Čárysovo cestování – část 1: snowboarding

Ahoj přátelé, tak mám pro vás další snůšku keců a zážitků, kterak se jeden človíček za poznáním vydal…díl první – zima.

Tak jsem se vám jeden den sebral, byla to středa, v práci všechno vyřešil a na roadtrip se vydal. Už tomu totiž bylo skoro měsíc a půl, co jsem naposledy viděl moře a zelenou trávu. Vyrazil jsem tedy zpět na Azurové pobřeží.

Tentokrát to ale bylo trošku zábavnější, neboť moje rodina, Káťa a Michal byli na vejletě na Passo Tonale – a mě tak napadlo, že bych to do MC mohl vzít přes Passo, a podříznout si s nima nějakej ten svah. Takže jsem naflákal do Dodávky věci na kolo, věci na potápění, věci pro snowboarding, dvě kola, a trochu jídla a vodpálil to směr Říše.

Cesta byla, jedním slovem, PŘÍSERNÁ. Cestou k hranicím se evidentně hrála jakási hra, nazvěme jí třeba : „závody ve skoku do pole“ které se snažím nezúčastnit. Pravidla jsou jednoduchá, podmínky na silnici tristní. Když vidím v online přenosu 4 tou bouračku, tak si začínám říkat, že tahle cesta asi nebude zrovna medíček. Těsně před hranicema se z vedlejší v diskotočkách přikáčuje filcka Interceptor aby přede mnou na T-křžovatce točila v širé pláně dál a dál. Dost, říkám si, chci z týhle bílý republiky pryč…
V Říši je to o poznání lepší, asi 50 kilometrů, pak začíná Sibiř, a já jedu následujících 400 km cca 80 km/h, a to ještě dost riskuju, neboť na silnici je vesměs bílo. T5 ale sedí neskutečně, a tak mě pár lehkejch driftů nerozhodí.

Od Brenneru, jako když utne, suchá silnice, a tak nasazuju tempo-tempo, a kolem 3h ráno dorážím na Passo Tonale, potažmo tu vesnici za ním, Temú. Kurnik, teploměr mi ukazuje – 17C, to bude krutá noc, uff. Lezu do peřin, Bufík jede, a dobrou noc.

Ráno mě budí Káťa a Michal, v 9h, a jelikož jsem zaparkoval v noci přímo u stanice lanovky, stačí si jen skočit do snb botek, a jde se na věc. Kupuju si permici, na 3 dny, Corben Dallas Multipass, slečna neví co je multipass, ach jo, takže tři dny prosím…90 euro…pohodka. Jde se ně věc !

Slunce svítí, a my to hoblujeme. Prvních pár jízd se tak nějak přesouváme po kopcích, aby jsme odpoledne vyrazili na Passo, kde svítí pořád slunce. Je tu ale lidí jako kráva, tak se zase přesouváme jinam. Samá sedačka, ruská ruleta na sjezdovkách, ale kolem oběda to polevuje, a pak už to jde. Kolem 16h padáme na držku, hlavně teda já, 4h spánku po 700km moc nedává.

Balíme to, jdem k Michalovi a Kátě na penzion. Já samo, protože jsem starej punkáč, to dám v autě, i když teda ta teplota není nic moc. Večer kecačka, a já se pak projdu asi kilometr k dodávce, zase na parkoviště lanovky. Zapínám bufíka, uléhám, usínám…
…vzbouzí mě známej zvuk….VUUUUMMMMMMmmmmm. Došla baterka. Kurva, tak to bude krutý.
Je to krutý. Ještě že je už 5h ráno, to už nějak doklepu. V 8:30 kompletně zamrzlá voda, čaj dělám ze sněhu, huhuhu, brr…venku -12C.

Dneska jedem rovnou na Passo Tonale, stále je azuro, a lidí moc není – asi jak se měněj turnusy, nebo co. Je pátek a nahoře je tak polovina proti včerejšku. Koukáme s Michalem z lanovky, co by šlo ještě kde pojet, a vidíme ideální svah, jasnej prašánek, tam musíme. To co následuje, je prostě ráj. Svah tak 40stp, a skoro neporušený svahy, takže si můžeš vyvorat kompletně svojí brázdu.
To nás baví velmi.

Dnes to balíme trochu dřív, objevili jsme totiž tady bazén, a tak se chceme jít vyrochňat do teplejch sprch a nakopat tam pár bazíků. Vstup je za 2E, takže za lidovku, kde to bude mít háček…aha, neteče teplá voda. Hm, to není málo. Jen Ledovka. Co bazén…hm, nic moc. Jen s koupací čepicí, naštěstí máme. Ale zase sem si zapomněl brejličky. No kompletní provar. Zmrzlej z auta, zmrzlej ze sjezdovky, zmrzlej z bazénu, zmrznu ve sprše.

Večer se ohřívám zase u Michala a Káťy na pokoji, díky vám, a ještě později jdeme na vínko dolů do suterénu…grande café je fakt maličký, za to litr vína je tak litr a půl. Nebyl bych to já, kdybych se samo cestou do auta nezdemoloval před vchodem na ledu. V pantoflík ujížděčka na ledu, roztržená ruka na 3 místech, krve dost. Vůbec to byl den, pátek 13, upadl jsem když jsem šel do Bazénu, roztrhl si prst. Pak cestou z bazénu, zase na ledu, hlavou pěkně o zem. A večer před spaním si roztrhnu dlaň. No to byl den. Helma na snowboarding, haha, já spíš do města.

Když už si myslím, že se mi dnes nic nemůže stát, neboť je asi 23:45, spálím se o vařič, když si chci udělat čaj. Vypínám ho, a radši to dnes zabalím, sklápím si postel, topení, a spánek.

Sluníčko mi nabilo baterku, takže bufík tentokrát vydržel až do rána, a já neumrzl. Dneska je poslední den tady, Michal s Kač jedou pak odpoledne dom do ČR, a já budu pokračovat k moři. Nicméně ještě dneska pojezd na kopcích.

Dáváme si už v podstatě jen ty prašanový FR, nic jiného nás neláká, sjezdovky až na jednu dvě černý jsou celý v plný hulbě, tak na 3 zatáčky. Jednu jízdu jedem až nejvejš, co se tu dá, asi 3200 a tím si splňujeme dneska všechno. 10 vejškovejch km není málo.. Už pak jen návrat dolů, převlíknout, a pomalu se rozloučit…

Bylo to skvělý. Moc díky Káč a Mórovi za azyl na pokoji a fakt super tři dny. Zatímco oni nasedají do busu, já si sedám za volant, a v podvečerním sluníčku mizím směrem MOŘE. Mám to jen 350 km, a tak tam budu určitě hned.

Vrrr….

A o tom až příště.

Jak pokračoval trip ? Dojel Čárys k moři ? Co se mu cestou přihodilo ? A bude vlastně ještě nějaký report ? A co na to Michal a Káťa ? A Jan Mrdkač ?