Čárysovo cestování – část 3: downhill s punkáčema

Takže jsem přejel večer do San Romola, kde mám mít spicha s klukama, Mavem, Orym a Matějem Charvátů. Vybitej telefon, nabíječka v prdeli, co budu dělat, snad to nějak klapne…

Takže se budím ráno na smluveném místě v San Romolu, kde se máme s Mavem potkat, a na mé oživovací pokusy tel nereaguje – no nic, tak se tu s klukama potkáme, říkám si, a protože je krásně, jdu samo jezdit. Beru si dodávku, a jedu jednou nahoru na kopec. Dole si nechávám v křoví hozenýho krosáka, a nahoře parkuju dodávku, a beru si DH kolo, a mrskám to dolů. Některý pasáže si dávám víckrát a defakto tu blbnu skoro 2hodiny.

Dole hážu do křoví DH kolo, vysvobozuju krosáka, nechávám si dole helmu a všechno, a začíná hodinový šlapání do kopce pro dodávku. Pěkně až na vrchol.

Z počátku se mi to jevilo jako skvělej plán, ale můžu teda říct, bylo to dost. Nahoře sedám za volant, a kolem oběda už jsem zpátky na místě, kde se máme potkat s klukama. Dělám si žrádlo, a čekám na ně, nohy celkem bolej…
Klucí stále nepřijížděj, a na DH se mi už nechce, tak se pojedu ještě projet na krosáku. Ladím si sebou Semtex, a jedu zase směrem k vrcholu. Nahoře se vrhám stezkou do vnitrozemí, s tím že přece se nemůžu ztratit, ne já a ne počtvrtý.

Děje se to asi za 30 minut.

K dodži dorážím v podstatě se setměním. Za stěračem mám strčený cigáro a a nápis „Zavolej mi puso, prepucio Mave“ tak to se směju, protože ne, nezavolám, nemám tel. Tak to bude eště zajímavý. Dávám si horkou sprchu a hodně brzy to balím do postele, dneska jsem byl zase 8 hodin v pohybu, a jsem dead.

Ráno si dávám vstávačku celkem brzy, a než mě napadne, že jsem unavenej, bez rozmejšlení se oblíkám, a jdu zase na XC. Tentokrát se snažím jet částí „superdhtrailu“ dolů k moři, s tím že najdu odbočku zpátky na vrstevnici, ale po asi 20ti minutách celkem měknu, a radši jí beru zpátky.

U auta stále nikdo, a tak se rozhoduju, že klucí budou asi na tý druhý trati, a tak jim jedu naproti…

…A JEDOU PROTI MĚ !

Hurá, tak jsme se našli. Dickens je opálenej, má melír, krávo úlet, a ještě je tu další dodávka s Krabatorem, Jánošíkem, a Mlaďákem. No neuvěřitelné. Mave si koupil velkýho sprintera, kterej se mu samo vysral asi 100km od Prahy, ale protože tahle parta je v punku, jeli dál – přes kilo to prej nejelo. Muhe.

Dáváme si celej den traily tady. Začínáme SUPERDHTRAILEM, kterej má tak 20 – 30 minut, a končí až u moře, berem naftu, a zpátky na kopec. Jedem DH trať, která je poladěná, má nový úseky, a je opravdu dost. Uviset těm šílencům se prostě nedá. Krabice na „XC“ sjezdovým treku, kterej je fakt švihadýlko, Matěj má novýho Banshee Legenda, vypadá dobře, a Mave Shockera v DZ stylu (dezolátní). Jánošík s tím celkem bojuje, ale zase jde do věcí, který jsou na srdce, a to se negře cení !

Oryho orací styl mi trochu připomíná Radka Broze a jeho rozptyl zadního kola 50 cm do boku na obě strany.

A pak to přichází – Krabator to zle zahazuje, věší kolo na stromeček a není z toho zrovna čistej. Bohužel má celkem pochroumanou ruku, takže to vypadá, že bude OUT. Neradostné. Dáváme ještě další tratě, co jsou tady a celkem znavený to balíme. S partičkou se domlouváme, že přejedem spát dolů, což činíme, a chrápeme u obchoďáku na parkingu, kde maj pravý italský kurevský masíčko ! Ty byly, škoda že tam nebyl Číža…by řval.

Večer nepublikovatelné storky.

