Krkonoše na sněžnicích

Venku je už sice skoro leto, ale myslím že ještě trochu vzpomenout na zimní akcičky neškodí – a taky něco pro Perryho, aby nás měl radši než EtBikez – takže  článek o krásách zimy vevnitř.

Původně jsme měli jet s bandou na týden bikovat do Itálie, ale pekelně se tam zkazilo počasí (+3C/déšť u moře,1/2m sněhu na Mt.Bignone), takže jsme to přesunuli na duben ,to už snad bude hezky. Rychle jsem vymyslel alternativní plán na víkend, protože jsem byl celej natešenej někam vyrazit a žena už měla svůj program. Ovar s klukama jeli do Všenor, ale tam se mi nechtělo, byl jsem tam týden předtím, rozhodl jsem se vyrazit na sněžnice do Krkonoš, letos jsem to nestíhal kvůli prckovi, byla dobrá předpovědˇ a lavinová situacena jedničku, což bylo dobře protože jsem chtěl jít volným terénem.

Sbalil jsem si věci na cestu a na spaní v autě a v sobotu ve čtyři ráno vyrazil směr Špindl. Silnice byli prázdný, takže v šest už jsem parkoval přímo na hřebeni Krkonoš u Špindlerovi boudy, dole sice byla značka zákaz vjezdu od Krnapu, ale nikde nikdo a na nějakým motorkářským fóru jsem četl že vyhláška o vybírání mýtného od 1.1.2011 už neplatí ,tak jsem to neřešil a jel, ušetřilo mi to dost času čekáním do devíti na první autobus, ale stejně jsem nahoře viděl že někdo tu kartičku s povolením za oknem má .Chvíli jsem řešil jestli parkovat o něco níž u lesa nebo až nahoře na parkovišti, lenost zvítězila a já nechal auto až nahoře ,což se později ukázalo jako chyba.

Předpovědˇ počasí se povedla, bylo úplně jasno, asi -15C, nikde nikdo a tak jsem za východu slunce vyrazil směr Petrova bouda, kde jsem to ohnul tedˇ už volným terénem na polskou stranu, kde jsem ještě za ty léta courání po Krkonoších nebyl. Dlouho nesněžilo a tak byl sníh umrzlej, ale bez sněžnic se člověk tou krustou bořil někdy až po pás. Šlo by to i na skialpech, ale terén byl dost členitej, takže sněžnice byly lepší. I když mám plastový sněžnice s hrotama, tak traverzování zmrzlým sněhem bylo maso, zvlášť pro kotníky, takže jsem to šněroval svahem mírně dolů po vrstevnici jak to šlo. Jako cíl jsem měl dojít pod Sněžné jámy, vyškrábat se někudy nahoru a po hřebeni dojít zpátky k autu.

V kotli pod Śmielcem byl dost náročnej terén, takže jsem si ho nadešel vrchem a po jedenáctý už jsem byl dole pod Velkou Sněžnou Jámou, tady byl vyšlapanej chodník od horolezců co chodí lézt žlaby, pár jich tam bylo a můžu teda říct, že poláci si s ochranou přírody hlavu nelámou, takhle pošlapanou kosodřevinu jsem dlouho neviděl.

Dal jsem si oběd, pokračoval zhruba po zelené tur.značce pod Labski Szczyt a odtud nahoru. Nahoře dost fučelo, musel jsem nandat bundu ,taky se objevili turisti na běžkách ale i dost lidí na skialpech. To nejhorší jsem měl za sebou, sněžnice jsem připnul na batoh a vyrazil na zpáteční cestu po ušlapaném chodníku. K autu jsem dorazil něco před pátou ,je teda fakt že jsem se dost coural (fotil a točil) ,ale i tak to dalo slušných 20km což v horách na sněžnicích není málo. Sešel jsem dolů na Erlebachovu boudu, kde jsem si dal svíčkovou a pár gambáčů aby se mi dobře spalo a skoro už za tmy zabivakoval v autě. Spát jsem šel v 19h s tím že vstanu tak ve tři a půjdu fotit východ slunce na Sněžku, ale všechno bylo jinak.

V noci mě vzbudilo čůrání a taky divný houpání, normálně se zvednul vítr do hrozný fujavice a i když jsem parkoval za 1,5m vysokou vyfrézovanou sněhovou hradbou, tak to s autem házelo jak na horský dráze, sice nesněžilo, ale vítr hnal sníh svahem nahoru, takže jsem to vzdal a vychcal se do flašky od limonády – to taky nebylo zadarmo. Moc už jsem se potom nevyspal, čekal jsem že vítr poleví, ale spíš se to zhoršovalo a tak jsem to v půl pátý ráno vzdal (jít v tomhle na Sněžku by byla vražda), nabalil se do všech věcí a že sjedu do Špindlu a tam vymyslím co dál.

Čekalo na mě ale překvapení v podobě půl metru vysoký a dva metry dlouhý závěje za autem, někdo měl auto zafoukaný až po střechu, tak jsem si nadával do idiotů proč jsem nezaparkoval u lesa, ale bylo přece hezky ne? Lopatu jsem si nevzal a řetězy taky ne, vzal jsem teda sněžnici a půlhodiny se zahříval kopáním upěchovanýho sněhu. Nakonec se to povedlo a já vyjel na volný prostranství, ale vzápětí jsem uvíznul ve sněhovým jazyku co mi bránil ve výjezdu ,zkusil jsem to projet, ale nevyšlo to a zahrabal jsem se.

Naštěstí se z hotelu vynořila polská rodinka, která potřebovala odjet brzy ráno a tak se nám povedlo po dost dlouhý době auto na laně vyprostit, ale byl to teda boj. Zajímavý bylo že o pár set metrů níž nebylo po větru ani památky a silnice úplně v pohodě.

Dole ve Špindlu jsem úspěšně proklouznul kolem budky Krnapu a zaparkoval na prázdným parkovišti pod Hromovkou, vytáhnul vařič a postavil na čaj, chlápci z parkoviště si ze mě dělali srandu jestli jim prej taky udělám snídani. Byl jsem úplně vyšťavenej, ale domů se mi nechtělo a tak jsem se přemluvil že půjdu do Labskýho dolu a kam dojdu, tam dojdu. Přes noc se zatáhlo, tak mě to moc nebavilo, ale postupně jsem se rozešel a počasí se taky vybíralo, takže jsem šel a šel, až jsem v pohodě došel až na Labskou boudu.

Sluníčko svítilo a bylo málo hodin, takže jsem pokračoval lesem okolo Martinovy boudy přes Ptačí kameny na Petrovku, která je vybydlená, ale bivakovat by se tam dalo, prolezl jsem jí a je tam dost pokojů kde jsou ještě postele s matracema a není tam bordel. Na český straně je o dost víc sněhu a není tak zmrzlej jako v Polsku, šlo se o dost líp a tak už kolem půl třetí jsem byl opět u Špindlerovky, v nohách dalších 20km a jako bonus jsem si půjčil sáňky a na nich sjel 4km dolů do Špindlu, bylo to supr, dráha byla umrzlá, akorát byl problém to ubrzdit, jedný ženský ujely sáně někam do lesa a já si narazil zápěstí, takže teď nemůžu jezdit na biku.

Pak už jen přesun do auta a hurá domů.

Byl to super víkend i přes tu noční bojovku a polský Krkonoše stojí určitě za výlet. a ještě linky na dvě vídea : tady a tady !

-Deutsch-