BC v BC

Někdo tomu říká back-country, někdo all-mountain, jinej zas enduro, já tomu říkám ježdění na kole, ale tady to jinak nešlo. Back-Country v British-Columbia.

Jelikož teď frčí to back-country, měl bych tu pro vás takovej report z Kanady, kde jsem v roce 05 strávil pár měsíců a mimo nekonečnýho sjíždění North Shore, jsem si užil i pár větších vejletů.Celý tohle začalo tím ,že do Kanady přijela partička bikerů z Česka a pod vedením místního Zdeňka Maňhala a společně s Petrem Kubou přijeli objevovat traily nad Vancouverem, Whistler a okolí. A právě to okolí mě v jejich cestování lákalo nejvíc a tak jsme se dohodli, že si dáme sraz ve čtvrtek večer ve Whistleru a dál pojedu na vejlet s nima.

Pro mě to ale znamenalo, sbalit se ve Vancouveru, vzít batoh a nejdřív zvážit co všecko sebou budu na ty tři dny potřebovat. Moje první etapa byla z Vancouveru do Whistleru po vlastní ose a s batohem na zádech. Jediný štěstí, že jsem sebou nemusel táhnou jídlo – to jsem měl domluvený s klukama.

Na mapě to bylo něco kolem kila, tak jsem vyrazil asi ve dvě odpoledne. Ze začátku pohoda, sice provoz docela hustej, ale auta dávaj pozor. Cestu do Whistleru jsem jel předtím asi dvakrát – autem, tak snad ten camp, kde kluci byvakujou najdu. Telefon mě nefunguje, tak to prostě musim nějak najít. Cesta ubíhá v pohodě, nikam to neženu, ale zas se zbytečně neloudám, tak si držim průměr kolem 27kmvh. Po skoro čtyřech hodinách mě vítá Whistler a s ním bohužel i stmívání a lehká zima. Říkám si, že to hned najdu, ale další hodinka hledání mě trošku znervózňuje. Nakonec nacházim camp a s velikou náhodou i kluky, pomalu se chystaj do stanů, přeci jen několik dnů na trailech dá netrénovanýmu člověku zabrat. U kraje jejich tábořiště stojí veliká dodávka, kterou budem zítra cestovat, tak zabíram místo na zadní sedačce a balim se taky do spacáku. V noci je kosa jaxvině, ale únava je naštěstí větší.

 

Ráno dáváme snídani. Lifrujem kola na střechu dodávky a hurá za dobrodružstvím. Čeká na nás asi 5ti hodinová cesta autem s občasným přestávkama a skoro pořád to vypadá, že už tam budem a přeci se po chvilce silnice ještě zmenší a vede dál a asfalt nakonec zmizí, plechový značky nahradí dřevěný kůly až se nakonec zjeví naprosto nádherný panorámata, že musíme vylézt a kochat se a na konci těch všech cest na nás čeká Jezero s velkym J. Nádherný zapadlý v horách s neskutečnym obrovským srubem – spíš hotelem, uprostře země nikoho. Kdo tu tenhle barák postavil, nechápu.

 

Tak dáváme obhlídku jezera, rozděláváme oheň a já se vrhám do vaření špaget – mám v nich za těch pár měsíců zde a XC sezón doma, trochu praxe. Je vidět, že kluci už maj velkej hlad a tak jako odměnu dostávám dvě tatkranky, což je v zemi Snickersek a candy bárů naprostej unikát. Chvíli sedíme u ohně, ladíme kola, kecáme o tom jak si kluci zajezdili ve Whistleru, ale hlavně ladíme plán na zítra. To co nás totiž čeká, je nástup do hydropánu, kterej nás vyhodí kdesi na vzdálenym jezeře a od něj se my pak budem vracet dva dny zpátky k autu.

Žádný cesty, žádný baráky, žádný lidi, jen neskutečná příroda, vyšlapaný cestičky od zlatokopů, divočina, prostě pořádný back country.

Rozdělujem se podle výkonosti a celkem nikdo neremcá, že chce letět poslední a tudíž si moct přispat, protože letět poslední taky znamená, všechny dohnat, hned v prvním stoupání do prvního sedla.Částečně pak zimou a částečně přípravou na zítřek lezem do spacáků. Já dávám opět zadní sedačku dodávky, protože noci jsou tu chladné a já nemám teplé spodní prádlo.

