Čárysovo cestování – část 2: freediving, backcountry biking

Jo, takže tu je druhá část naší trilogie, kterak jsem se na cesty vydal. Snowboarding už máme za sebou, a já si to šinu v dodávce směrem pobřeží, azurové pobřeží…

Jo, takže jedu. Cestou si jednou tankuju, jen tak pro jistotu, a koukám na průměrnou spotřebu – vzalo mi to 5,2 litru nafty na 100, no tak aspoň něco, za tu daň šnečí jízdě. Taky si to nechávám umejt, neboť je to tak prosolený, že nevidím ven a když si chci dochutit těstoviny, stačí kastrolem zaťukat na jakékoliv místo zvenku – odpadne celý věrtel soli. Je to za 5 E, a chlápci jsou fakt šílení, dělaj u toho takovou komedii, že jasně cítím svojí crew.

No nic, teplota s ubývajícíma kilometrama příjemně stoupá, a já se se štěstím dostávám ve 22h k moři. Tady je zcela jasno, hvězdy svítí a teploměr ukazuje 14, takže jsem happy…Už jen pro zesílení pocitu přesunu v časoprostoru, ze zasněžených plání italských velehor k hladině moře, si beru neopren a jdu si zaplavat. Ach !

————————————————————————-

Ráno si slibuju, že si dám odpočinkovej den, je neděle, tuším, a tak si na dnešek plánuju nějakej ten diving, ale ne mnoho, a na kolo ne. Jenže věc se má zcela jinak, a ráno mě budí celkem obstojný vedro, kolem 9hodiny. To by byl hřích, nejít na kolo, kór když je takhle, a já mám všechen čas světa jen pro sebe…tak si dáme BC.

Vytahuju krosáka, a beru si bikovýho průvodce, a klasicky žádný pití ani jídlo, a vlastně ani duši, pumpičku, nic. Jo, mažu si řetěz to je všechno. Valím jí po pobřeží směrem na Noli, a že až to půjde, stočím se někam nahoru. Dorážím do Noli, a tady nic není, oukej, pojedeme dál, další městečko…pobřeží je krásný..Sportono. Hm, tady by to sice šlo, ale v dálce vidím zcela jistě nějakej trail, kterej si prostě musím dát, ty jo ! K tomu dojedu.

O hodinu později jsem se již výrazně přiblížil. Kurnik, to není blízko. Ale nepolevuju, s vidinou novejch trailů, který objevím, se na něj po další půlhodině výraznýho kmitání konečně dostávám. Co teď, odpočinkovej den je stejně v háji, tak si to dám nahoru. Trail se mění v prašnou cestu, a mě začíná bejt jasný, že tohle nebude krátkej vejlet.

Nebudu to protahovat. Po hodině stoupání a motání se přírodou a silnicema už cítím prdel vojetou jak od medvěda, a konečně se objevuje vesnice…VOZI. Kurva kde jsem ? Vytahuju mapu, a naštěstí vidím, že na vršek sjezdový trati to už mám tak jen 3 km. To už dojedu, spása je na dohled.

Nahoře na trati si usmyslím, že si to dám nějakou novou pěšinkou dolů. Chyba lávky. Už vím co znamená XX. To znamená, jen pro pěší. Úseky který by zadělaly na pořádnej problém i Pepovi Dresslerů, v dýlce asi 2km, sem tam stoupání, teda já si umím vybrat.

Totálně vyřízenej jsem po 5 ti hodinách dole u auta. Ten den již nejsem ničeho schopen, vivat rest day, ty krávo.

Noc byla tmavá a hvězdy určitě svítily, ale to jsem nepostřehl, neboť jsem byl v bezvědomí a tělo nabíralo síly.

———————————————————————————-

Ráno je zase slunce, a snad ještě tepleji, než včera. Hurá ! Dneska si dám…rest day. Ale samo se ráno půjdu potápět, ne, nejsem máslo, a mám na to chuť.

Takže se balím, beru cajky, a jdu k vodě, kterou mám asi 10m od auta. Moře už tu znám, vím co mě může potkat, a tak si budu dávat bacha, minule jsem zaplaval moc daleko, to už neudělám stejnou chybu, ne-ne-ne.

Závaží, a jde se na věc. Protože jsem zvyklej z bazénu plavat především dynamiky, tak neplavu na moře na hladině, ale všechno pod. Na hodinkách si dávám 1:15 alarm a u dna jí mrskám vstříc hloubky. Dycky tak dálka 40 – 50m, nahoru, přes šnorchl tak 10 nádechů, a dolů, a u dna dál, a dál… Až když to dolů už trvá celkem dlouho, tak toho nechávám. Jsem asi v 15ti m, a to už mi stačí. Dělám asi 5 ponorů, s kvalitním rozdejcháním, od pobřeží asi 500m, když si začínám uvědomovat, že se zvedaj nějak vlny. Já starej blitka, kterýmu je blbě i když řídí, vím že se mi v moři když to houpe, nedělá vůbec dobře. Asi to pomalu otočím ty jo. Jo, ještě jeden dva ponory.

