Trnka race |

Nestává se často, aby člověk dostal pozvánku na závod, který budí pozornost naprostou originalitou, který ve skrytu slibuje velkou zábavu, ale zároveň děsí potencionální možnou bolestí.

Tři, dva, jedna – start – zoufalá kondice vypracovaná usilovným zimním nicneděláním mě nutí volit zvláště riskantní taktiku. Utrhnout se soupeřům z kopce a doufat, že nahoru se nějak vyškrábu a na rovinách neumřu. Monkey trail je plný kamenů, kořenů, záludných zatáček a uzkých průjezdů akorát tak na řidítka. Takový trial z kopce. Rubu od začátku co to dá, zjišťuji totiž že čím rychleji tu jedete tím líp se přes všechny ty kameny převalujete a jízda nabírá na plynulosti. Má to jen drobnou vadu na kráse, v XC helmě bez chráničů takříkajíc nalehko by případná chyba hodně bolela. Navíc jízda na oči, kdy v těch kulích ješte hlídáte kam ta trať vůbec vede posunuje jízdu do absolutně jiných sfér. Na domluveném místě cíle nikdo nestojí, hlava šrotuje co teď, hlavně nezaváhat, jde o cenné vteřiny, nezbývá než v plné palbě pokračovat až k asfaltu, což se ukazuje jako správné rozhodnutí. Zapsat čas a vzhůru do kopce.

Nesnáším táhlé nekonečné kopce. Proč jen jsem ho ráno v rámci tréninku zkoušel? Teď přesně vím co mě čeká. Vůbec to nejede, asfalt uz pěkně peče, hlídám si čas, hlavně nepřešvihnout časový limit 20min, snahu hlídat si tepy vzdávám po pár prvních metrech, jsem těžce nad svým optimem a dolu asi dlouho neklesnu. Pořád stoupám, marně hledám vhodný převod, sebevědomí klesá k nule a psychický stav s vidinou následující rovinnaté XC časovky s třemi krátkými zakyselováky, rozuměj stoupáky se dramaticky zhoršuje. Konečně zatáčka, tak ještě pár metrů a jsme nahoře. Ten limit byl jen tak tak. Zapsat čas, dostávám 2min na odpočinek. Se Sakim, který startoval přede mnou se na sebe jsme schopni tak akorát tupě koukat.

Tři, dva, jedna – start – zařadit to nejtěžší co nohy otočí, rozjet na maximální možnou rychlost a držet, rovina, dlouhá rovina. Ještě, že ta cesta je suchá a tvrdá, aspoň to jede. Za deště by to byl určitě očistec. Blíží se první zakyselovák, rozjet co to dá a pokusit se na něj plynule vyhoupnout, ke konci ze sedla a sprint, tak to ještě šlo, nohy už pálí. Druhý kopec už nejde, v půlce se zastavuju, ze sedla, pížím se k vrcholu, plíce nestíhají, nohy protestují, převalit se přes vrchol, pevná cesta se mění v travnatou, už to jede výrazně méně. Poslední brdek, poslední sprint. Slečna něco říká, netušim co, jsem jen kousek od toho zvracet. Chvilku po mě přijíždí Radek Stoklasa, vypadá podobně.

Tři, dva, jedna – start – LePo trail, ve stavu absolutní krize, kdy funim jak parní lokomotiva, startuju do druhého dnešního sjezdu. Rychlý, tvrdý, prudký. Se spoustou klopenek, často fikaně skrytých za horizontem, kdy do poslední chvíle nevidíte co následuje. Okořeněno skoky slušných rozměrů, hlubokých tak akorát na mamuta. Což by nebyl problém, ovšem pokud trať máte aspoň trochu najetou. S tmou před očima a mírnou křečí ve stehnech chybuji hned kousek po startu, opouštím úzkou stopu a mířím mezi malé hustě nasázené smrčky. Hlavně nezpomalit, jehličí drsní tvář, povědomě tuším kde by mohla být trať, po chvilce se napojuji, snad jsem moc neztratil. První skok, samozřejmě jsem krátký, tlumič ránu moc nepobírá. Druhý skok pro jistotu přestřeluji, v podobném duchu až dolu. Zapsat čas, na přesun si chci zamknout tlumič. Hmm tak on je zamknutý, se mi zdálo že to trochu odskakuje.

Tři, dva, jedna – start – druhá XC časovka, tentokrát do kopce, začátek po asfaltě, aspoň to trochu jede, hlavně to nepřepálit. Jedu zbytečně opatrně, ovšem sil moc není. Asfalt končí, začína polní cesta, pořád do kopce, marně hledám lehčí převod, pokus jít ze sedla končí ztuhlými rysy ve tváři a duševní očistou v podobě nepublikovatelných nadávek sobě sama. Nebylo lepší sedět u bazénu? Blíží se vrchol, fotografka chytá momentky, ta moje bude skvělá, mám pocit že mi ochrnula půlka tváře. Poslední nástup, přehoupnout se přes vrchol a do cíle z kopce širokou lesní cestou na nejtěžší převod co to dá. Netuším v jaké rychlosti, ale rozhodně značné se blížím k rozcestí. Nějak si nepamatuju kam mám jet. Vpravo, vlevo, žádné stopy, žádná navigace. Na poslední chvilku volím vpravo. Špatně. Nevím proč, vzápětí se rozhoduju pro levo, v plné rychlosti to lámu o 90stp, skok z krajnice, ohnout smrček řidítky a skrz les se deru zpět na cestu vlevo. Správně, vidím cíl. Konečně.

Spojovačka k poslednímu měřenému úseku vede do značného stoupáku, jet v sedle je v daném stavu nemožné, tlačím, limit je tu naštěstí více jak rozumný. Mílovými kroky mě doráží Radek, jdeme spolu, aspoň to lépe ubíhá. Vypadá celkem svěže. Hmmm.

Tři, dva, jedna – start – poslední měřený DH úsek, značně rychlá cestička lesem, sem tam odraz, sem tam zatáčka, drop na cestu na placku, výběh do kopečka, zpestření v podobě výlezu na skálu. Hlava už moc neřídí tělo, výlez na skalku připomíná komedii. Prudký sešup po volných kamenech, vpravo hluboká propast, nerad bych tu chyboval, poslední krátký výjezd, a už jen z kopce. Pár dřevěných dropů na placku, s tmou před očima ne všechny trefuji, trať už spíš instinktivně cítím než vidím, párkrát jedu určitě mimo, ale co, základ je držet aspoň přibližný směr. Konečně cíl, sprint, průjezd MX klopenkou a smrt. Lehám do trávy a pro dnešek jsem dále nepoužitelný.

Tak přesně takto nějak vypadal závod, který se rozhodl uspořádat Robyn Trnka. Enduro závod, v duchu pravidel známých z motocyklového endura tentokrát ovšem na kolech – kdo netuší, měřené úseky propojené úseky spojovacími, které mají ovšem pevně daný časový limit pro zdolání, při jehož překročení následuje penalizace. Součet časů z měřených úseků plus případné penalizace určují pořadí.

Čím více se blížil datum závodu a čím více informací o profilu trati Rob zveřejňoval, tím více řídl seznam přihlášených, nutno říci že k jejich škodě neboť si troufám tvrdit, že se ochudili o nejlepší akci letošního roku. Nezbývá než poděkovat.

Díky Robe, bylo to super.