Jak jsem vyhrál Krále Šumavy.

Píšem tu o ježdění z kopce. Na Engrambikes se mnou vyšel rozhovor, kde malinko zmiňuju svojí chrtí minulost a tak jsme se rozhodli napsat vám i článek o ježdění do kopce. A když už, tak o něčem pořádnym. Prostě, jak jsem vyhrál Krále Šumavy.

Je rok 2001. Jsem v Dukle a sezóna zdá se být dobře rozjetá ale první velká prověrka teprv čeká. Král Šumavy. Pro někoho masovka, jak Jizerská 50tka, ale sem bys na trekingu jezdit neměl. Pořadatelé to letos opět vyměřili na 100km, zkrácená má asi 60. Převýšní cca 2400m. Přihlášku jsem poslal už asi měsíc dopředu, na strartovce jsem se našel a protože je pátek dopoledne, balim si pomalu věci abych mohl vyrazit. Tentokrát s nikym nejedu, ale aspoň si můžu půjčit auto od mamky. Litrový Uno, to bude jízda.

Věci zbalený, kolo na zadních sedačkách, sluníčko svítí a já už to mydlim do Klatov. Příjezd trochu dřív, registrace je až od dvou, dávam lehkej oběd a mám takovej divnej pocit jak sem tu sám. Zpátky k registraci. Ha, už je tu frontra, ale maj to zmáklý, zabrali půlku školy aby ten nával zvládli. Kolem tří tisíc startujících neni málo.

Je na mě řada. Jméno, složenku, tu máš tašku, 500,- zálohu za čip, tamle si jdi vyzvednout číslo, další taška, nazdar! To byl fofr jak menu u mekáče, kéž by takle dlouho trval i race.. Koukam do tašek, tričko, letáky, dvě musli tyčky, čip v pořádku a vyfás sem zajímavý číslo, 1101, má to něco znamenat? Nepotkávám nikoho známýho, tak skáču do auta a jedu asi 10km od Klatov ke strjedovi na chatu, kde mám dohodnutý bydlení.

Z toho sezení v autě sem celej ztuhlej, tak hned po příjezdu beru dres, kolo a jedu trochu protočit nohy. Chvíli po silnici, pak nějaká polní cesta a ejhle MOTOKROSS PYČO! Ale nikdo tu neni. Dvakrát objíždim trať a pak mi samozřejmě dochází, že tohle neni ten pravej způsob rozjíždění se před závodem. Jsem takovej nějakej unavenej a zataženej, klasika před závodem, mám pocit, že je všechno špatně, no snad to zítra půjde.

Domu, převlíknout, chvíli strečingu a hodně zevlingu a pak na pokec k ohni. Nabízej mi buřta. Dal bych si, před závodem se večer vždycky nacpu, proto je taky pátek můj nejoblíbenější den, po týdnu hladovění, ale buřt je moc. Těstoviny, salát, džusíky a něco sladkýho. 10hod večer time to go. Chvíli čumim do stropu, v hlavě si přehrávam krizovky ze závodů, špurty na pásku, loktovačky po startu.

Vypnout, spát.

Budík.

Je 6:45.

První pocit, bolení břicha. Starťák. Zapínam autopilota jinak to nedam. Umejt, oblíct, snídaně – nemůžu do sebe vůbec nic dostat, zato na hajzlu to de samo, sbalit věci, hup do káry a už jí svištim do Klatov. Sobota ráno a na náměstí rušno jak o pouti. Na startu už čekaj první. Hmm máme ale ještě hodinu. Jedu zaparkovat. Ten zvláštní pocit, že jsem tu sám, prostě tentokrát žádnej tým, nikdo s kym si domluvíš body na trati, kde ti podá pití, gely, vercajk.

Na rám jednu flašku a druhou s vybublanou kolou dávam do dresu, dvě tyčky, dva gely, duši, jednoduchej multiklíč. Trochu zima, beru si rukávy, kdyžtak je pak narvu pod dres. Zapnout sportester, v klidu 80 – sem nervozní jak pes. Zamknout auto, klíče za blatník. Vyrážim. Ještě jednou kontroluju jestli mám všecko. Pomalu se rozhejbávám, pár krátkejch spurtů. Přijíždim na náměstí. Ha, tady už je lidu.