Chybuju. Vlny jsou čím dál větší, a moje kinetóza začíná nabírat na obrátkách. Už vím že musím zpátky, a to rychle. Plavu po hladině, ale fouká fest, a vlny mi hážou vodu přes hlavu, do šnorchlu. Dobře, takhle to nepůjde, hybaj pod vodu. Potápím se tak do 5 ti metrů, a jedu pod hladinou, směrem břeh. Je mi fakt blbě, přemejšlím, kde vrhnu, a proč jsem zase takhle chyboval.

Když jsem konečně asi 50 metrů od břehu, vidím, že dostat se z vody bude celkem velkej problém – vlny jsou u pobřeží hodně mocný. Beru z posledních sil čáru bokem, a na sousední písčitou pláž mě to defakto vyplivuje, a já si dávám chvilku moc pěknej freedáving.

Je mi tak blbě, že si jdu lehnout do dodávky, aby se mi přestala točit hlava. Usínám a budím se kolem 14h, odpočatej, a relativně v pohodě. To byl zase boj, kruci. Takhle z nenadání a takový vlny, jsem fakt nečekal. Jo holt moře.

Nicméně mám ještě celkem dost času, a tak co že by jsme si dali…KOLO ? Beru si krosáka, že se lehce provětrám a dostanu ze sebe zbytky mořský nemoci. Jedu nahoru, cestou mě to začíná bavit, a než se naději, jsem na kopci na začátku DH tratě. Tak co teď, tak si to dáme…FR trailem do Sportona. Jo.

Trail nemá chybu. Jedu dolů asi 30 minut, a ke konci už je to fakt úzký, a skoro mám pocit, že se to malinko ztrácí v podrostu…a po chvíli mám jistotu – tahle cesta vede do prdele, asi jsem špatně odbočil. Nahoru bych to jel/tlačil 2 hodiny min, tak to prostě kančím stylem musím dojet, říkám si. Kančí styl končí u cizích lidí na zahradě, po překonání asi 3m zdi dolů. Ještě že měli pochopení, když jsem jim doslova spadnul z nebe.

Kurnik, to se prostě může stát jedině tak mě.

Je už celkem pozdě, a tak už mi nezbejvá než jet k autu. Tam si za tmy beru ještě kecky na běhání a bežím prozkoumat hrádek nad útesem, kde parkuju…a za tmy zpět. Nádhera.

Že nemůžu skoro ani chodit, jak jsem unavenej, už asi netřeba psát. Horká sprcha, jdu spát. To byl zase den !

——————————————————–
A je tu další slunné ráno, dyť už vás to nemůže bavit, a podle mě vás drží u obrazovky jen to, co jsem zase vyvedl za píčovinu. Jo, tak mám pro vás jednu, dneska jsem hořel.

Jo, chytlo mi auto. Ráno si zapínám NTB, s tím že vám napíšu pár slov a nevšímám si že je : A, zapnutej solár, B, noťas v nabíječce, C, Telefon v nabíječce, D, baterky do foťáku v nabíječce. Dochází ke zkratu, kdy moje autozásuvka homemade z dvojkovýho golfu říká dost, a už se to line, čoud jak na čarodky.   K.U.R.V.A. !  Odhazuju komp, skáču po elektrice, solár shut down, (ještě že sem si udělal odpojovač natvrdo) vyškubnout nabíječky, kouř stále, kurva, dopředu, sedačku pryč, a škubám kabely od záložní baterky. Čoud pomalu mizí… Revize škod : Nabíječka na tel, baterky, v háji, pojistky od soláru taky. NTB to přežil, kabely a přepínací skříňka ne. Následující hodinu se bavím tím, že dávám vše do relativního pořádku, nemám sebou pájku, a tak to nějak punkuju pomocí emerický pásky. Solár už zase jede, baterka se zdá bejt OK, kabely poslepovaný, no uvidíme.

To nám ten den pěkně začal. Tak dneska na moře nemám chuť, a tak si beru DH, a jdu nahoru, na trať pěšky, což je výkon kterej bych vám nepřál. Beru sebou kameru, že si natočím nějaký self made video, a na další 3 hodiny mám o zábavu postaráno. Sice fouká vítr, ale jsem na tom stejně tak rozevlátej, že je to v podstatě už jedno.

Odpoledne jedu navštívit jednoho kamaráda, a trávím nějakej ten čas u něj, káva a tak, a vyprávím mu storky z potápění a hoření auta a celkem jsme se nasmáli. No a večer mi píše Mave, že prej dorazí do San Rema. Tak mu z posledních sil mé telefonní baterky (nabíječka odešla) píšu že OK, a že teda zejtra v San Remu. Loučím se a mizím vstříc dalším zážitkům…

Tak a trilogii zakončíme zítra. Co se dělo? Našli jsme se s Mavem ? Kdo přijel s ním ? A jak to celý dopadlo ? A nebo to bude tetralogie ? Chcete vědět víc, občane ? A co na to Hynek, Vilém a Jarmila ?