Druhej den je fakt nádherně, skoro 20 stp, slunce, azuro, bombice. Koukám na moře, a vidím že je uplně klidný, tak se s klukama loučím, dávám jim adresu Finale Ligure kde se sejdeme, a odjíždím tam, chci se jít potápět. Jsem už asi desátej den na tripu, a nohy ani necítím, jak jsou mrtvý…DH dneska prostě ne.

Přejezd do Finale Ligure, a tam rozdělání cejků na pláži, velkej kemping, nacházím si takovej utes, za kterej si naházím věci, abych nemusel z moře hlídat, jestli mi to někdo nekrade, a jdu do vody. Následující skoro 4 hodiny objevuju pobřeží kolem Varigotti z moře, vždycky když už nemůžu, tak se nechávám houpat na vodě, prostě si to hodně užívám. Dávám si ponory tak do 20ti metrů, jednou objevuju dole úplnou krajinu jak z pravěku, malý stromečky tak 50 cm, uplný zmenšeniny palem, a v řídké trávě vyrůstající z písčitého podkladu se pasou stádečka ryb. Užasný. Další čím se bavím, je házení kamenů na ryby zahrabaný v písku. Dycky se hrozně leknou, a vystartujou pryč. Velká zábava, a dost jsem se tam zapomínal.

Jinak co se týče hloubek, tak opravdu neblbnu. Dole jsem většinou tak do 2:00, a pak padám nahoru – fakt jsem hodně opatrnej. Zjistil jsem, že z 15 ti metrů jsi nahoře hned. Jednou se odrazím rukama ode dna, a tím vystoupám tak do 12ti, jednou kopnu, a pak už mě pozitivní vztlak neoprenu sám táhne nahoru. Takže už nic nedělám, a jen se nechávám táhnout, koukám dolů, pohoda. Je to fakt magie.

Odpoledne se válím stále v neoprenu na pláži, sluníčko mě hřeje že je mi skoro vedro, a chvíli si píšu s PH. Pak si dávám šlofíčka, a nakonec se jdu převlíknout, a umejt cajky, a věci, a jdu se na chvilku proběhnout, kolem moře, asi 5km, jen tak na pohodu…

Den končí, dělám něco na kompu, a čekám na kluky. Doráží a děláme kemp, a protože nakoupili 8 litrů chlastu, je připravená párty ve stříbrňákovi. Příběhy nejvíc, opět nepublikovatelné, chlámal jsem se velmi. A nemyslete že se vyvlíknete z toho skydivingu, klucí !

Je sobota, ráno, a Krab auto se rozhoduje, že pojede dom. Jánošík a Krebs jsou zrakvený, a Mlaďák by i přes nemoc ještě jezdil, ale balej to.

Sedím si tak před dodžem, a koukám na moře, je sobota, a napadá mě, že prostě tady chci žít. Nemůžu jet domů, ne ne ne, už jsem tu fakt dlouho, a stále nemám dost, dospívám k jasnýmu závěru – jestli se teď hned neseberu a neodjedu, tak neodjedu nikdy..

Radši to teda balím, a loučím se s partičkou, beru eště Máťu nahoru na trať, ukazuju mu kde je co, a radši bezmyšlenkovitě otáčím kolem 11h dodže směr vnitrozemí.

Nasazuju hroznou střelbu, protože musím bejt co nejdřív pryč. Než si to rozmyslím. A díky tomu, a cestě přes švajc, jsem za 8,5 hodiny doma. 1050 km. Uteklo to hrozně rychle, a jen na jeden Semtex… Čechy, ty jo, tady je sníh ! Panebože, kde to jsem co to je, jedendvatřičtyřipětšestsedmnáct cenťáků bílý mrdky, dopoledne jsem koukal na moře, večer koukám na zasněženou zahradu u baráku, to se mi snad zdá.

No nic, jsem doma. Život jde dál.

Celej trip vyšel zase na prd, i když teď už jsem to sosal jen já, za svoje, ale pořád jsem se komplet večel do 300 euro, i s třídenní permicí na Passo Tonale, a naftou, poplatkama. Auto žralo prd, já žral ještě míň, cestoval, byl celý dny venku a mám spoustu zážitků, který jsem sem nenapsal. Prostě to byla kompletně kompletní pecka.

Letos už asi ne, ale příští rok – San remo, Sospel, Finale – Y.E.S.

Díky za pozornost
Čárys.

Velmi velké díky za fotky Orymu a Maťejov, jsou od nich, takže se pokochejte… A reporty třeba u Matěje