Půl hoďky do startu.

Na čáře už je pěknej dav, no nebudu čekat jdu se tam nějak vecpat. Pardnon, zdovolenim, diky, diky, ahoj prosimte pustil bys me? "Hele stejně pojedem všichni ve štrůdlu, tak kam se hrneš, zazní přes rameno. No, já tu byl loni druhej a jel jsem celkem sám, tak jsem myslel.." nestačim dokončit větu, načež mi vlastním tělem začne chlapík rozrážet cestu a s úctou dopředu volá: Uhněte mu, uhněte mu, to je profík!

Dav se rozestupuje, jak kdyby to bylo nakažlivý. Uf, jsem na pásce a už potkávám známý tváře. Kamaráde myslel sis, že to bude zadarmo, tak to ne! Vidim minimálně 15 adeptů na vítězství, těch se kterejma se fakt budu muset poprat. Letmý pokynutí hlavou, je až na pár vyjímek opětováno.

Rivalita, před startem.

Začíná to houstnout a já se kupodivu začínám uklidňovat. Show před startem – komentátor dává Spacemanovi velkej prostor při baletu na paletách, ale moc lidí ho nevnímá. Ani já ne. 10min do startu. Protáhnout nohy, ruce, trošku se hejbu aby mě nebyla taková zima. Začínám bejt zas nervózní. 5min. Koridor před náma se vyčistil. Asfalt, rovná silnice ven z města, to bude zas hukot, hlavně se nesmotat. Na startu je to vždycky punk, motaj se tu neskutečný experti. 2min. Poslední kontrola převodů – velká pila, vzadu prostředek – OK. Tepovka letí nahoru. 110, v klidu, ve stoje, hrůza. Vygumovaná hlava. 10s countdown! Už chci, už chci! Že se na to nevykašlu takovýhle nervy, měl jsem zůstat doma, měl jsem víc trénovat, měl jsem….

START! BENG!

Vše je jinak Racing mode ON! První šlápnutí, nacvaknout, cvak, cvak, cvak, převody letěj dolu. V mžiku tam je 45km/h. Balík hučí víc než nasraný sršni. Sem tam si někdo škrtně gumou o gumu. Za náma je slyšet nějaký brzdy, nadávání, nevnímam, sunu se ke kraji.

Čelo se začíná ustalovat, jen sem tam někdo zezadu přilítne 10s jede špic, ale roj ho zase po chvíli sežere. Tepy na 180. Budu to muset nějak uklidnit, takhle by to nešlo. Sunu to do středu balíku. Tři sta metrů do pravoúhlý odbočky na polní cestu, začíná se taktizovat, najíždět, balík jede přes pade. Tak a jdem na to, kdo jde pozdějc na brzdy vlítne na cestu a má volno, zbytek se pak zašpuntuje a budou rádi když budou moct jet. LEVÁ DVA! Sem tu, čtvrtej pěkně ve skupince. Za náma 10m díra, ale hned nás dojížděj.

Polní cestu jedem pěkně natažený, chvíli mam špic, ale tepy jsou vysoko, jdu dozadu. Osmej flek je dobrej – dá se reagovat. Polní cesta po rovince, pár zatáček, lehce z kopce, pravá na asfaltku a teď to začne první kopec. Zbavíme se chumlu. Půlka kopce. Už je nás asi jen patnáct a sem tam pomalu někdo odpadne. Sakra, ne tak z ostra, někdo za to vzal a snaží se ujet, pár kiláků po startu, to je moc brzo. Skupina ho nechává, ze začátku je profil rovinatej, nemá šanci, za chvíli ho sjedem. Chlápek nám mizi na dvěstě metrů, řikám si co kdyby, ale nikdo po něm nejde, ani já ne. Tepy pořád na 180 a víc. To je moc. Musim se uklidit. Sjezd na louku a po ní dolu. Valíme to k takovejm břízkám. Čelo šlape, já jsem vzadu a odpočívam.

