Víkend v lese

Míjím poslední pouliční světla a přeškrtlou ceduli Tábor. Dávám pětku a ručičky všech budíků na palubovce parkuju ve směru na sever. Tam taky jedu. Z jihu na sever. Ukazováčkem klikám na autopilota a jdu si v hlavě utřídit ten dvoudenní maraton událostí, kterej mě zas na poslední chvíli vytrhnul z mlýnskejch kamenů všedních dnů.

 

 

Tak jsem dorazil. V sobotu kolem poledne brzdim u Čáryse u krámu a překvapivě jsem tu sám. Boss sedí za šaltrem a znuděným okem čekuje výletníky za oknem. Ty ale s náma na náš výlet asi nepojedou. Já jsem sice sebou chtěl táhnou různou chásku lidí, ale všichni byli moc nemocný, zaneprázdněný, zrakvený, bez kola, bez chuti, moc daleko, nebo to bylo moc komplikovaný a nebo se jim prostě jen nechtělo a vychrili na mě tohle všechno naráz. Nevadí. Víkend tedy v komorním stylu. Čárys zamyká krám, háže věci ke mně do dodávky a už jí mažem z města do lesa na základnu.

Maringotka. Stále stejná a stejně pořád jiná. Od mojí poslední návštěvy zas přibylo pár vychytávek   a stává se tady z toho fakt parádní sídlo.

Vybalujeme cajky, dáváme čájo a po chvíli už doráží Vlčák. Na programu dne je Sobík a místní trailíky s Cruzem. Skáčeme teda na kola a už jí dupeme  podél vody do pískovny. Cruzo si tam už poskakuje a tak ho odchytáváme v rozletu a náledujeme jeho barevnou bestii na kopec za Sobíkem. A tam – parádní tratička. Není zatím dlouhá, ale má několik variant, který se mezi sebou různě proplejtaj a tak o zábavu není nouze.

Podklad jílovej a na to že chcalo a tráva je mokrá, tak vyjíždíme jen lehký koleje. Jen asi jako šestitunka po pláži. Odrazy tak nabývaj na technice a tak to radši po chvíli balíme. Lokalitka moc dobrá, potenciál to tam má a Cruzo si fakt máknul. Těším se na léto.

Přesouváme se tak o kousek dál a dáváme lehkej sjezdík kolem altánku, kde v několika zatáčkách máš pocit, jak bys brázdil svahy nad Monakem. Šotlinka, kameny podklad – všechno sedí. Jen to místo je o nějakou tu rovnoběžku, plus pár stupňů pana Celsia, jinde. Je to holt srandy kopec s potenciálem a tak tlačíme nahoru ještě jednou abychom si dali poslední sjezdík. Tam číhá jen pár klopenek, zarosteljech trávou tak, že sám bys stopu hledal hůř než brejle na nose. Ale protože vede Cruzo, kterýmu brejle našel Čárys po chvilkovém hledání snídaně v trávě, není už žádná obava z toho, Kde ten trail končí.

Dál už je to zas kolem vody, sem tam kořen, sem tam louže. Nicméně dorážíme přesně na pohodu nazpět do maringotky, když sluníčko začne zhasínat.

Klasika – čajík. Rozloučení s Vlkem, kterej nás tahá na grilovačku a megažranici, ale já naprosto tuším, jak by pro mě dopadnul večer. Mám totiž různý zakletý místa po republice, kde se dějou opravdu zvláštní věci. Jedno z nich jsou třeba večery v okolí Bechyně. Tam to totiž nikdy nekončí střízlivě.

Dáváme tedy vale Vlkovi a nastupujem alternetivní plán, což je návštěva místního supermárketu (která opravdu stojí za to, už jen pro fascinovaný pohledy prodavaček na Čárysovo kombo – šedivý HF tepláky, bílý HF podkolneky, zelený sandály, červená mikina a barevnej kulich s bambulí) a dále jdeme ztratit poslední vodu z těla v uzavřený místnosti s pecí – Sauna v Planý. Tam po hodince a třech šichtách v peci volíme celkem logicky, ale nerozumně, relax na lehátkách, neb v místní putyce nad saunou se evidentně slaví něčí patesátiny a kde majitel a výčepní v jedné osobě je častován hláškami: “Toooníčku, ty to tady mááááš tak krásnýýýý”.

Inu není nad to zrelaxovat u hospodskýho řevu.

A tak nezbývá než úprk do lesa. V maringotce pak ta pohoda je. Koukáme jak blízko se jezdí u okraje na Tourist Trophy a pak kdeže to ty bikový traily kočí a znavený zakončujeme den.

Neděle ráno je pak o poznání pomalejší. Maringotka je potřeba trochu poklidit a vypěknit a protože s Vlkem máme sraz až kolem půl 12 v Bechyni, není kam chvátat. Nakonec ale Čárys kmitá kolem, aby se všechno poklidilo a já jako správnej manager kybicuju.

 

Vlk nám nakonec posouvá i čas startu a tak od něj vyrážíme až kolem jedný hodiny na XC pojezd kolem Lužnice. Zpočátku po rovince áčko, nějakej les a louka a pak šups dolů k vodě. Trail jednoduchej a je mě jasný, že na XC bestii by to tu letělo víc než Seb Loeb v Německu na asfaltu, ale moje šwampy se až moc dobře zakusujou do jim předurčenýho baheního podkladu a tak místo vyšvihanejch lejtek, je to spíš prudce stehení záležitost. Ty panorámata ale dávaj zapomenout  chvilkový deziluzi o fyzičce uředníčka z kanceláře a vlejvaj do tepen novu vlnu energie. A tak fyzička zbejvá i na pár vylomenin po hradební zídce v Bechyni a i na obvzlášťní kratrochvíli, ježdení po zadnim do kopce.

Nakonec mě přišlo, že bych to jel i dvakrát, ale představa jak mě paní zima sahá na propocenou moiru, když píchnu, mě zase usazuje do židle. Do židle, ke stolu, k jídlu u Vlčáka doma a i přes to, že necháváme oheň ve venkovním krbu u plamenné diskuze, dáváme baštu (já hypermarketovou klobásu a hermelín a Čárys svojí oblíbenou tortilu se špenátem, kterej je zelenější než známej lučištník ze Sherwoodu) ve skrze luxusní.

 

Nezbývá než se zase již podruhý rozloučit s Vlkem a nasadit spoj Tábor – sauna (jestli já domu nepřijedu aspoň o 10kilo lehčí, budu se podezřívat že mám v sobě podzemní pramen). A tak nasazujeme Tábor sauna, kde se mimo jiné probírá i tuhost SNB vázání (protože kde jinde než v sauně chceš probírat zimní sporty) a po dvou hodinkách máme splněno.

Byl to jen den a půl, ale já mám pocit, že se toho zase stalo neskutečně moc. Ostatně jako vždycky, když přijedu sem na jih. A už pár lidí mě řeklo, ať se sem přestěhuju.

Noo, slibuju, že o tom budu přemýšlet..

-andy-