CESTA DO HOR

Je mi jasný, že většinu z vás nepotěšim, ale vzhledem k vánoční výzdobě u markse a spencera je už zima. A tak sem tady já a Jandy aby sme zaplnily mezeru, než zase zečnete jezdit na kolech.Slíbil sem první report z cesty do hor, záměrně píšu z cesty, aby ste mě v komentech neroznesli kvůli tomu, že sem nedodržel co sem řekl. :)

Začínáme klasicky asi dvě hodiny po půlnoci v pátek 28.října, vojáci tou dobou okupujou hajzlíky v kasárnách a opakujou si pokyny k přísaze, my lyžaři dáváme čajík a startujeme káry. Vyrážíme pozvolna, máme čas. V Butovicích tankuju plnou. Uplně nejdřív letíme do Plzně, já s Haničkou a Šárkou sme z Prahy, ale jandy si odpykává svoje, na Borech. Tam teda dorážíme kolem třetí a nakládáme ho. Už před náma nejni nic víc než dálnice, někdo zalamuje, někdo řídí, nevalíme to, jedem na spotřebu. Autíčko si, nutno dodat zatím, spokojeně vrní (už vám dochází, co nastane). Jedeme Deutslandem, sem tam zastavíme. Naposledy stavíme asi v šest ráno, sme kousek před Mnichovem a za volant sedá Jandy.

Ujedeme sotva půl hodinky a pod kapotou se začínaji dít věci. Nejdřív slyšíme jen takový rychlí klapání, zesilujem rádio, ale nestačí to, už to je spíš bouchání a tak rači berem první parking. Jak tak dojíždíme na odpočívadlo je nám jasný, že sme asi dojeli. Zvuky motor vyluzuje strašný. Brzdíme a otevíráme to. Blok motoru sebou háže jako mukl na elektrickym křesle v Sing singu. Zhasínáme to. Nějakou dobu nad tim stojíme a řešíme co a jak dál. Voláme kámošovi Honzovi co jel kousek před náma, ten se teda vrací a nabízí svoje dvě místa v autě. Dál teda pojede Šárka s Jandym.

Rozednívá se a já volám asistenta, je jasný že potřebujem odtah zpátky do republiky, nejlépe až do servisu. Posílaji mi teda (a tím bych všem rád poděkoval) odtahovku Auto Kápl od písku. Je mi jasný že to nebude uplně zadarmo, ale situace je vážně zoufalá, parkoviště vypadalo líp v noci než za světla, všude exkrementy tlustejch kamijoňáků a podobný chuťovky.

Je devět ráno, volá mi řidič odtahovky, že vyráží. Nemáme ani jeden tušáka jak dlouho to potrvá a tak si dáváme nucenej oddych, dáváme nějakej film na počítači, sem tam jíme zásoby, trochu pospáváme, celkově nuda. Asi první nudnej report tady počítám. Nebudu to protahovat, čekali sme asi šest hodin, ve tři odpoledne bylo auto naložený a my vyrazili na pětihodinovej trip zpátky. Tak teda skončila naše první CESTA na hory. Další pokus 17. listopadu, pojedeme na Tux, a už rači něčim jinym. Jaký to tam bylo doplní Jandy, aby sme víc záviděli.  

Tak my jsme dorazili na Stubai a co k tomu napsat? Park a počasí luxusní jako vždy, ale ach ty lidi, je jich mnoho. Víc než mnoho, všude samá čeština a když týpek, kterej evidentně před chvílí přestal kalit nebo spíš ještě nepřestal, ve frontě řve „mrdal bych“, nečekaně se otočí skoro celá fronta, no nechápu. Fronty jak v Čechách a to mě silně znechucuje. Je jedno jestli stojíte pod parkem nebo někde jezdíte sjezdovku, vše jsme zkusili a všude to bylo stejný mrtě lidí. Vim, byl u nás svátek a kdo ví co ještě, ale je to rok od roku horší. Ještě že ten park je tu libovej a potkáváme známý.

Holt když byla příprava na zimu nulová, tak aspoň šlapene nějaký raily. Prolítl jsem se párkrát, zda jsem to nezapomněl. A co takové ubytování. Apartmán pěkný, ale bába je taková nepříjemná, ve finále nás malinko natahuje, oproti tomu co volala do infocentra, ale nemáme sílu se s ní dohadovat, jedeme rychle na kopec. Fronta jako všechny tři dny už před parkáčem, všude dodávky plný brečících dětí, který snad jednou budou jako Hermann Maier. Ve frontě hrozná mačkanice, tak se bavíme a ty malý špony co předbíhaji přivazujeme za batohy k zábradlí. To je asi tak vše co bych k tomu dodal, nebýt luxusního parku a nejlepšího počasí, tak jsem silně zklamán, možná i tak převládají negativní dojmy. Na druhou stranu, co doma :)                                

Kumi a Jandy