý.

Ale naprosto spokojený. Tohle bylo opravdu super.
Večeříme, dáváme film, a tulíme se v Kubajszově dodži.
A jdem na kutě.

Tak a jak tenhle den shrnout ? Na kole, jako jsem měl já půjčený, je takovejhle den to pravé. Nahoru po svejch, a dolů bez limitu kola – plnej. Pro mě úžasný zážitek, na kterej budu ještě dlouho vzpomínat.

Paráda !