DOLOMITY DI BRENTA BIKE

8810.jpgSedím na lavičce a koukám na temný vlnky na podvečerní hladině Lago di Molvena. Je konec. Ano už je konec a v moji hlavě převládá radost i smutek zároveň. Sedím ani se nehýbu, jsem jak hadrová loutka, tak jsem za ty tři dny v sedle kola unaven.  Po chvilce na mě zamrká lampa pouličního osvětlení, ale já se nezvedám a jen tak koukám. Nohy mám jak kamenný, zadek skoro necítím a v ruce žmloulám jednu z posledních tatranek.  Moje oči civí jen tak do prázdna a  vyhlížej kamarády. Psychicky se připravuju na ten hrozný okamžik, kdy budu muset vstát. Kluci nepřijížděj zavírám oči a nechávám se unášet tím co jsem za minulé tři dny a kousek prožil.

No prožil, uteklo to hrozným způsobem a na to co ukazuje tachometr jen nevěřícně zírám. Tři dny. Dvě noci. 194 kilometrů a 18,5 hodiny v sedle. 6052 m up a 6315m down. To co jsem natlačil tachometr nepobírá a já se mu ani nedivím. Kdo tohle mohl s čistým svědomím navrhnout a ještě mě k tomu zblbnout, kdo sakra kdo…. Dolomity di Brenta prej ráj, pro mě v některých okamžicích spíš očistec…


Den první

Přijíždíme v noci a bouřka nás nutí přespat v autě. Octavia nacpaná po okraj není pro tři lidi a čtyři kola to pravý ořechový ale jde to. Ráno nás probouzí „AZURO“ a výhled na modrou hladinu Laga. Jsme plní optimismu, jak to hezky pojede, kolik toho dáme, že první den bude jen tak na rozhýbání a podobný kecy. Přesuneme se z místa noclehu k vyhlédnutému parkovišti, ubytujeme auto a polehoučku se začínáme připravovat.  Jsme tu tři. Já . Pak Michal , Slovák jako to poleno, co má z domova už všechno dávno připravený. Vytahuje z auta krosnu vedle který je můj baťůžek za cimprlicha. Ani nechápu, co jen všechno může sebou mít. Prostě všechno, přezůvky do hotelů kde budeme spát, celý balení sprchovejch gelů, nůžtíčky na nehty, a další blbosti co vůbec, ale vůbec nepotřebuje. Taky se k tomu snaží vecpat i Camel s vodou, moc mu to nejde tak to různě popřehazuje a i ten nakonec utopí v krosně. Nechápu. To další člen skupiny Karlos jede v mým stylu: sladký sušenky na tři dny , výrobnu pití, jedny komplet svršky navíc, opravnu na kolo, kreditku, balíček s penězi a hlavní hvězdu každýho bikera „gel na prdel“. Co víc je třeba. NIC!!!

Konečně jsme všichni sbalený. Zblblej reklamou do sebe tankuju „MONSTERA“ a můžeme vyrazit.
Před prvním šlápnutím by asi bylo hezký říct i něco k trase. První část je vedena údolím od výchozího města Molvena lesními stezkami dál k Andalu. Od Andala jablečnými sady, asfaltem, singltreky až k místě prvního přespání městu Cles. Celou dobu na nás mezi stromy bude pomrkávat náhorní plošina rozkládající se mezi masívy Brenta a Paganella. Tam se vrhneme ale až zítra. První den by měl být je na rozjezd a opálení našich bílých stehen. Taky chceme do Cles dorazit tak, abychom si mohli najít solidní hotel. Jedeme na blind, nic dopředu jsme si nezajednávali. Je to risk, ale co na ulici nás snad místní hoteliéři nenechají.
Rozjíždíme první metry po místní oblázkový pláži a fotíme první fotky. Úsměvy od ucha k uchu.

