Azurové pobřeží 08 – new year, freediving in the dark, Ligure trails

Tak je novej rok, a já jsem ve Finale Ligure. Dnes chci dělat všechno to, co po celý rok. Chci jezdit na kole, lézt, potápět se… Jestli jsem to stihnul, se dozvíte vevnitř.

Takže je novej rok. Budíme se netypicky brzy, na to, že jsem šli spát asi ve 3 hodiny. Dneska se dělí naše Kunajszovo/nexi/já  parta, a já jedu s lezcema lézt. Kubajsz a Nexi jedou fotit do města a na traily.

My jedeme lézt. Po počátečních psychickejch problémech z mého nového sedáku, který vyluzuje divné zvuky, to pak začíná jít, a já jsem celkem spokojenej. Nejsem tu ale s lezcema dlouho, neboť čas kvačí, a tak opouštím slunečné skály, a jedu k moři. Chci se jít potápět.

Beru si kolo, a objíždím pláž a koukám kde je to nejlepší. Nacházím jedno super místo, a tak dlouho neotálím…Oblíkám si neoprén, a mizím do vody. Je krásně teplá, asi 14 stupňů a já se zanořuju asi hodinu. Nádhera. Nakonec přijíždí lezci, a lezou tam taky, ale jen tak naostro – brrr. Zima dost.

Slunce zapadá, a je krásně. Vezu do kempu Tetu a Slabocha, a jedu za Kubajsem a Nexi. Ti mě šokují, neboť mi sdělují, že jedou dom. To jsem nečekal…ale nějak je nepřemlouvám, když musíš, tak musíš… Loučíme se, líbám Nexi, a na otázku, kdy se zase uvidíme, odpovídám romanticky…“Nikdy, kotě“ a dodávka s nima mizí směr čechy.

Přejíždím na pláž, dělám si depíčko, a hodlám si to maximálně užít.

Večer co Kubajsz s Nexi odjeli, jsem si udělal fakt hnusný jídlo. Většinou mi celkem jídla jdou, ale tady jsem připálil všechno. Omáčku, těstoviny, polívku, všechno. Takže poté co jsem to všechno vyhodil, jsem hodinu myl nádobí, a koukal na moře.

Rozhodl jsem se, že na tomhle úžasným místě přespím, protože jsem asi 6 m nad vodou, a s výhledem jakej by stál v MC 1000 euro na noc. A zadarmo. Koukám na film, rozdělávám si spaní, a i přesto, že jsem po silvestru fakt unavenej, nějak nemůžu zabrat. Kolem 23h si beru čelovku, deku, a jdu na pláž, číst si kížku Alessandra Barica Oceán Moře. To mě nějak dostává na krovky, a v kombinaci se šuměním vln to působí tak magicky, že….
…si jdu do auta pro neopren a ploutve. Oblíkám se, beru si ponožky, a masku, balím si čelovku do šprcky a převazuju to gumičkou, a kráčím do vody…Plavu dál od břehu, protože tady je to moc mělké…

….když se hloubka nastavuje na 10m, dávám si dvouminutovej alarm na hodinky, abych se úplně nezapoměl, a hodinu se potápím v naprosté tmě za svitu milionu hvězd a tří ledek…
Cestou zpátky si to ťapkám po silnici, zrovna kolem projížděli policajti, a ty čuměli. 2 hodiny ráno, a po krajnici silnice kráčí velká černošedá ryba, voda z ní crčí, a v ruce táhne obrovský ploutve, v 6 ti stupních a studeným větru…

Celkově naprosto magický, nepopsatelný, a nevím proč se tu vlastně snažím svoje pocity takhle nedokonale interpretovat…

Dobrou noc.

Dobré ráno. Je ráno, a jen co otevřu boční vrata mého pokresleného domečku, vidím zase to…moře. A do obličeje závan teplého vzduchu – cože, dyť je teprve půl desátý, že by fakt dnes bylo na triko ? Lezu ven, a fakt že jo. Je nádherně.

Beru si Monstra EN, s tím, že na dnešek mám prostě jeden velkej úkol. Objevit silnice a příjezdy k trailům, a zmapovat si tu DH a FR tracky. Abych pak věděl, až sem pojedu znova, kudy autem nahoru.

