24hodin na jihu

Takže zima, jo. Hnusně, jo.

Chceš teplo, musíš na jih. A tak jsem vyrazil. Na jih, na 24hod.

Čtvrtek. Předpověď říká, že bude různě, ale na jihu je vždycky líp. Pokaždý když v Praze prší a je hnusně, tak mi volá Čárys jak je u nich na jihu pěkně a tak zlákan předtuchou ježdění v prosluněné jihočeské republice vyrážim. Mám den volna a tak rovnou z práce po krátkym rozhovoru, kdy mě volá Jirka z Engramu, jakýže si to sebou beru kolo (dočet se totiž v bleskovkách že jedu na jih, ještě dřív než jsem o tom vůbec věděl) nakládám menší Banshee – Runa do auta a zlehka kloužu po globuse dolů.

 

Do Tábora dorážim lehce po šestý a západ slunce napovídá, že zítra by mohlo být super ježdění. Tábor je boží. Po chvilkový čekačce na Čáryse a Rosse, beru plavky, ploutve a vyrážíme na první atrakci. Bazén. Sotva tam vlezu potkávám kámoše, se kterým jsme byli v jednom XC týmu, tak chvíli probíráme kam se to včechno ubírá a jak to dřív bylo super. Ke konci plavání, berem ploutve a počítáme dlaždičky, já na 25m Čárys znuděně na 50.

Koupání máme za sebou a tak ještě chvilka kulturního života. Na názvu nezáleží. Prostě Jáma. Na náměstí, po schodech dolu, do katakomb a tam klub, bar, kavárna a šílená servírka, která ale baví naprosto všechny. Znavený dlouhym dnem, to kolem půl 12 zakončujem a autama se přesouváme na Harašku, kde přespíme. Zapínám bufík a je mi blaze. Jen mám při usínání pocit, že slyšim nějaký šustění, ale to se mi asi jen zdá, ty žerty o tom že se ráno probudíme a bude všude sníh, by byli až moc kanadský.

Tak to bysme měli. Žertovat se nemá. Je ráno a všude kolem je sníh. DO PIČE! Čárys nicméně už oblečenej poskakuje venku. Moc se mi nechce, ale pak přeci jen chuť na ježdění zvítězí ať je počasí jakýkoli. Ross je z toho taky celej přešlej, tak mu musíme trochu pomoct přímýma rozkazama: "Vojáku za 2min v plný polní!" na to poslechne jak hodinky. Voják z povolání přeci jen něco znamená.

Když už se chystáme na kopec, tu se ze zatáčky vynoří auto a tomu se říká chuť k ježdění. Schwara! Z Budějic do Tábora, vysmátej a že prej v Budějicích je sluníčko, ale tady marast. Cestou nahoru nás Schwara láka do Dubnýho, že maj už pěkně poladěnou tratičku a tak uvidíme, jak to půjde tady a když tak to zapíchnem a pojedeme za sluníčkem – konečně. Tankáč, klouže. Sníh padá. My driftujem. A je to zábava. Dávame tratičky, kančí freeridy a i přes hnusný počasí nás to baví. Za dvě hoďky už máme splníno a tak se loučíme s Čárysem, kterej kupodivu musí do práce a já s Rossem a Schwarou valíme do Dubnýho.

A fak t jí valíme. Schwara jede takovou podlahu, až jí prošládne a z auta mu jí kus odpadne. Stavíme ve vesnici a krmíme sběrný dvůr kusem prahu. "Nu kamaráde, měl jsem to na zdviži a tu se mi to zdálo takové uhnilé.." nemám slov. A nemám slov ani nadále, když se celou cestu počasí nemění a my si snad vlečem mrak z Tábora nad sebou. Sněžení, na silnici sračky. Naštěstí jsem nepřezul na letňáky už na konci února, jak správnej pražák a tak tu na jihu můžu držet krok. Na jihu..

 

Dorážíme do Dubnýho. Sněží. Ale je to lom a všude spoustu šutrů a písčitej podklad. Klucí vážně mákli a tratička v lese je parádní. Koukáme ještě na lávky a to ti povím to bude paráda. Konstrukce už stojí, teď jen doladit prkna. Tlačíme tratičku nahoru a já jen kroutim hlavou. Zatáčky zakopaný do země, pěkně udusaný a naházený klopenky, za kterýma je třeba hned odpal a dopad jdeš hned do další klopky.

 

Dáváme to několikrát pěkně v kuse a já se jen usmívám. Je to pa-rá-dní! Za sucha, v létě, to strašně pojede, to bude něco! Já si jen trochu zvykám na delší představec na skocích. Přeci jen mám tohle postavený spíš na AM a tak o heiníky není nouze. Děláme pár fotek, ale nechci moc trápit techniku, přeci jen pořád sněží. Dubné zkrátka moc pěkné. Schwara musí do práce a my s Rossem už máme celkem dost. Snažim se ještě trochu vyčistit kolo, ale kombo sníh a bahno mi moc prostoru nedává. Šlapu to všecko do auta a jedu zpátky do Tábora. Sněžení přestává a začíná se to trhat. Ano je to k posrání.

Zpátky jsem kolem 16hod a tak otravuju Martina na krámě a jelikož domů nespěchám a lezečky jsou přeci součástí povinné výbavy v autě, domlouváme ještě stěnu. No maj jí tu pěknou. Později se shodujem, že je víc technická než  třeba lokalblok a mě místní dokazujou, že mám co dohánět. Zakončujeme to lezením do stropu k jednomu chytu od každé stěny  tzn. čtyři pěkný cesty na morál. Uff.

 

Napadá mě, že musím vlastně zítra znova do práce, ale přeci nepojedu na lačno. No a tak se opakuje situace z minulýho večera. Jáma. Káva, dortík, pohoda a já se snad do Tábora přestěhuju. Je ale na čase to vážně zabalit a vyrazit domu. Od brány k bráně 59min. Doma mi teprv dochází kolik jsem toho stihnul.

I přes to počasí, i přes tu dálku, stálo to za to. 24hodin na jihu.