720 roadtrip v roce 2009 – den PÁTÝ, MOSTY SHORE

Takže den pátý jo. Sqadra stejná. Lokalita Mosty Shore u Jablůnkova. Lokace od ketrý jsme čekali největší polety. Dočkali jsme se. DNeska přišel čas abych napsal report já, ANDY.

Budíme se na parkovišti a vůbec se nám nechce vstávat.

Přeci jen už začíná být znát únava ze sbíjení v prvních dnech a hlavně, začíná se dělat vedro. V týhle lokalitě snad ani jinak být neumí. Loni když jsem tu byli na třídenním roatripu , bylo vedro stejný, ne-li horší. Takže četba po ránu „Jak nevylopuit banku“ dvacet stránek zalepenym okem. Žádnej stres jak v den závodní na poháru. Dáváme snídaní a parkoviště se začíná plnit civilistama. 

Vedro stoupá. 

Na jedenáctou se teda hrabem na svah a kupodivu opět nejede lanovka, snad až prej od jedný. Tak jí tlačíme nahoru pod vlekem a už začínáme nadávat na vedro. Jelikož jsme si už včera večer prošli celou louku, na který jsou všechny dřevěný monstrozity postavený, víme co na koho čeká a tak zatim všichni vyzýváme hned první gapík na rozcvičku. To co ovšem láká pohledem všechny je obří gap se Simonsovým náskokem. To, že se klukům povedla postavit tahle věc, jak později zjišťujeme s tak nádhernou flow je fakt zázrak. 

První kdo tohle vyzývá je Mára. Je malinko kratší, ale pořád je to do dopadu a ne „na Rosse“. Hned běží nahoru a že musí znova, že je to super. Na tohle už ale nemůže Čárys čekat a tak si jde načíst rychlost a klucí to dávaj pěkně ve vlaku. Lítám kolem dělám dokumentaci a klucí stříkaj jak švestkový knedlíky. Při natáčení na GOPRo pak Máára jede tak těsně za čárysem, že mu skoro skáče na záda. Blbnou jak malý děti.

Nicméně po chvilce ani mě ten průlet nenechává v klidu a jdu to zkusit. Načtu si od někoho rychlost. Stojíme nahoře a mě vlastně dochází, že jsem se na to dneska koukal, jen skrz objektiv a tak prostě pojedu lajnu tak jak to tam Čárys vyšle. Dáváme rozjezd , dřevěný wólo, menší skočík a pak už jen klopku a je tu náskok, rychlost dobrá, dopad malinko do strany, ale neni čas řešit. Dvakrát otočim nohy a už je tu odraz. Vejška je to teda dost, průlet nádhernej. Dopad měkej, jak plaňky zapružej a rychlost na dopadu veliká.

Nádhera.

Nicméně tahle lokalita skýtá mnohem víc. Po obřim gapu, vedle kterýho je ještě menší gapovací varianta, s odjezdem do strany následuje podle zvolený lajny buď sviňsky uzká lávečka s překlopkou, nebo, dva dřevěný odpaly, se stejnym dopadem a dál stepup s náskokem ze dvou stran, ze kterýho je stepdouwn, nebo lávka dolu. Obří překlopku necháváme trčet k nebi. Ale roadgap je náš. Dál potom velký dřevěný a hodný wólo na levou stranu, za kterym je další ovšem sviňský a kolmý pravostraný wólo a poslední dřevěnej odpal. Celkově nula tatrovek hlíny a hrabání do země, ale všude dřevo kam se podíváš. 
 

Kolem jedný hodiny už začínáme být natolik uvařený, že ani šance právě se otevřený lanovky nás nechává v klidu a my děláme posledních pár fotek. Jedinej kdo neodolá je Dušan, kterej skoro celou dobu filmuje a tak se ještě v týhle sahaře nechává s pár místníma tahat na vleku.

My dáváme klasicky sprchu na parkovišti za záclonou a pak jen oběd v podání pět krát smažák s hranolkama, pět kofol zalejt kafem a ucpat to horkýma malinama s vanilkovou zmzkou – oujees.  

Daví má bebí, pomoc mamí kdé síí

 

Zapakovat cajky, nakopnout dodže a hurá na Slovensko. Hranice 2km. Kupujem známky a pak začíná snad nejhorší přesun tripu. Vedro, všude policajti, objížďky, rozsekaný silnice a my chcem k vodě. Následný asi dvě hodiny jsou naštěstí vykoupený obrouvskou nádrží, kde je spoustu spoustu bab, avšak skoro polovina z nich mluví česky. Československo.

Dáváme tu chvilku diskuzi a nakonec to tu zapichujem na večer. Rozjíždíme opět točítka, fireshow a klasický večerní program. Tak takhle jsme se měli my v den pátý našeho Roatripu.

Jdem spá a těšíme se do Jasný.

 -a-