Monínec Dark Snow 2013

Tak mám pocit, že tu letošní zimu fakt nějak hrotim. Třetí závod za sezónu, to abych si pomalu nechal vystavit FISáckou licenci a koupil závodní kombošku. A jak teda vypadal Monínec Dark Snow klik inside..

 

Tak jsem to zase vyfasoval. Stylem výhodné obchodní nabídky, která letadlům z 90tých let směle šlape na paty, mě ve středu volá Čárys. Buď přijedu fotit na Monínec na Darksnow, nebo ne. Cena za fotky, standartně, v řádech několika nul. Tu nabídku jsem prostě nemohl odmítnout, ale nakonec nebalím pouze foťák ale i lyže, protože jsem se z fotografa stal fotografovaným.

 

Monínec Dark snow má už za sebou povedený loňský ročník a tak se letos dá očekávat i větší účast. Sázim teda na net přihlášku a když na místě fasuju číslo 96, začínám být lehce nervózní. Na prezentaci vše probíhá rychlostí Bolta v cíli a tak je spoustu času na rozjímání před ofiko tréninkem. Zabíráme teda nad Moníneckou restaurací M2 strategicky položenou místnost MI-6 a rozjíždíme s Čárysem speciální předzávodní psychickou přípravu v podobě kecání o všem možnym. Já do toho občas nerózně poposednu na židli, abych se stejně za chvíli šel podívat z okna, jestli už třeba nejede lano na kopec a zdali maj traťový komisaři připravenou trať. No chvíli to vše trvá, ale nakonec se lano pohne a tak se bleskurychle sunu do hadrů a hurá na kopec.

Vyjíždíme  nahoru – já v plný zbroji s lyžema, Čárys ověšenej foťákem a nacpanej informacema, jak používat tlačítka na foťáku a blesky.

Moc se nahoře ale nezdržuju a dle pravidel si mimo trať sjíždím dolu. Branky jsou postavený celkem daleko a zdá se mi, že je to i víc otevřený, než bylo při maratonu. Horší ale je, že pořád trochu kydá, takže to moc nejde. Dole u lana se hrnu k turniketu ale ouha! Lano stop. Trénik konec!

Jo! Tak to teda pojedu dost na oči. Nevadí, byli i horší přípravy na závody. Šlapu teda zpátky přes M2 do MI-6, protože dle startovního čísla mám skoro dvě hodiny do startu. S čekáním si trochu připadám jak v neděli při ČPDH, dokonce i wapky chyběj, ale nevadí, aspoň zas mám víc času na ladění lyží. Vycházim teda ven a zvedám je ze sjezdovky a při stavění do stojanu z nich důkladným poklepem o zem sundávám sníh. Hotovo. Lyže poladěný. Můžu se jít zas válet s úsměvem na rtech. Tušit jak ten úsměv bude krátkej, možná bych ale poklepal aspoň dvakrát. Kolem se totiž rojej postavy s váhou kolem centu, navlečený do závodních šprcek a buď s mechanikem po ruce, nebo sami začínaj dávat kreacím s voskem volnou ruku. Inu asi věděj co dělaj.

Když to všechno vidím, mám pouze jednu šanci jak se jim aspoň nějak přiblížit a tak s vidinou otevřenýho účtu na Jardu vynechávám MI-6 a mířím do M2, kde peru na talíř vše co kuchyně nabízí. Pak jen dlouhý minuty čekání. Jsem full a je mi blbě. Standartní proces před startem. Měl bych pořádně začít futrovat i mimo závody. Můj trénink houmra je pořád nedostatečnej a tudíž se svýma 73kg bych měl jezdit nějakou muší váhu.

Když je půl hoďky do startu zasedávám lano a nechávám se unášet k mlžnému vrcholu. Tam, jak zjišťuju podle čísel, máme lehký časový zásek, takže mám tak 45min k dobru. Nějak to ale na startu doklepávám a 10min před startem začínám postupně zapínat kapsy, abych přeci neměl takovej odpor vzduchu, dalším poklepáním ladím lyže a dokonce uvažuju že sundám kšilt z integrály. Nakonec ale neměknu a MX styl zůstává.

Start se blíží. Chlápka přede mnou už pouštěj a já mám 30s countdown. Dejchat zhluboka. Soustředěnej výraz do první zatáčky. 10s. Zapichuju hůlky, jak to dělaj v telce, daleko před startovní čáru. Lyže k sobě. START!

No a jak jsem to zajel vám nenapíšu, protože video co zítra vyjde prozradí překvapivě mnohem více..

Na vyhlášení pak překvapivě opět čekám spíš dýl, ale mám pocit, že to nikomu ani nevadilo, protože následná party jela do 5hod do rána. Holt hory.

 

No a pár fotek zde..

 

-a-