Majorka – punx trip

No tak jsem se konečně odhodlal k tomu, abych těma nejvybranějšíma slovama popsal náš trip na Majorku, neboť nic jiného, než superlativy a častý pohled do slovníku nespisovných slov jazyka českého si tento interesantní trip nezaslouží. Bylo to totiž dost, ty krávo.

Celej nápad se zrodil v mé nemocné hlavě, jež pronásledována je utkvělými představami žití v jiných končinách, než svou matičkou vlastí dneska nazýváme. Situace v ČR jest tristní, byznysu vzduch nepřeje a politická jelita to tu rozkrádáj rychleji, než cikán Malý odstavenou škodovku v Údolce. Zima je taky dlouhá a mocná, lidi zatažený a v hlavách temno. Co teda tady. "Do leta utéct, Majťo, do léta !",

řekl jsem si po návratu z Tenerife a jal se opět plazit po kolenou a mávat bankovkami před prodavači Šárkou a Jandym, lákajíce je tak za mrzký peníz do roboty. 

Protože jsem před pár měsíci zjistil, že na Majorce ukotvil prozatím svou Cestu Pítrs, jehož příběhy by vydaly na knihu toho, co se dá v životě prožít, slovo dalo slovo nad škopkem španělskýho červeného a já věděl, že se tam prostě chci podívat. Ihned co jsem dostal příslib od J. a Š.jak jsem se rozhodit sítě, jestlo by ještě někdo nejel. Chytil se kdo jinej, než Franta, kterej páč dělá ve školství a dělá hovno, má volno páč sou jarky. Okej, člověk do party byl jasnej, a tím pádem i činnost tam. 

Pojedem na tejden a prolezem tam všechno. Jako že skály, vole. Jasně, brácho. 

Protože Pítrs byl na cestě z Bankoku, měli jsme se sejít 27 v neděli na Majorce, odlet 26 v sobotu za co nejlevnější peníz, takže 2 přestupy, ano, slyšíte dobře – cesta tam Praha Frankfurt – Frankfurt Madrid – Madrid Palma a zpět to samé ale místo Madridu Barcelona. No, ale ta cena za letenky se tak dostala na 4500,- a to už je OK. Zamluvil jsem tu nejmenší káru (Ford Ka) za 4O euro na 8 dní (to je 3Eura e na osobu a den, hahah, k smíchu) a vše bylo ready. Ubytko jsme neřešili, protože přeci tam je léto a máme spacáky, že jo. Já teda jen letní 300 ale budiž, je léto, a kdyžtak je tam přece Pítrs, poradí a tak.

Odlet probíhá v pohodičce, akorát mě jsou zabaveny nůžky, protože jsem si je vzal na palubu, ok, jsem blbej, divný ale je, že dlátko na dřevořezbu, který jsem si vezl s nima v pytlíčku nikoho nevzrušuje, a přitom ten hrot byl fakt vzrušivej. Ok jé – jedem dál.

Airbus vrčí a my děláme lehkej bordel. Sedá si k nám moc fešná letuška, získat telefoní číslo a maila mi trvá asi tak 40 minut, jsem na sebe hrdej ! Už v Madridu mám na telefonu od ní zprávu, takže jsem asi zanechal dojem. Muhahaáá.

Kdo měl někdy na přestup ve Frankfurtu 3o minut, ví že to nejní jen tak – leč to stíháme v pohodě. Letadlo má lehká zpoždění a tak na přestup v Madridu máme už jen 2O minut, ale taky v pohodě. Konečně za 8 hodin od odletu jsme na Majorce. Tady se to začíná LEHCE komplikovat.

Nejdřív telefon, volá Pítrs z Thajska.. 

"Héj Hombré, už ste na Majorce?"

"Jo, teď jsme dorazili, čéčé. Ty si kde ?"

"Hééj brácho, já sem úúúplně v prdeli, vokradli mě v Bankoku, nemám nic, teď sem to zjistil na letišti, nemám pas, prachy, letenky, peněženku, nic. Jsem úplně v prdeli káámo !"

Co mu na to asi mám říct.

"Jsi úplně v prdeli.."

"Hééj jóó !"

"Tak to je v prdeli."