Tentokrát nepodceňuju pití, ale jídlo si sebou neberu – chci se jít odpoledne opět potápět, a nechci bejt nacpanej. Takže jen spoustu vody, a triko, dres, helmet Cam, a foťák. Hlavně foťák. Protože mi odjeli kamarádi Nexi a Kuba (jo, mimochodem psali,že je v čechách velkej hnus, to sem čekal) tak jsem se rozhodl udělat dnešní den jako vyfoť si sám, jen já a golfista.

Takže beru kolo, a tyhle věci, a začínám hned z parkoviště, kde bydlím, stoupat do města. Na tomhle novým Monstru jediný, co dotáhnu, je pružinka, a jedu. Nacházím asfaltku, co vypadá slibně, a chrtím to nahoru. Ty jo, mě se jede dobře, to snad není možný. Buď to kolo je fakt best, a nebo mám super fyzičku. Asi obojí, protože se skoro nezadejchávám, a to je to kopec na 1ku1 a hodně toček. Dělám asi 2 zastávky, abych naladil samospoušť, a pózuju vám. Paráda, ne? :)

No 10 minut a jsem pryč z cvilizace. Hodně vysoko nad městem, a cesta se stále točí a zvedá pořád vejš a vejš. Sice jsou sem tam odbočky do lesních cestiček, ale já chci objevit kudy nahoru autem. Tak stoupám stále výš a výš. Jednou mě předjíždí Finale Ligure biking dodávka, a zastavujou, jestli nechci vzít – s díky odmítám, a mažu jí po svejch.

Za 45 minut, odsdola nahoru, jsem na velký hlavní silnici. Ty jo, tak to jsem asi mohl jet i junudy. Tak kam teď ? Doprava je to do kopce, tak ještě nahoru. Ujedu asi 500m, a vidím u krajnice partu lidí na DH kolech. 3 klucí, 3 holky. Zastavuju, a dáváme řeč.

Jsou to fajn lidi. Partička ze Švýcarska, která je tu už asi 6 dní, a že mi ukážou kde co je, a tak. No pecka. Jeden mě dostává, neboť povídá – "to je novinka od Racebike, že ?" Má doma katalog 2008, dostal ho od nás ve Fort Wiliam, ten svět je malej. Tak to probíráme, seč mi má slovní zásoba stačí.

pohled do vnitrozemí…

 

Následuje pojezd. Chvilku se ještě přibližujeme k trati, a pak už to tam padá. Místní trať, kterou jste mohli vidět třeba na profilech z videa First, má několik možností. Z nichž nejlepší je asi ta sjezdová pasáž, a dýlce asi 3 km. Samá klopenka, votáčky, zpočátku spíš klouzavé konzistence, ale vše OK. Hodně skoků, spíš bez dopadů, ale když skočíš třeba až do klopenky, tak je to ok.

Monstr mi neskutečně sedí. Sice ta zadní brzda není stále nic moc, neboť když jsme s Petrem přehazovali hadičky, trošku nám vycáklo, ale kolo je prostě best. V podstatě mě vůbec nelimituje, ba právě naopak. Švýcaři v plný hulbě na DH strojích moc nechápou, když se jich v kokosce držím jak klíště, nezadejchanej, (samozřejmě že jsem jel hranu, ale snažil jsem se vypadat, jako že to dávám z nudy…,hehe) a taky se tomu pak smějemě…myslím, že do Švýcarska se v brzké době prodá pár rámů, hehe :) To upozorňuju všechny rejpaly, že sem píšu čistě z nadšení z tohoto kola. Vyjel jsem na něm nahoru, v pohodě, a dolů stejně rychle jako na Dh kole – jsem prostě nadšenej.

Partička švýcarů…zdravím

Je to tu s nima fakt super. Maj to najetý, takže se jich můžu držet, a kopíruju jejich rychlost a skoky do neznáma. Samozřejmě to mám párkrát just, ale získávám pocit, že jsem nesmrtelnej, takže to neřeším.

Sjíždíme až dolů, k moři, a vezu se s nima jednou nahoru, ještě.. Objevuju další trail, kterej končí v podstatě u dveří mý dodávky – tak tohle je prostě best. Loučím se s nima, vyměnujeme si emaily a že si dáme vědět, co a jak – to asi budu muset vylepšit svůl psanej německo – anglickej projev, hehe…

dojezd trailu…

Bylo to super. Finale Ligure – jen 1000 km od baráku, je best.