046.jpg

Celá cesta je značena červenými šipkami se znakem DOLOMITI DI BRENTA BIKE a nikde by se nemělo dát zabloudit. Nacházíme první značku a tempíčkem se šineme po molvénském asfaltu vstříc prvním horským prémiím. Nad Andalem se stáčíme do lesa, pár zatáček a je tu první kamenitý sjezd. S Karlosem nabíráme rychlost a trochu blbnem po okrajích cesty. Skok sem skok tam. Ani nás nenapadne že by nám Michal nestačil. No on by stačil ale potkává ho první defekt. Neujeli jsme snad ani prvních pět kilometrů a už opravujeme. Spíš tedy opravuje Michal, mi mu přizvukujeme aby mu to šlo líp a cpeme se prvním sladkým hnusem.  Nakonec se jede dál, značky nám ukazují směr, slunce na nás přes stromy zase tolik nemůže a opravdu to vypadá na rozumný rozjezd. Po pár kilometrech vyjíždíme nad městečkem Spormagiione a hledíme do údolí pod námi na jablečné sady. Teplota jde strmě nahoru, tady nás slunce peče z obou stran jak se opírá o asfalt který lemuje sady.  Otvírám snad všechny větrací otvory co mám na kalhotech, vůbec to nepomáhá,  potím se a jsem obětí svého fešáckého vkusu. Ne, ne příště si freeridový kraťasy nevezmu. Zatím to ale musím vydržet, no tak dneska je to přece na pohodu, to vydržím. V hlavě si to opakuju a šlapu dál. Jenže chyba lávky, na jedné z odboček si někdo stavěl plot tak nešikovně že pokácel rozcestník.

 11126.jpg

Cedule pohodil do příkopu a tak jsme je minuli a dali si krásnou zajížďku. Když jsem si to frčel cestou dolů do údolí bylo mi to divný a nejen mě. Karel nás zastavuje. Tohle je přece hloupost, vytahujeme mapu a trochu se hroutíme. To co jsme si sjeli si zase vyšlápneme. Po hodince jsme zpět ve Spormagiione, v jedné z hospůdek si dáváme pití a při pohledu na mapu a hodiny mě naskakuje husí kůže. Dnešní porci kilometrů díky zajížďce snad ani nemůžeme stihnout.  Vracíme se na místo kde jsme špatně odbočili, rovnáme rozcestník a se zpožděním jedeme správným směrem. Slunce se do mě opírá ze shora i ze spoda.

2578.jpg

Občas se zastavujeme v některých vesničkách  a nabíráme síly u kašen a pump. Ve chvíli kdy ze sadů a vesnických cest odbočujeme do chladnějšího lesa blahořečím všem známým i neznámým bohům. Snažíme se dohnat ztrátu, jenže je to marný  do dnešního cílového města Cles se dostaneme se setměním. Hledáme turistické centrum kde by nám měli poradit. Jenže to už je dávno zavřeno. I když podle hodin na jejich dveřích bychom tu měli být ve dvě odpoledne aby nám pomohli. Trochu nechápu, ale místní mají asi jiný pracovní rozvrh než u nás. Po chvíli pátrání stojíme u hotelu Albergo.

2651.jpg

 Tak trochu naivně jsme si mysleli, že seženeme něco do 25eur za noc. Na recepci nás ale vracejí do reality 32éček za nocleh plus večeře. Po zjištění že jsou stejně asi nejlevnější a hlavně jediní v dosahu to bereme. Jdeme se ubytovat a na večeři. Michal si z krosny vytahuje přezůvky, pak si nůžťičkama upravuje nehty na nohou a převlíká se do kompletního domácího úboru. Nechápu jak se mu to chce tahat. To já při převlíkání do normálních kraťas zjišťuji velmi nemilou věc. Vložka v eslasťácích byla asi špatně vymáchaná, zůstal v ní zbytek pracího prášku a ten mi v kombinaci s potem rozežral zadek. Snad to do zítra spraví „zits creme“ a s tímhle pocitem jdu spát.


Den druhý

Dnešní část povede z Cles stoupáním na Montagna di CLes. Nastoupáme nad městečko  Male’ ke kterému se zpustíme z dvoutisícové výšky. Sestoupáme tak na čtrnáct set metrů lesních cest a singltreků. Kolik vystoupáme ani nechci vědět. Z Male’ traverzem pod masivem hor projedeme nad městem Dimaro a pak dálka bez civilizace až do Madonny di Campiglio, kde na nás čeká snad další ochotný hotel a spaní.  
Probuzení na osmou ráno nic moc, bolí mě nohy a záda. Při další cestě to stejně zastíní moje pozadí, ale to bych předbíhal zatím to jakž takž jde. Zits creme asi zabral.  Dáváme snídaní. Oblíkáme novou várku věcí. Ze včerejška jsem se nepoučil a znovu si beru nad čisté elasťáky svoje freeride kraťasy. Dnešní den je přeci už o terénu a do terénu musím být in. Vyjíždíme z Cles a stoupáme na Riffugio Peller.