 

HA, první brod. Dva kluci brzděj moc, zbytek v plnejch do vody. Prvního sjíždíme. Gejzír! Lidi u brodu řvou, povzbuzujou. To mám rád, žene mě to dopředu. Za brodem ze sedla, vlítla do mě nějaká energie, tak za to trochu beru a jdu na špic. Udávam tempo, jede si mi dobře. Tepy stále přes 180. Přidávaj se k nám dvě motorky. Jeden před náma a vždycky když se blížíme k problematickýmu místu, průjezd vesnicí, přejezd hlavní, jede napřed a dá info policajtům co zastavujou dopravu, mávačům atd. a druhej nám kontroluje záda a řiká jakej máme náskok na skupinku za náma. Takhle to má bejt. Profi zmáklý info pro čelo.

Prolítnem vesnici, lidi hulákaj, za vesnicí hned do lesa, cesta se zužuje až na úplnej singletrack a my šplháme do pěknýho kopce. Je to skoro na to slízt a jít pěšky. Jsem na třetím fleku a je nás už jen osm. Za náma prázdno. Singl je fakt dost a vracečky o stoosumde skoro nejdou projet. Zvedá se to na zadní. Podle tacháče třicátej kilometr, vybavuju si profil, jsme asi v půlce kopce. První najednou namotává řetěz a druhej mu vráží do zadní gumy. Oba nemotorně slejzaj a mě se daří je objet. Další za mnou už to neprojel a sljezá taky. Najednou mám chuť! Beru za to. Cvak, cvak o dva dolu a rvu jí. Hlídam tepy, nechci přes 180, ale nejde to, musim.

Koukám dolu na ně. Mám tak třicet sekund náskok. Vyjíždim na kopec a otáčim se. Nejdou po mě. V tu chvíli mi to probleskne halvou.

Prostě to zkusim!

Sedám si na to jak na časovku a jedu. Trochu těžší převody. Motorkář mě hecuje. Ujedu jim. Zkusim to dát sám. Sedumdesát kiláků do cíle v singlu, to je hrozná představa, tak jí radši hned vyhodim z hlavy. Pamatuju si tenhle sjezd z minula. Rozbitá lesní cesta. Pár zatáček vynáší, ale když to podržíš, daj se. Kolo poskakuje ke kraji. Dojíždim motorkáře, když jsem vedle něj, kroutí hlavou a ubírá. To mě baví. Pod kopcem mě dojíždí, kouká na mě, znova kroutí hlavou a huláká omluvu a že si bude dávat větší odstup. Ukazuju palec.

Jede napřed do vesnice, tam bude občerstvovačka, už druhá. Přilítávám tam. Lidi super rozestavený, daleko od sebe a každej něco jinýho v ruce, všude stánky, ale zastavovat nemůžu. Pořád jedu třicet a beru jen banán a jeden kelímek, z něj dva hlty a letí k zemi, tady to ukliděj, jinde bych to neudělal. Z vesnice asfalt. Dávám banán a trochu se zklidňuju. Tepovka ale na 172 a nechce jít níž, mám trochu strach. Nechci aby mě došlo…

Další pole louky a další brod a ten je hlubokej. Ráchám se v něm až po kolena, ale neslejzam a celej ho projíždim. Pětset metrů a znova, na druhou stranu. Lidi jsou nadšený a zas mě ženou. Další kopec a ten je dlouhej. Sakra. Cejtim stehna. To neni dobrý. Začínám rozvrhovat síly. Poprvé od doby co jsem ujel skupině se významně ohlížim. Nejsou tam. Dávam eko režim, ale musim furt jet. Dochází mi, že od teď to bude bolet.

Dávam si energo sliz.

Motorkář předemnou odjel na kopec, aby mi nesmrděl pod nos a druhá motorka právě přijíždí zazedu a chlápek (mimochodem ředitel závodu) mi hlásí dvě minuty deset náskok na skupinu čtyř lidí. Rozdělili se. Super. Je jich málo budou taktizovat. Určitě po mě nepůjdou. Žádnej náskok, ale neni dost velkej. Co když píchnu.. Buď tou myšlenkou, nebo už účinnossti slizu dostávám novou vlnu energie. Tak dvě minuty, pak to zas přichází do normálu a já bojuju víc a víc.

Kopec mám za sebou a dolu jí zas držim co to de. Přejezd vesnice, louka, pole. Motorka hlásí dvě třicet. Dobrý. Jedou stejně. Začínám ale fakt bojovat. Párkrát si do toho stoupnu, ale stehna pálej. Asfalt. Snažim se měnit pozici a zelahávám. V hlavě začínám mít vymetýno. Rysy na tváři tuhnou. Kola! Kola-loka! Měnim flašky a do kola cpu z dresu vybublanou kolu. Párkrát si loknu a čekám. Pět minut bejby. Ten nástup je neskutečnej. Jak si schválně odepírám cukry, tak tohle potom při závodě má mega efekt! Alespoň na mě jo (a zbytek je placebo).

Stehna sice pálej, tep jde nahoru, ale mě to jede. Další kopec vylítnu. Z kopce pohoda, ale pak to nejdou přichází. A už vim, že z tohodle se nevyhrabu žádnym cukrem. Panelová cesta. Debilně to drncá a já nemůžu jet těžkej převod, jak mě bolej nohy. Cedule, do cíle 15km. Já hrozně chci, ale každou pedálovou otočkou mám pocit, že spíš couvám a ohlížim se čím dál častějc. Oni mě musej dojet, jedu už úplnou kaši. To úsilí na mě musí bejt vidět, když vedle mě přijíždí motorka, kouká na mě a hecuje mě. Hecuje mě ale tim stylem, jako když vedeš koně na jatka. To bude dobrý, to zmákneš. Nemám už ani na to abych na něj kouknul.

Les a sjezd. Snažim se to udržet, ale už si ani ten sjezd neužívám, chci jet co nejekonomičtějc, ale přichází louka s velkýma výmolama a já musim pořád ze sedla. Cedule, cíl 2km. Nevěřim tomu.

Něco ve mě radostí poskočilo, ale rázem jsem se otočil a celý tělo zabolelo. Vjíždim z louky na asflat. Zezadu zas přijíždí motorka a hlásí mi minutu řtyřicet. Oni jedou, hrozně za to vzali a já nemůžu. Oni mě sjedou. Nechci. Strašně jí rvu. Nemůžu a nahlas si jednou zařvu. Postavim se do toho a rozjedu to na osumatřicet. Bolest. Sedám si a zalehávám. Pod rukou koukám za sebe. Kde jsou? Kde sakra jsou?! Nevidim je. Dvouprodovka do města zastavená a lidí přibejvá. Mávaj, fanděj. Já.. já.. já to asi dám. Začíná se mi rozlévat úsměv po tváři.

Bolest se vytrácí a já letim městem na pokutu. Ten pocit se nedá popsat. Ten pocit je boží. Poslední kopeček, zatáčka kolem plotu a sjezd ke stadionu, vyběhnout schody a vjíždim na stadion. Lidí spoustu, protože už dojela krátká trasa a postávaj kolem a hulákaj. Komentátor. Tohle už i doběhnu. Strašně si to užívam. Ruce nad hlavu. JE TO MOJE! JE TO MOJE! Jsem Králem Šumavy! CÍÍÍÍL!

 

Zbytek nuda, rozhovory, rádio, telka, mažoretky, vyhlášení, koruna, lidi, gratulace. A pak zbalit a dom (a zítra další závod – Pražská liga v Řepích – kus se prej pojede i po bikrosce, to bude něco..)

Dlouhý čtení? Jojo, jak ten maraton! Doufám že moc nenudilo ;-)

-a-

a pár ilistračních elastickejch foteček…