No to co u něj následovalo, by vydalo na knihu, ale stejně by to nikdo nevěřil, takže to třeba jednou necháme pro nějakej jinej report, protože…ne to by jste stejně nevěřili. 

Okej, jedeme dál. Pítrs teda padá, páč ten dle nás prostě nedorazí, a řikáme si, jestli to vůbec přežije, hehe. Mladej klouček sám v Bankoku…nad ním vznášející se přízrak Hanykoviče…soucítíme s ním. 

Za deset minut máme už uplně jiný starosti, stojíce u pásu výdejny zavazadel. Nějak vyjely poslední zavazadla, ale ne ty naše. Takže Franta nemá nic. Já jsem na tom líp. No dobrý, jdu to řešit. Na Spam-airu je to fakt metal, ženská neví nic, neumí skoro englicky a moje španělština umí jen do pěti počítat. Stíhám se ale náádherně pohádat s dvěma nařvanejma Frickama, který stojej v řadě za mnou, že maj odřenej kufr. Furt se nám do rozhovoru mrdaj, že chvátaj a kdesi cosi, tak je seřvávám, že mám uplně v prdeli jejich vodřenej kufr, že nám kurva…nedorazily zavazadla vůbec, tak ať se KURVA…zklidní a zklidní si i tu svou děfku, a počká. Přiznám se, že jsem byl trochu naštvanej, leč to pomohlo a placatá hlava už držela hubu.

Nicméně bagáž není a prej dneska už nebude, bylo to poslední letadlo, takže snad zejtra. Kde jsou, neví. Co máme dělat, jí je jedno, hotel nám necvaknou, ale zkusit jsem to musel. Následuje teda půjčení káry, dostáváme Kia Pikanto, což je kára fakt pikantní. 

Jedem pryč a plán je jasnej – když nemáš kde spát, je třeba se co ? 

Ano konstáble, vožrat. 

Takže první obchoďák a zásoby vína, no za 1 e flaška, nekup to. To už se vyplatí, Bobe. Parkujeme na celkem pěkným štěrkovým parkingu před vjezdem do nějaký soukromý rezidence za městem a kalíme ty patoky a kecáme vo všem. Franta se kolem půlnoci balí do péřovky a já jdu zalomit ven. 

Je neděle ráno, a budím se protože do baráku přijel chlápek. Jen na nás kouká a směje se. Okej, to mám radost, den začínat úsměvem je dycky fajn. Dnes ja jasnej plán, dostat z letiště co nám dluží a koupit plynovou bombu, ať máme na čem vařit – tu si jaksi do letadla taky neproneseš, že jo. 

Letiště si dělám základní tábor a Franta jde shánět plyn. Po 2 hodinách se vrací, a ani jeden nejsme uspěšný. Kde se co cuklo, nikdo neví, a tak jedem aspon douknout do přístavu na lodě, páč se stejně nedá nic dělat. Začíná klesat teplota, léto teda fakt není a k tomu moc pěknej slejváček, kterej se nám dostává až na kožuch..

Po hodně nervozních 4 hodinách, kdy jsme dumali, co budem asi dělat, konečně telefon – Letiště Majorka, vaše bágly jsou tu. RÁÁÁNA JAK z děla, jak spadly ty kameny se srdcí. Na letiště letíme jak svině a v pravděpodobnostních liniích času vidíme vše tak světle, budoucnost plná lezení za jasného počasí a spaní ve spacákách a vše bude krásné.

Z letiště konečně plně vybaveni jedem na jih ostrova, do první oblasti Cala Santaniy a v každém městě hledáme plyn bombu. Jenže my máme VAR a oni maj Camping gaz. Ehm, trochu problémeček. Takže nemáme na čem vařit. Mě je to asi trochu jedno, páč mám sebou spoustu tyčinek Nutrend, haha, ale není to skrz horkej čajít a sem tam tu polívku uplně ideál.  

Konečně nacházíme skály, kde chceme zítra lézt – je to oblast Cala Figuera a Cala Santanyi. Začíná se stmívat a my jsme z toho celodeního prcání hodně znavený. Protože stále leje, nacházíme si krásnej (franta objevuje) převis sice v poměrně nestabilním popadaném vápenci, ale zase na užasným místě. Dokonce se umoudřuje počasí a my jdem narubat nějaký klacky na oheň, aby jsme se zahřáli a usušili…aspon nečo. A uvařili v ešusu čájo.