2747.jpg

 Nejvyšší bod je bez jednoho metru už ve dvou tisících. Jakmile za námi zmizí poslední domy města najíždíme na prašnou cestu která se klikatí k vrcholu. Postupem času už nejedeme jako skupina ale každej sám. Michal přede mnou, Karel za mnou. Jedna otáčka, druhá otáčka, nohy jedou automat na kašpárka. Výhled na údolí pod námi je jen občas, jinak je to jen cesta vzhůru lemovaná z jedné strany srázem a z druhé neprostupným roštím a stromy. Na chvilku sesedám z kola. Už mě to ubíjí, napiju se a beru do uší Ipoda. Ladím trochu říznější muziku a šlapu dál. Konečně jsem na náhorní plošině, nechám se dojet Karlem a společně polykáme zbytek cesty k vrcholu.  Dojíždíme k místnímu odpočinkovému centru. No ona je to spíš kláda s trubkou, z které teče voda, ale to nevadí pro nás znavené výšlapem je to přímo nirvána.  Ono vystoupat údolím z 660 na 1820 výškových metrů  náhorní plošiny je makačka. Zvlášť když máte natrénováno jako my. Doplňujeme vodu a razíme dál.

32108.jpg

Včerejšek nás poučil že nemáme marnit čas. To jak nám Michal do kopce unikal, aby byl nahoře první se mu vymstilo. Trochu nám kolabuje a tak ho necháváme se chvíli válet v trávě a nabírat sil. Jedeme dál a jediná zajímavost je jen Karlův únik, jede mu to líp a tak nás  fotí jak se trmácíme. Přijíždíme k jednomu z mála statků poblíž naší trasy a dostává se nám možnosti si dát něco jinýho než ionťák a vodu z Camelu. V téhle nadmořské výšce pivko a lemon soda za 3 éčka no nekup to. A v tomhle prostředí hned i to pivo chutná jinak.

3922.jpg

Mazlíme se s místní kočkou a já si začínám uvědomovat, že se moje pozadí jen tak zázračně neuzdravilo. Je tomu právě naopak a od této chvíle přestávám vnímat bolest nohou. Natírám se prdelním krémem a snažím se nekřivit obličej bolestí. Teď nás čeká deseti kilometrový sjezd a pak dál je to po vrstevnicích, tak to musím přežít. Stejně není jiná možnost. Ještě pár fotek s kravičkama a konečně se vydáváme do skoro nekonečnýho sjezdu. Oči sledují stezku, ruce na brzdách, trochu se to vlní, levá pravá, neskutečný. Sjezd náhle končí a my znova stoupáme a klesáme po vrstevnici cestou do Madonny di Campiglio. Vnímám jen cestu a bolavý pozadí. Sakra už tam musíme bejt. Jedu skoro z posledních sil, ale stejně jedu tak, že nechávám Michala za sebou. Můj dojezd ke Karlovi rozproudil krev i místním krávám.

5514.jpg

Čekáme na Michala. Musíme! Jinak to nejde, přijíždí k nám a po držce padá do trávy. Kolaps číslo dvě. Asi málo pije a náročná trasa mu bere poslední zbytky energie. Do města už je to jen kousek, zapíná poslední zbytky sil a sune se s námi vstříc dalšímu noclehu. Po cestě ještě potkáváme dva Němce co se chtějí družit. Nemám na to náladu, můj vlk už pořádně kouše, já sám se zakusuju do řídítek a dojíždím od údolí města. Nacházíme hotel, převlíkáme se a jdeme na večeři, na sladkej hnus se už ani nemůžu podívat. Musím si dát pořádnej dlabanec, pizza a pivko v nás mizí rychlostí blesku. Jdeme brzo spát.

Před spaním si ještě z frdele odloupnu kusy spálený kůže, nadám si do magorů, namažu se a pokusím se na boku usnout.