Dojíždím k autu, je 14hodin, a já vím, co chci ještě dneska dělat. Chci zase do vody, je to jako droga. Takže se opět soukám do neoprenu, a jdu na to samý místo jako včera. Teplota je vysoko, voda má příjemných 14C, a já chci tentokrát někam dál, abych mohl hodně hluboko.

Místní rybáře už znám, tak mi jen tak pokynou, a já jdu zase lachtanit. Kopu asi kilometr od pobřeží, a nacházím útes, podél kterýho je to už hodně hluboko. Odstraňuju si škorchl, neboť ten co mám je spíš o utopení, a nechávám ho klesnout do hlubin – sbohem – tebe již nikdy více.

Ležím si na hladině, na zádech, koukám na racky, který jsou velmi zvědaví, co to moře vyplavilo, občas zvednu ruku, a oni dělají průlety těsně kolem mě..moře mě nadnáší, a jemně houpe, vlnky skoro nejsou, a tak mám čas se kvalitně rozdejchávat, beze strachu, že si loknu…finální nádech, vždy se pak jen otočím, a zanořím…a podél toho podvodního útesu chodím stále hlouběji.

Nemám naprosto žádnej problém s dutinama, ušima, nic, správně vyrovnávám, a cítím se fakt dobře. Postupně prodlužuju časy, a hloubky. Nakonec je mi jasný, že to dneska bude den dní. Dno jsem zatím nenarazil, nechci to uspěchat, a taky je dole už celkem tma…

Hladina, mávání rackům v leže na zádech, pozoruju obláčky, relaxuju.. A pak se rozhoduju. Nastavuju alarm na 1:00, s tím že to v tomhle čase prostě otočím ať už budu na dně, nebo ne, a jdu na to. 5 minut relax dejchání, minuta pauza, dvě minuty relax dejchání, 3O sekund pauza…finální nádech, cca 15 pakování, pomalu se přetáčím, pohyb, a vlním vstříc hloubce..

V 10m přestávám kopat, výtah jede, a dolů to frčí samo..uši nebolej…vyrovnávám tlaky…super to jede, jen občas hodím vlnu, spíš kvůli směru, je čím dál tím větší tma a když tu náhle – najednou se objevuje dno, asi dva metry přede mnou. Alarm nepípá, asi mám dost času, hrabu si na dno, nabírám při otáčce písek do pěsti, a otáčím se vzhůru. 

V podřepu se na pár sekund rozhlížím, ale je to jen chvilka – musím pryč. Nahoru to musím vykopat, ale protože alarm stále nepípá, vím, že mám spoustu času, neboť v bazéně mám nasimulovaný 2 minuty v dynamice, vím že to v pohodě dám, takže jsem v klidu…odrážím se, a jedu…nahoru už to zdaleka samo nejede, je to celkem dřina..absolutně si nepřipouštím jakékoliv pochyby..hlavu mezi rukama, skloněnou k hrudníku, uvolněnou tracheu, vše jako jsem už dělal 100x, cestou pípá alarm..minuta..a s pár kontrakcema protínám hladinu ! Ufffffff!!!

Otvírám ruku, a koukám na výsledek – vylovil jsem si krásně barevnej kamínek zlato černej, z hloubky 36,5 metru.

A stihnul jsem to v pohodě za 1:33 – stejně jako při simulaci stejný hloubky v bazéně. Paráda, tréning se vyplatil…

Pak už jen dokopat ten kilák ke břehu. Teda, ke konci jsem už moc nemohl, to se přiznám a asi jsem už hodně dlouho takhle rád břeh pod nohama necítil…

A za slunečného podvečera, při západu rozžhaveného kotouče za skalama, jsem si udělal jídlo, a snědl ho u vody. Tohle místo je to místo, kde bych chtěl žít.

Skály, moře, hory, traily.
Víte někdo o něčem lepším ?

Tak třeba zase zítra, řeknu vám, jak to šlo dál.
Zdravím z výletu, jedu za lezcema, půjdem na pizzu.
¨
Pápá…