Ráno vstávačka kolem 7hod. uvařit čaj. První skupina mizí ke gateu a my slyšíme řev motorů a už mizej za horizontem. Druhá skupina následuje a nakonec jdem my. Čekáme na molu kola připravený, částečně rozložený a hydroplán už roluje na ranveji. Na kraji mola to pěkně klouže a hned dostáváme od pilota hlášku, že jeden z kluků si vymáchal botu při výstupu. Házíme věci dovnitř a pilot zkušeně dává hned od mola plnej do lehký zatáčky a už jí odplepujem a necháváme dodávku v nedohlednu.

 

Tak jestli dole byli úžasný panorámata, tak odsud zezhora, to prostě nemá chybu. Můžu si ukroutit hlavu. Po dvaceti minutách letu se v jednom údolí objevuje další jezero, s o poznání šedivo-tyrkysovou vodou a pilot dává mocnou pravou na přiblížení na přistání. Lechtat plyn, první klapky, druhý klapky, čumák lehce přizvednout a hups do vody. "Rolujeme" k vykládacímu molu, který tvoří dvě prkna namrzlý jak kluziště a tak vykládku dáváme hódně opatrně. Teď se vykoupat, v jedinejch hadrech na dva dny a s nočníma teplotama v mínusovejch hodnotách, by nebyl dobrej nápad. Nicméně všecko v pohodě, máváme letadlu a mě tak pomalu dochází, že tohle bylo poslední možnost si to rozmyslet, protože odsud už je to vážně jen po svejch.

No moc se s tim nemažem a vyrážíme.

Po asi dvou a půl hodinách talčení do kopce v kamenitym poli se konečně dostáváme do prvního pasu. Ten první pohled do dalšího údolí je prostě nezapomenutelnej. A to co potom následuje je vážně zážitek na celej život. Ten singltrack nemá chybu. Nevadí, že tam nejsou polety, nevadí, že kousek je porovince, ale celý zbytek dne je to prostě z kopce. Z kopce v nádherný přírodě. Cestou dáváme asi 5 brodů a ta ledovcová vode je teda očistec, ale pak na to zase skočíš a už jenom koukáš jak levá střídá pravou, jak za zatáčkou je další a jak to pořád nechce skončit.

 

Odpoledne dorážíme k dalšímu jezeru, kde přespáváme a kromě nočního sněžení kolem druhý hodiny raní a navlhlejch spacáků, všecko v pohodě. Ani grizly nás nepřišl navštívit.

Druhý den ráno nás ze spacáků dostává zima už kolem 6tý a tak chvíli obejdujem a nakonec vyrážíme, protože mrznout na místě se nikomu nechce. Hned začátek je to dokopce, na další pas a tak se alespoň všichni zahřejou. No nebudu vás nudit, zažíváme stejnej rausch jak včera. V jednom stoupání klukům trochu ujíždim (už mě leze krkem jak furt řvou a pískaj aby vyplašili potencionálního medvěda – narušitele) tak jedu napřed a to naprostý ticho a zas ta příroda mě fakt dostává. Vyjíždim na kopec a lezu až na takovou skalku, kde si sedám a rozhlížim se po okolí.

 

Dokázal bych tam sedět asi hodiny a prostě se jen tak koukat. Neskutečný na těchdle místech je, že koukáš a koukáš a třeba po 20ti minutách ti teprv dojde, že vlastně o ničem nepřemejšíš (což je hodně daleko od natuplýho zírání při mítingu nebo ve škole – kde ale paradoxně možná o takovymhle místě sníš) a tohle byla druhá věc co se mi vryla do paměti – je to nepopsatelný a takovýhle ježdění a místa na který se pak dostaneš, má v sobě neskutečnou pohodu.

 

Pak dojeli kluci a trocha toho hulákání a následnej asi dvou hodinovej sjezd k autu, kde se mi zas hladina adrenalinu vrátila do normálu. Všichni v pohodě, všichni unavený, ale štastný a spokojený skáčem do dodávky a mažem to zpátky do Vancouveru.

Bylo to dlouhý, bylo to únavný, ale neskutečný BC v BC!

-a-