Jablonecká velká

 Hola hej, byli jsme o víkendu na "nové" stěně v Jablonci nad Nisou, a protože už jsem se vám o tom chystal napsat minule, leč jsem neměl fotky, je to tu teď – a i s fotkama.

Okej ! Protože se na Smícháči v sobotu a v neděli uskutečnily závody v lezbení, musli jsme si najít jinou zábavičku na víkendíček. Venku je zima že bys haskiho nevyhnal, na horách mlha a fouká tak že by i Hanč s Vrbatou seděli u kamen, v terénu se válí zbytky zmrzlého sněhu a na oblíbených cestičkách v lese by se mohl jet Red Bull Crashed Ice. Tudíž plán je jasnej, jedem do Jablonce otestingovat tamní stěnu.

Protože jsem tak sám, tak sám , páč všichni mí kámoši kojí děti, nebo běhaj po obchodních domech či najíždí normohodiny s kočárkama, zmermomocnil jsem pro tuhle akci Heiníkovce. Páč Petr mi už nestačí, protože i on podlehl fenoménu selhání antikoncepce a výsledek byl k vidění i slyšení např na Monínci , objevil jsem možnost zlákat do stěn (zatím stále tikání biologických hodin svých mnoha žen odolávajícího) bratra Heiníka, Pavla. Nicméně protože tento víkend dostal i Starší bratr opušťák, byli jsme nakonec tři.

PH na druhou a já.

Takže skáčeme do benzínového ochlasty Gránde Vitára v 3,6 v benzín f plné hulbě s veluxama, f elektrice pyčo, s fialkama, automatickým fofrklackem a na 18ctkách hlínách a za neustálého zvuku "srrrrkkk" kterým imitujeme nasávání béňa Petrovi pokaždé, když sešlápne plyn, se řítíme v neděli směr Jablonec. Petr psychicky nezvládá jízdu přes 12O km, což jsme rádi, protože by jsme se u"srrrrk"ali.

Za krásnou hodinku jsme tam, parkujeme u nádražky a kloužeme se k stěnce. 

Voilá ! Takže trochen informací. 

Lezecká aréna má otevřeno denně od 1O do 23h a za vstupenku 95 nebo 75 kč, dle času kdy přivalíš, se ti dostane až 16,5 m vysokýho lezení, kdy při nejdelší cestě odmotáš pěknejch 25 metříků lana. K tomu se ještě dostaneme. Oproti Smíchovu je to tedy levnější, ale taky menší, cca 2000m čtvercovejch. Ale zase, nejsi v Prahéé, že jo.

Všechno je tu ale nový, žádný sociální hajzly a t p, leč o to nejde, jde o to si fajn zalézt. 

Dle mě osobně, ještě poslední asi nej věc – vyhřívaná pohlada. Už jsem se tu tuhle nad tím rozplýval, a fakt si to nemužu jinak než vynachválit. Prostě top. 

Okej, hážem na sebe ty smradlavý věci (já osobně jsem to nepral….měsíce. Ach ano, humel.) Leč my, kdož jsme na cestách celý život, nemáme čas řešhit. Na stěnce je mega cizinců. Teda mega, je tu asi tak 30 lidí…a je to tak uplně super – nemotáš se, nečekáš, pohoda. Stěnky maj ve svým začátku pár rovnejch kolmáčů, pro rozlezení je tu i dětská sekce s vejškou tak do 1Oti metrů, myslím. Nahoře na pódiu stojí piáno, kde při naší minulý návštěvě co jsem tu byli s Frantou hrálo asi 5 ti letý dítě. Naprosto psychedelickej soundtrack kterej jako kdyby vypadl z Hitchkocovejchfilmů…ta ta ta tááá….tin tin…TIN………..DA DA DÁÁÁÁÁÁ… a takhle asi hodinu (sklízel neuvěřitelnej potlesk a neopakoval se ani jednou…to jen tak. :)

Je tu francouzská stupnice, kterou nemám v hlavě, vím že lezu do 8- a tady je to jinak. Na rozlezení volíme nějaká lehčí cesty a neohmatanost a neoklouzanost místních zcela novejch chytů mě děsně baví. Pavel Heiníků se za ty 4 měsíce co leze rozlezl nevídaným způsobem. Jeho Pepkovitý předloktí (fakt je mí jak já lejtka mu dávaj neskutečnej drajv, kterej mu ale většinou tak v 11metrech dojde. Nicméně ten den oblezl vše co my. A Petr už je hodně daleko, síly dost, technika rozumná, teda když to posoudíme v rámci bikerské komunity, mezi níž se hlavně pokládáme – jsem přeci jen pouze hobby lezci.

Vyzývám cestu kterou jsem minule opustil hlavou dolů. Je to 7a, a já jsem ještě ke všemu jasnej v místě, kde jsem minule vypadl. Tahle cesta je pěkných 25 metrů převisem, no neříkám nic, sedm metrů před koncem nevím jak dál, visím ve stropě a je mi jasný, že ten další krok hlavou dolů přes děsně zkurvenou stiskáčoidní věc neudělám…a už jdu ven, už jdu ven.

Takže možná, možná příště. Celej den pak pokukuju po ostatních testerech, a všichni co jsem viděl šli ve stejným místě…

Lezeme si tak vesele asi 3 hodiny, pokukujeme po ženách a oceňujeme přiléhavost trikotů některých cvičenkyň, jakožto i odvážné střihy úborů našich polských sester. A po vylezení 8 mé cesty se jdem dodělat na boulder. Prošitej jsem jak batoh, přeci jen jsme opět zjistili, že vyloženě kolmák tu není skoro, "skoro" nikde. Takže všechny převisem, a to už dává. 

A pak již jen dlouhá cesta domů, za neustálého srkání a především ze stran PH ml kibicování, že na dálnici se necouvá, jestli umí dát jedničku, že takhle rychle jezdí po městě atp. Stejně to bylo jen proto, že musel sedět vzadu, hehe !

A co napsat závěrem. Já vím, venku bylo venku, ale když máš za sebou 12 dní na Tenerife a před sebou vejlet na Malorku, nechce se ti prostě mučit se mrazem a kamenejma lezačkama či válet se každou zatáčku na ledě na kole – a v tu chvíli je stěna ideál. V Jablonci je to prostě top – pro mě osobně mnohem záživnější než smíchov, což je ale dáno hlavně tím, že je to tu nový, a u nás neolezený. Dávám hodně bodů na pomyslné stupnici zábavnosti, a jen si přeji, aby budoucí projekt, který se má otvírat v Písku za pouhé 4 měsíce, byl minimálně tak zdařilý, jako je tahle jablonecká stěnka.

Hlavně Tábor – Písek 45km.

A to je vše. Snad jen díky PH na druhou za super den, PH za ubytování a luskusní sobotní večer, kdy jsem si odpočinul a přežral se jak měsíce ne, a snad zasejc brzy, snad už venku (ať na kole, nebo na skále) naviděnou. 

_aloha_

Čárys.

a jedna na fejsíček.