Nakonec je z toho užasnej kemping pod hvězdnou oblohou, za zvuků moře a mrznutí v 300 spacáku – až to té doby, než to psychicky nevydržím a vlezu do žďáráku – pak se zase začnu potit. :)

Ráno je nádherně a slunečno. Nacházíme skály a koukáme do průvodce. Tak tady je většina cest kolem 7a a víc, což je pro nás unreal. Leč z levé strany je datejnejch několik cest za menší hodnoty, takže s Frantou celý štastný vybalujem cajky a naskakujem z vostra do toho. A že přímořský vápno ostrý je. 

Za chvíli dorážej další dva lidi, se zajímavým životním příběhem, kluk a holka, takže tam tak nějak lezeme dohromady, probíráme život a triping. Franta bohužel neumí englicky, takže je z debat jaksi vyloučen. Učit se, Františku ! 

Dostáváme zvěsti že odpoledne má přijít bouře, blbost, myslíme si dyť je 20 a slunce. Až do chvíle, než se spouští metalovej slejvák. Páč mám věci venku, moknu fakt pěkně. Tím dnešní akce a asi 7 vylezenejch cest končí, protože už je hnusně až do večera. 

 

Jet jinam už dneska nějak neřešíme, když máme tak skvělej kemping pod převisem, rozděláváme totálně velkou fatru a v jeskyni je hned líp. Opět se vybírá nebe a je jasno a tisíce hvězd, což vidíš jen nad mořem a daleko od měst – obloha fakt nádherná. 

Je uterý a my ladíme co dál. Páč je ráno zase nic moc počás, (čti chčije) tak chceme změnit lokalitu. Hážeme teda všecko do auta a hodláme se přesunout do hor na sever ostrova, do oblasti ALARó. Plán je to rozumnej, páč na severu je fakt hezky, sice všude tečou po zemi potoky vody, ale to nějak neřešíme a nastoupáváme károu šílenejma serpentinama až pod hrad který ohraničuje oblast Alaró. Vylejzáme z káry a vítr fičí tak, že skoro vlaješ, a zima je teda děsná – přeci jen jsme asi v 7OOmnm. Celkem rozumě usuzujeme, že to není dobrej nápad a přejíždíme ještě o kousek dál do oblasti Fraquelu, kterej je v kotlině.

Tady je moc pěkný místo na kemping, bohužel totálěn prodojený, ale na to už kašleme a deštivým a temě vlhkým lesem jdem ke skalám. Konečně zase akce ! 

 

Akce je zlá. Nalejzám do nějaký cesty, který vypadá dle průvodce datelně, jenže se pletu a končím v nějakým 6C. Než se dostanu zpět, a začnu zkoušet jinou, začiná se zle zatahovat. Po mě na to jde Franta, a to už regulérně dojí. Vyzobává presa a pak se rozmejšlí, že to 6C musí v dešti prostě pustit, krucinál ne ? :) Takže nadlez, krok, dva, tři…muuuááá a mrcha. 

"Okej, končíme ? "

"Nikoliv, jdu na to znova ! "

Okej, jde na to znova a příroda je proti a začínaj padat kroupy. Je mi v triku trochu zimička, ale ještě že ta bavlna nepromokne. Ha. A mezitím….

"Muáááá !" a už jde zase ven. ZKouší to ještě jednou a cesta prostě nepouští. Mezitím je všecko mokrý tak, že se prostě musí zvolit ústup do base cempu, kterej je na vrcholu kopce, haha. Děláme mega oheň a rozpalujem rošt erárního kempového ohniště do ruda. Konečně trochu teplo, když stojíš přímo nad ohněm. Jinak se dohadujem kolik je, Franta tipuje 2stp, já smutně vidím tu cedulku na spacáku kde je trenzišn nula a vím že bude kosa. 

Kosa byla, ale ten slejvák co přišel, jsme nečekali ani jeden. 