Den třetí

Závěrečná část,  v které nás čeká stoupání do výšky 2200m na nejvyšší bod celé trasy Rif Graffer, dominantu tyčící se nad Madonnou di Campiglio. Po pláních a loukách se spustíme skoro až zpět k městu, projedeme údolím k horskému jezeru Lago di Valagola. Nakoukneme do národního parku Adamello a kolem jezera Lago di Ponte Pia se vrátíme zpět do Molvena. Tohle vše jen po lesních cestách a singlech a až konec nás povede po silnici.   
Poslední den a pro mě peklo hned od prvního šlápnutí do pedálu. Za normálních okolností bych to už dávno vzdal a léčil bych se na apartmánu. Jenže tady není žádný apartmán, nikdo pro mě nedojede a ke konci cesty je ještě pěkně daleko. Ploužím se za Karlem a Michalem a posrkávám skrz zuby. Musí se to zlepšit nebo na to musím zapomenout. Projíždíme kolem nástupního místa lanovky na Rif Graffer. Snažím se kamarády přemluvit k cestě lanovkou. Karel chvilku váhá, ale zatvrzelá odpověď Michala, že když už je tady tak to pojede celý, ho překlopí na jeho stranu. Sám lanovkou nejedu, v hlavě na ně házím nadávky a snažím se jet s nimi.

 606.jpg

Po chvilce mi ujíždějí a jsem sám. Michalovi to jede, včerejšek je pro něj zapomenut a Karel nechce být pozadu. Chápu, ale stejně jsem nasranej až na půdu. Nasranost mi pomáhá, zapomínám na bolest a šlapu dál. Vyloupnu se nad okraj lesa, vidím před sebou i kolem sebe panorama Dolomit, slunce se na mě směje a je mi zase jakž takž fajn. Před sebou o pár zatáček dál vidím Karla, i jemu Michal ujel a tak čeká na mě. Společně pak dojíždíme k vrcholu. Slunce se opírá do masivů, mraky se líně převalují a louky kolem nás jsou taky nějak víc zelený. Už jen z těch panaromat je mi o trochu lípa nahoře na mě čeká trochu oddechu. 2262 metrů nad mořem, je to za mnou, jsem tam! Oddávám se jen pocitu vítězství nad svým zmučeným tělem. Na pár chvil se zhroutím sám do sebe a nic nevnímám, fotíme se u rozcestníku a je nám fajn. Nasranost je pryč, únava a bolístky zůstávají. Snažím se na ně nemyslet, lenoším na lavici před horskou chatou a už se vidím při sjezdu dolů. To co jsem teď vyšlapal, si po zásluze sjedu dolů, na 10km nádhernýho sjezdu.

6812.jpg

Trail protíná louky po hřebeni a vine se kolem jezírek dolů k údolí. V euforii nás na chvíli zbrzdí stádo italskejch kraviček. Zácpa jak na nuseláku. Bohužel přes krávu nejede ani vlak. Místní pasáček nám odklízí cestu. Karel nám sem tam poodjede a cvakne pár fotek pro žurnál. I tahle idylka nakonec končí a jedeme znovu po vrstevnicích do národního parku Adamelo. Cestou si chci změnit nastavení tlumiče a zjišťuju že mi cestou dolů upadla páčka. Vracet se pro ní nebudu. Jenže zadní stavba je nastavená na sjezd a prohupuje se víc než bych chtěl. Hrubou silou lomcuju imbusem v tlumiči a nakonec ho přenastavuji na snesitelnější chod. Když už odchází tělo, tak snad aspoň technika nebude proti mně. Z parku nás asi nejvíc baví medvědí desatero a vodopády.

80.jpg

Cesta nás vede dál k Lago di Valagola, znovu se proplétáme krávama, dlaší stoupání a nakonec výšlap s kolem na zádech. Na vrholu si u zvoničky zazvoníme pro štěstí vyfotíme si panorama hor za námi a hurá dolů. Další hodinu je sjíždíme. Lesní cestičky, lesní cesty a nakonec asfalt. Michal ješte v lese za mocného dýmu vaří brzdy, krásně si spálí prsty na rukou a vyměňuje destičky ojetý až na kov.

8810.jpg

Sjezd končí ve vesničce Terme di Comano a v tu chvíli si moje tělo říká dost. Je to nepopsatelnej pocit, není mi nějak zvlášť zle jen prostě už nemůžu dál. Na sedlo už ani nemůžu dosednout, motá se mi hlava a nohy odmítají poslouchat. Kluci na mě s lítostí hledí a čekaj jestli se z toho dostanu. Snažím se do sebe dostat jěště nějaký cukry a schlíple se dívám do mapy jaký peklo mě má ještě potkat.  Do Molvena je to po silnici už kousek, jenže trasa nás vede pod ně do lesa a na to už nemám morál. Snažím se kluky přemluvit aby mě už dál netýrali a dojeli se mnou po silničce k Molvenu. Jejich rezolutní ne mě dožírá, ještě chvilku je přemlouvám, jenže podle nich to nevypadá prej tak zle, a vždyť to přeci musím dát. Jenže oni nejsou v mý kůži, není jim tak jako mě, žádná větší bolest je nevyčerpává!

