Azure coast 2009/10 – San Romolo

San Remo, tři dny bikingu v horách nad mořem, kultura, votáčky, deštíček, všechno jsme si dali, v muzeu jsme byli, víc vevnitř jako dycky…druhej díl vejletu je tu

Takže po asi hodinovém přesunu do San Rema, po dálnici, zjištujeme zajímavý skutečnosti – např že nás to v aute stálo po dálnici každýho jinak – já jel za 9,3 Eura, Máára za 7,5E, nechápu nic, proč toto, je nám záhadou, kterou se snažíme rozluštit po zbytek večera…mnoho teorií padá a nové vznikají…

Jdem spát.

Ráno se budíme nad „levou částí“ místních tratí…nevím jak to popsat, ale je to ten druhej kopec, ne to Mt Bignone. Ha. Přímo v zatáčce na startu tratí. Kolem 10 h dopoledne přijíždí Mave, Ory, Proch a MáťaCH, a jdem si dnešní den užít nějak dohromady.

Na první jízdu si vybíráme tu „těžší“ variantu z těch dvou tratí, co tu máme naučený. Povrch je trochu vlhčí, a tak to na skalách lehce klouže a na to, že jedem první jí celkem mastíme. Od loňska se mi zdá, že je to nějaký těžší, buď měknu, nebo bylo loni sucho, a nebo jsem to zapomněl. I Linda to ale dává bez toho, aby něco musela svádět, a takže pohodka.  Na druhou stranu, ona je fakt talent.

Druhá trať – kluci našli jinej začátek, trošku XC, ale pak jsi odměnen o to delším sjezdem – superiozní. Ta je taky pěkně naslizlá a co je tu fakt napíšu, jsou ty trefovačky mezi kameny – je to tu velmi o přehazovačku či kotouč. Jelikož ta moje drží už jen na jednou šroubku v patce, druhej jsem zalomil v rámu a je to na stahovacích páskách, tak jsem trochu zvědavej, kdy mi řekne pápá.

Točíme nějaký videa s Máárou, boře ten kluk je fakt mladej a uplně blbej – co on tam spustí, to nechápu, a ty stopy ? Cokoliv. Tank.

Krotitel nám zdrhá k druhý partě a tak se Lindiným Ivecem točíme jen 4 – beztak to ale máme just – odpoledne jsme už všichni víc než jetý. Holt třetí den.

Končíme kolem 15h a klasická zábava – kemping, opejkání klobásek, kecačka a po půlnoci do postelí s tím že zítra pojedeme na Mt Bignone. Prochajda, Ory, Mave a MCH to balej a už odpoledne jedou do Sospelu a do Peilee…Pápá.

Bohužel druhej den ráno je peklo na zemi. Celkem pochcává a nám se nikomu do toho nechce. Voláme si s Mavem, a tam je prej stejně. Naštěstí my máme alternativní plán, kterej jsme stejně chtěli uskutečnit – jedem do Oceánografickýho muzea doktora Koktóa.

Skáčeme teda k Rossovi do Ochcávky a berem to 4O km do MC. Parking v podzemkách a teď kam. Máára se chápe komunikace, že to zjistí. Bohužel se ale neodanučil pohybovat se po městě jinak, než přískoky a kotouly, tak před ním všichni celkem rychle prchají – fakt pohled :)
Nakonec obklíčí a do kouta zažene policajta a ten mu to s rukou na zbrani prozdrazuje a přes mola s obrovskejma loděma za stovky milionů se přesouváme k muzeu.

Lístek 13E a jdem se na to podívat. Spousta uzavřenejch utrápenejch živočichů, rybičky kam se podíváš, co všechno žije v těch mořích za bestie, to jsem fakt nečekal. Murény jak přežvýkavec veliký, množství krabů, háďátek, ulit a dalších zvířátek – život za sklem je rozmanitý a barevný, a velice fotografovaný – lidí je tu plno, a jedou blesky furt. Až skoro moc.

V druhém patře je to zase pěkný panoptikum – samá mrtvolka v lihu, kostry všeho možného, pár maleb a nějaký ty dobový Koktóovy parníky. Spíš menší, než větší. Ale zase spousta holek, ty francouzsky jsou tak krásný, takže i tady je na co koukat.

Zavírací hodina se blíží, jdem pryč. Muzeum tedy spíš zklamáním, ale dejme tomu – já to radši zkouknu na živo, v oceánu…

Jdem na jídlo, pizza za 1O E a všem nám je z ní večer blbě. Vracíme se teda k nám do depa nad San Remo, dodávky tam stojí, vše je jak má být. Jdem se ještě projít, klucí balí jointy, hrajeme si na babu a hledáme zvířata v obrazcích světel San Rema – evidentně dobrej model.

Spát, film. Dobrou !

A den třetí nad San Remem. Počasí se konečně vylepšilo, takže jedeme těch 7 km na druhej kopec pod Mt. Bignone. Tady už jsme byli několikrát, ale i přesto to trochu hledáme – přeci jen jsem nahoru jezdil většinou zavřenej vzadu v dobytčáku.

Máme to. Poznatek první – chci Lindino IVECO – to auto je naprosto boží. Všechny votáčky to dává v klidu, rejd to má MNOHEM větší než T5, a krouťák neskutečnej. Tím pádem není problém to jezdit až seshora, a tak to děláme.

SUPERDH nevyzýváme ani jednou – neboť když už i ORy řekne, že to tam bylo dost (voda, mordor) tak to kašleme. Jen nahlédnutím se to ale jeví takový vyspravenější – třeba příště. Monký – Charvátovský byli mezitím v Peilee..

Valíme teda tu „FR“ což je takový těžký český DH několikrát až dolů. Mě to tu fakt jde – můžu to držet v plynu a jsem tím pádem happy. Konečně můžu říct o něčem že mi tu pocitově jde – jinak jsem se spíš plácal. Prej to klouže, ani se mi moc nezdá, ale spoustu věcí nasazuju motorkově, přes zadní s plynem, a ani mi nepřijde že by to bylo dost. Jsem happy….až do té doby, než čtvrtou jízdu utrhávám kompletně i druhej šroub v patce a tím je konec. :) Možná ale bylo na čase, neboť držka musela přijít brzy. Měl jsem objednáno.

Beru zbytek ještě nahoru, a pak se už přesouváme k autům – umejt kola a seebe, pobalit se, a vyrazit do finale – zpět na pláž.

Je totiž 31 prosince, a nás čeká párty se zbytkem české tlupy – ve Finale na pláži.

A o tom až zítra. Poslední report a pak už jen sbohem a šáteček…