Ráno doslova plaveme. Ještě že nás buděj místní správci, který nás přišli upozornit že tady to není na kemping, a aby jsme prosím odjeli. Tak se omlouváme a protože stejně chčije, jdem se sbalit a pryč odsud. Docházej nám SMS od Tety, že je předpověd fakt špatná, tak dumáme co dál. 

Všechno mokrý, usušit není kde, ale my stejně jedem kouknout na další lezení, do Santa Gubie – kde jsou i vícedýlky skoro 200m (dle průvodce) a třeba tam bude nějakej pěknej převis a my tam budem moct zakempit. Celou dobu leje jak svině a tak i když nacházíme oblast, nemužem najít skály, protože v tomhle terénu se ve slejváku jít nedá. Franta to stejně skouší, ale když je počtvrtý na zemi tak to vzdává taky. 

 

Okej, co teď. Prostě rezignujeme na vše a musíme jít sehnat nějakej apartoš, kde se budem muset usušit – hlavně spacáky atp. Tohle už není prdel, jsme tu už 5 tej den a furt metal. Takže nakonec nacházím punkovej hotýlek v centru Palmy, s kuchyní na pokoji, a velkým balkonem a je za pár euro, tak ho na dnešek prostě berem. 

Konečně horká sprcha, ze který se ti fakt nechce. Sušíme vše potřebné, pokoj smrdí jako tejden nemytej spocenej lezec na druhou – asi tak jako zmoklá ovce po doběhnutí maratonu. Nakupujem opulentní žrádlo a flašky červených patoků (2e) a vaříme obrovsou žranici. Po jídle následuje procházka po přístavu, kde sockujou i jiní (jen na lodích, měnil bych hned) a pak už jen chill outík na pokoji, a plány na zejtřek – musí už bejt prostě hezky – pojedem do další oblasti, do Calvie.

Ráno balíme vše suchoučký a nálada je super, protože venku neleje ! Takže skáčem do káry, loučíme se s ubytovatelkou a frčíme podálnici směrem na Calvii. Cestou se to pořád vybírá a vybírá až najedou je tu slunce. Natěšenost na lezení je velká. Oblast nacházíme a parkujeme v takovým hájku na pozemku nějakýho španěláka. Snad to bude Ok. 

Ke skalám je to 1O minut. Tahle oblast má dýlky cest kolem 15 – 25 – 30m a nejtěžší je 6c. Cest asi 2O. Je nám už skoro jedno co, protože chceme lézt. 

 

Vykapaný ostrý vápno a cesty který jsou trochu těžší, než napovídá stupnice. Některý odlezy maj tak 3m, a to už se mi padat teda fakt nechce, Franta je na tom podobně, jsme vysrábklý, já teda víc :) Takže nepadáme ani jeden. Franta velmi pěkně vysápává převislý 6b a já tam taky něco škrábu. Po 4 hodinách toho mám až kam, slunce se schovává za velkej mrak a my to radši balíme, než zmokneme. 

Kemping je interesantní. Rozděláváme maličkej kamenama obloženej ohníček, aby jsme někde uvařili a já se jdu zeptat procházejícího chlapíka, jestli mu tu nevadíme. Za chvíli projížděj další majitelé a taky v okeji, tak snad to bude v okeji. Nejvíc mě rozsekává když lámeme suchý větve v blízkém lesíku a když je nesem zpět, vidíme majitele pozemku jak jde k nám.

Řikám Frantovi: " Hochu, máme průůser"

Jsem slušnej a zdravím a tak a čekám co bude. A chlapík povídá :

"Proč tak malý ?"

Nerozumím. Malý co ?

"No proč tak malý větve? Takhle vám ten oheň dlouho nevydrží ! Složte pořádnej strom. " A odchází pryč.

Čumím jak puk. Ještě víc, když se za chvilku vrací a přináší nám dřevo. Miluju to tady. 

Nacházej si nás dva kocouři a dělaj nám společnost u vína a zpěvu. V noci naštěstí neleje a tak je to ráno paráda.