901.jpg

Náhle se mě zatemňuje mozek a dělám asi druhou největší blbost svýho života. Beze slova nasedám na kolo, už od nich nechci nic slyšet a odjíždím po silnici pryč. Dál už se mi to v hlavě trošku plete, hodně rychle se začalo stmívat a jen vím, že jsem po silnicích dorazil do Molvena. A to aniž bych věděl kam vlastně jedu. Asi se ve mně probudil jen ten poslední smysl a to přežít. A tak si tu teď sedím a čekám na ně.
Epilog.
Po pár dnech a o pár desítek kilometrů dál v údolí Livigna. Sedíme před stanem kolem ohně,  v ruce lahvinku Morgana a jen nám zase fajn. Nesváry jsou zapomenuty  jediný co nám zůstává v hlavách je jak to bylo neskutečně fajn.

9410.jpg

Zbývá dopsat něco pro ty, co by si to snad chtěli projet.
Veškeré informace se dají získat na stránkách oblasti Dolomity di Brenta. Trasa má dvě možnosti těžší Expert a lehčí Country. Obě se navzájem kopírují, jen Country občas vynechá některá stoupání a vede je objížďkou po silnicích. Osobně doporučuji černou trasu, i když je to v některých částech docela peklo. Trasa je celá velmi dobře značená a na některých místech jsou tabule s vybranými kousky trasy a podrobnou mapkou. Zabloudit by nebylo kde, až na pana stavaře co vzal stavbu plotu víc od podlahy.

Ubytování bych i teď řešil dojezdem do města a hledáním hotelu až na místě. V žádném z měst jsme neměli problém a do 30eur za noc se vejdete. Na stránkách se dají objednat i balíčky s ubytováním a převozem věcí. Osobně se mi to zdá jako vyhození peněz oknem a takhle je to větší dobrodrůžo.
Za sebe ještě doporučím, pořádně vypraný prádlo a když už nic jiného tak hojivou mast (stejně nepomůže ale lze se k tomu myšlenkově upnout)
Mapy, výškové profily, možné hotely zde: http://www.dolomitibrentabike.it
Pokud si jim napíšete tak za 1euro dostanete propagační materiály, použitelnou mapu s celou trasou v měřítku 1:25000 a klíčenku.
Kompletní galerie fotek i s popisem: http://bikermani.rajce.idnes.cz/DOLOMITI_DI_BRENTA_BIKE_2010/

01.jpg 03.jpg 04.jpg
05.jpg 06.jpg 07.jpg
08.jpg 09.jpg 10.jpg
11.jpg 12.jpg 13.jpg
14.jpg 15.jpg 16.jpg
17.jpg 18.jpg 19.jpg
20.jpg 21.jpg 22.jpg
24.jpg 25.jpg 26.jpg
27.jpg 28.jpg 29.jpg
30.jpg 31.jpg 32.jpg
33.jpg 34.jpg 35.jpg
36.jpg 37.jpg 38.jpg
39.jpg 40.jpg 41.jpg
42.jpg 43.jpg 44.jpg
45.jpg 46.jpg 47.jpg
48.jpg 49.jpg 50.jpg
51.jpg 52.jpg 53.jpg
54.jpg 55.jpg 56.jpg
57.jpg 58.jpg 60.jpg
61.jpg 62.jpg 63.jpg
64.jpg 65.jpg 66.jpg
67.jpg 68.jpg 69.jpg
70.jpg 71.jpg 72.jpg
73.jpg 74.jpg 75.jpg
76.jpg 77.jpg 78.jpg
79.jpg 80.jpg 81.jpg
82.jpg 83.jpg 84.jpg
85.jpg 86.jpg 87.jpg
88.jpg 89.jpg 90.jpg
91.jpg 92.jpg 93.jpg
94.jpg 95.jpg 96.jpg
brenta.jpg    

12 komentářů pod “DOLOMITY DI BRENTA BIKE”

  1. kkt

    parada chlapi :)

  2. Wlk

    Paráda! Atyhle dva projeli čim? :-) http://720.cz/foto/dib/imagepages/image93.html

  3. deutsch

    Pěkně Duchna.Fotky jsem vyšmíroval už před časem přes facebook,počtení máš dobrý,jinak já sportovní věci peru v perwolu nebo atsko sportwash – jsou tekutý a dobře se vymáchají,ten druhej je i na goráč.Předtím se mi taky občas stalo že se prášek nevymáchal a taky jsem někde četl že ty dnešní prášky se mají používat na max.30-40C,protože nad 50C už se neštěpí enzymy a pere to hůř,takže příště jen trochu prášku,nízkou teplotu a dlouhej program.