V pátek, v poslední den lezení a naše štěstěna se k nám obrátila čelem, konečně, svině jedna, na záda jsme jí koukail celej tejden – a ráno svítí sluníčko. Děláme opět snídani a uklízíme věci a rozhodujeme se, že půjdeme vyzobat ty zbývající cesty sem do Calvie, že přejíždět jinam nemá cenu, než by jsme něco našli, mohlo by se dokurvit počásko a to nechceme. Takže tentokrát lezení trochu obtížnějších cest a celej den jsme tu sami. No aby to nebylo jen zadarmo, tak kolem 15h opět vše ukončuje déšť, František dolejzá poslední cestu a už jen sestup po skály v pantoflích a naboso (dostal jsem záchvat léta) za Františkova popichování, že nejvíc nehod se stane na sestupu a že to klouže a že pantofle ideál – no umí mě podpořit, hehe. 

Protože leje jak svině, jedem do městečka asi 2km na čaj a teplo. Dostáváme se do hodně punkovýho báru, s španělsko – anglickou barmankou a mámou, rodinej podnik kam hodně dobře zapadáme. Dávám se už asi po 1OOpadesátý tenhle tejden do řeči s místníma, Franta už musí umět anglicky jen z toho, jak furt melu. Dostáváme nažrat a rozdělávaj v krbu, což jim moc nejde, my jsme na to experti, po tejdnu, tak lehce sekundujem.

Sušíme se tu a ohřejváme asi dvě hodiny. Rozlučka, a zpět na místo kempingu. 

Poslední večer se zásobíme vínkem a sejrem a po narubání dalšího dřeva rozděláváme kempink. Hrajeme si hru – rozdělej oheň tak hodně, aby vydržel i v bouřce, takže dycky když na chvíli přestane, dojdeme ho přiživit a popíjíme střídavě v autě a střídavě venku u ohně – je to super. Záda nám hřejou kočky a poslení večer je prostě fajn. Voláme Tetě, že se máme dobře a že chčije a že nás to baví, haha, a pak už jen naplánování zejtřejší vstávačky a odletu dom.

Odlet už byl jaksi standartní záležitostí, nebejt toho, že mě zabavili Victory Noxe na letišti, a ještě mě tam prudili kvůli ochranému obalu na shakuhachi, ale to už mě prostě rozházet nemůže. Smrdíc, ale spokojený, konečně v sobobu v 18h přistáváme na letišti v Ruzyni, po dlouhý cestě přes Barcelonu a Frankfurt. 

A co napsat závěrem. Malorka mě osobně zklamala počasím – jenže to prostě nenaplánuješ, když příroda nechce, co naděláš. I s tím, že nám ztratili zavazadla, jsme lezli 4 dni (no spíš 3) a absence ubytka a plynu na vaření udělala tenhle trip fakt zajímavým a mě se to fakt líbilo. Já si prostě program udělám, at je jakýkoliv počás, a jakožto poznávání nového a limitů to bylo prostě best. Neuvěřitelný byli lidi, protože jsem ten tejden komunikoval s dejme tomu 50 ti lidma, a nikde jsem se nesetkal s ničím jiným než s ochotou, kamarádstvím a chutí pomoci a mluvit, i když neuměj nic. Co se týče lezení tak nemohu moc soudit, protože jsme toho vylezli málo, ale pro lidi, jež bez problému lezou francouzský 7 a vejš se tu už toho najde opravdu mega moc.

Malorca je prostě kouzelná a já se sem asi v létě ještě vrátím.

A na úplnej závěr bych chtěl napsat jak to dopadlo s Pítrsem.

Nakonec jsme se sešli a pochlastali řádně. Ale až v Táboře, v neděli, po návratu z Mallorcy, hrozná náhoda. Panáky tekly proudem, vykouřili jsme krabku cigár a vyměnili si příběhy nevídané. Např letět přes Kyjev v žabkách a triku, když je – 7C a fouká, nebo punkování v 1Oti milionovým městě…prostě sice jsme  se sešli až o tejden později, ale i díky tomu  jsme oba prožili hodně výzev a myslím že se člověk posunul opět dál. Takže vše dobře dopadlo, nebe bylo tmavý, voda padala mokrá, tráva byla zelená a ženský….měly, maj, a budou mít…tajemství.

Díky za pozornost. 

Světlou mysl všem.

- Čárys -