  4. Blacky

    jaká je obtížnost sjezdů na expertu – dalo by se to v klidu na 100/100 nebo HT?
    Docela mě to inspirovalo, ale ne všichni v naší grupě mají extra techniku nebo Amko.

    –sportovní věci prát jen v gelu, ideálně kapsle ariel–

  5. Duchna

    4: Deutsch : maminka a pračka špatně vyprala, s tím jsem nic nezmohl chemie zapůsobila a spálila mě pozadí. Později v Livignu jsem ze sebe odlupoval kusy kůže a užíval si bike park na Morewoodu.

    4: Blacky : sjezdy jsou vklidu, není se čeho bát, velký zdvihy nevyužiješ je to spíš ostřejší XC.

  6. Čárys

    šííkuldové jste :)
    Ty expozice jsou užasný….

  7. Maara z Klaanova

    Koukam ze byla docela prdel:-P

  8. fousmen

    Super, nevim jestli bych mel na takovej vejslap moral, ja hekam kolikrat na i Garde, a to dokonce po vyvozu lanovkou nebo shuttlem :-)

  9. Čárys

    Voe čtu to podruhý, muselo to bejt fakt BOLESTIVÉ.
    :)

  10. Duchna

    4 : Čárys a Fousmen : já bych to zhrnu tak asi tak: Pokud by se mě vyhnul vlk zvící mamuta tak bych byl v pohodě. Nohy měli najeto a organizmus zvládal. Výjezdy byly fajn, jel sis na kašpárka, koukal ses vůkol a kochal si se. Jasně v pozdějších fázích si už přešel do robotického postupu proti kopci a pak ses divil, že už jsi nahoře. A hodinový sjezdy byly sladkou odměnou. Všichni tři co jsme to jeli jsme schodli že bychom rádi dali něco pobnýho. Teď plánujeme dvoudenní přejezd z Livigna do Švýcar tak pak poreferuji.

  11. Čárys

    šílenci šílenci

  12. Blacky

    Duchna – Dík.

    Já bych vám na dvoudenku v oblasti CH/IT doporučil:
    start: Sta Maria val Mustair (CH) je tam kemp. Vysápat se na pass umbrail (silnice). Dá se jet autem a nechat ho nahoře a po návratu si vzít dole stopa a sjet si pro auto. Už jsme to tak dávali. Jinak to je dost dlouhý.
    pokračujete na Forcela di Forcola, tam kus dolů směr Cancano nebo vlevo traverz na Pedenolo. Super sjezd k jezeru Cancano. Podle jezera pod stoupání na Baite di Trela a pak směrem na Trepale sjezd, dojezd podle canale Torto k jezeru v Livignu. Dá se to natáhnout od jezer vlevo a pak se k baite di trela dorazí sjezdem, nebo z Trepale vysápat psso di Eira a dát Motolino, případně singl ve svahu do údolí na konci Livigna – nevím už ten název.

    druhý den vysápete val Alpisela, sjedete singlem k jezerům a pak dáte Val Mora na sedlo Doss Radons a sjezd do St. Maria. Dá se to opět natáhnout přes Buffaloru a pak bud do Val mora a stejně na doss radons, nebo z buffalory ještě na Offenpass a pak vrchem do vesnice Lu a po červené + podle potoka přes Valchavu do st Marie.

    kdyby jste pak měli čas a roupy tak z Marie směr Tubre – Sesvenna Hutte – soutěska Uine – Scuol – S charl – Astras – Lu je hustej celodenák, ale to už chce XC/AM a fyzičku. Soutěsku Uine si najdi na fotkách to je velkej masakr, je tam teda ferata řetez, ale dá se to jet :) kdo se nebojí dá to celý, kdo má hnědo, pár míst přenese. Pád tam je jistota 200m do šutrů volně…

Komentář: