Bali – kompletní komplet

Sedím na letišti v Soulu, Korea.
Před sebou mám kafe za pět babek a určitě v něm není žádnej alkohol, Vincente, prostě je to koktejl za 5 babek.
Venku přistávají a odlétají hliníkové válce naplněné očekáváním, spěchem, únavou, radostí, celým vesmírem možností všech těch tvorečků vevnitř a já tu jsem jako ostrov ticha vytrženej z toho všeho, žijící stále v těch časopřesunech a příbězích co se teď staly…nebo vlastně včera staly…nebo to je jedno.  Prostě staly.
 Jedna krátká etapa je uzavřená, cesta vede dál.
Vevnitř, víc.
M.

Už jsem vám pár příběhů z Bali napsal, o tom jak sem se zanořil, jak bydlím, jak jsem makal a jak jsem si (ne)vyběhl na sopku Agung. Hm, a protože těch 16 tréningovejch dní uteklo jako voda při odlivu za úplňku, sedím TEĎ a TADY a nedá mi to, neudělat jakousi pomyslnou tečku za tím, co bylo.

Hm, a teď co. Sedím, koukám z okna a myšlenky nepřichází v souvislé vrstvě, v jaké jsem těch 2OOO článků za posledních pár let napsal. Prostě se vynořují střípky okamžiků, tu něco z pod vody, tu obyčejný večer v neobyčejné společnosti, tu rozhovory a smích, tu stesk po tom, co jsem nechal za sebou.
Nezvládnu to napsat jako reportáž, jako obyčejně. Avšak – proč se bránit přirozenému běhu věcí, koneckonců…vy to zvládnete, a kdyby ne – je mi to jedno. Bude to jen měřítkem vaší empatie, nikoli mé neschopnosti napsat kloudnou větu…

Obraz první. První Frenzel – vyrovnávání tlaků ve středouší.

Začnu tím nejdůležitějším. Je pár let zpátky, a jsem v Praze, sedím v ordinaci doktora, kterého mi doporučil David Čani, aby mi koukl na uši, protože to je ta poslední možnost, proč mi nejde Frenzel a proč dělám v 15 ti metrech kotrmelec, abych vyrovnal. Doktor mě bere, vyšetřuje, Eustachovky široký jak trubičky z topení, čistý jak můj účet u Oberbanky, nos mám větší než Cyrano a problém nikde není. Stanovuje diagnozu : „To máte psychické, Martine…“
O pár let dále, SasaNibi, tréning v bazéně….stejná věta. „To není možné, kloučku, to máš psychický, to je „skleněný dno“….zase stejná věta. Není možné, tohle…

Jsem o půl globusu dál, první zatopení na volném moři, naprosto volně. Nesvírá mě nic, jsem jen v plavkách a masce. Voda má 3O stp, svítí slunko, hladina jak zrcadlo, očekávání nulové, protože jsem dneska přiletěl, Jetlag jak hora, trochu mi teče z nosíku, prostě nic nečekám, dám si šnorchlovačku do pěti. V tomhle naprosto uvolněným stavu, se potopím, koukám, chytnu nos že to tam natlačím, a…..klap.
VYROVNÁM.
Jen tak, jako by nic. S úsilím „pohnutí jazyka“.
Nerozumím. Jdu nahoru, uvolňuju se, jdu zas dolu. Klap. Pohnu jazykem, KLAP.
Cože ?!?
Počkej, to ne.
Dobře, to je blbost.  Nevěřím tomu. Jsem asi moc nadechlej, zkusím to z poloviny vydechlej, a jen z pusy. Jdu do 5 ti, jemně zatlačím jazykem z napuštěných tváří, a KLAP.

Voe, to ne.

To co následuje, je neuvěřitelná, neuvěřitelná euforie kterou jsem snad zažil jen když jsem vyhrál na Božáku, nebo skočil Die Kurve Gap. Ne, je větší, určitě je. Je to jak kdyby ses 6 let trápil a kole, a najednou jsi uměl zatáčky jak PH. Jen tak, z ničeho nic.

Vytrval jsem, topil jsem tolik let s tlakem v hlavě a stejně jsem to miloval…a oušn se mi odměnil dárkem, kterej jsem nečekal. Fakt díky. Moc.

To, co následuje, je hledání mejch limitů. Začínám chvátat do hloubek, kopem, delfínem, pomalu, rychle, na laně, bez lana, jak to jde nejlíp, ze šnorchlu, bez něj, zavodněnej, vysušenej, rozcvičenej, nerozcvičenej, vše pro to, abych to nachodil, a zjistil, kde byl zakopanej pes.
Max co jsem byl schopen uvyrovnávat bylo 30m za 21 sekund, rychlejc jsem už nestačil vyrovnat do masky…a párkrát jsem si tam nachodil „větší hloubky“ jen abych věděl…

Výsledek je – nevím. Nevím kde byla chyba, prostě nevím. Snad součet všech těch faktorů ? Fakt nebudu spekulovat. Ale děkuju. Nejvíc.

Obraz druhý….ráno na resortu…

Druhej den, 6h ráno, resort…vstávám na východ slunce, protože je krásně, že jo…a koukám na tu nádheru. Trochu si říkám, že tohle teď bude můj život a jestli tohle vlastně fakt chci…nechat doma ty nejmilejší, rodinu, holku, zázemí, přátele o jejichž skvělosti nepochybuju, kolo, lezení, jestli tohle všechno vměnit za oušn a úplně cizí lidi, jenže…
…pak začnu poznávat lidi.

Rána na resortu už nejsou stejná, najednou je tu Linda, která chodí se mnou cvičit Jogu každý ráno, co poradí, vymyslí, vypěkní a furt se směje….je tu Míša, šéfová, která je silná osobnost, aplikuje logiku v plánování a myšlení, což je styl, který já osobně miluju nejvíc,…Tessi, s kterým zábava nekončí, a kterej umí asi tisíc profesí, Jindra, šéfa šéf který to tu vše kočíruje s bravurou…a že toho je na ty lidi moc – každej je tu unikátní, má svoje hloubky, který začínám teprve odkrývat, a líbí se mi, co vidím…a najednou si umím představit, že tady ano.
Je jedno, na jakém místě jsi, protože sebe si vždycky bereš sebou…ale benefit lidí kolem tebe, jejichž synonymem je skvělost, je vždy povznášející…

Obraz třetí…Liberty vrak…

S Panem VTCH jsem miloval jeskyní potápění na nádech..a prolejzání různých schovávaček, temnejch zákoutí, děr a škvír, do nichž se nedá vlézt aniž by jsi nevylezl z krásnou depilací půlky zad či brutální skáloliposukcí tvé kanceláří ztučnélé prdele…a tady, Liberty, nabízí všeho dostatek. Tenhle vrak je plnej různejch skulin, děr, co tě donutěj se žvýknout, skvíznout, zaškvírovat, zmáčknout, natáhnout, a užít si to…a ty expozice, když padáš kolem přídě lodě do cca 3Om, pak se na ní podíváš, a ona je obří, když ti oceán vezme oči a unese je do dálek, a protože oči nemaj uši, ty už je nezavoláš zpátky…když tě po výletu z tunelu přivítá hladina odrazů a ty jí nastoupáš a protneš…tohle místo ANO.

A je jich víc. A nepoznal jsem je všechny. Drop off, hlubina moře modře přecházející v písčité dno, do kterého se zanoříš až po předloktí, když nekoukáš kam padáš, AlanBatu, místo kde nesmíš podlehnout počátečnímu hnusu, a vydržet, protože dál se otevře živej svět, Relax VRAK, kterej je schovanej dole, že ho z hladiny nevidíš, a objeví se až když padáš…míst milion. Nebyl jsem na mantách, nepotkal jsem delfíny, ale velryba před resortem plavala…a vše bude, vím to..

Obraz čtvrtý…stále mi to neletí, mám času mrak…LIDI

A pak přijede skupina lidí, který jsem „znal“ ehm, znal je silný slovo, o kterých jsem slyšel z médií, nebo poslouchal jejich hudbu, a oni…oni…oni jsou starý bytosti, s čistotou dětí a vizí světa a společnosti, pro kterou bych mohl dýchat, pro kterou se můžu nadchnout, protože to je to, co bych si strašně přál už roky, roky…co fakt hledám, opravdu jo.
A s nima plynou dny v tolika zážitcích, ať už ve vodě, nebo na suchu…a učím je, jak přidat hloubku svojemu životu, a učej mě, jak udělat věci v širším rozsahu, než jsem si doposud myslel, že je možno…dáváme jeden druhýmu hodně, a s klidem si od sebe bereme, protože vlastně ani jeden z nás není ten co bere, nebo ten co dává, ale ten, v kterým se všechno sbíhá…

Obraz pátý, tančení SAMBY…

Já jako emaptický člověk, mám pár pořekadel, který se mi tolikrát osvědčily v životě. Jsem spíš jemnej a přemýšlivej kluk s punkovou minulostí…ale stárneme, že jo, a tak ty tam jsou časy lízání hořčice z bot Petra Heiníka, či dělání 360 s karavanem na parkingu s dvojkou na žíle. :)
Jedny z nich jsou :
„Jemnost je často zaměňována za buznovství.“
„Slušnost je často zaměňována za slabost.“
A mohl bych pokračovat…ale co jsem chtěl říct.
Umím se vcítit, a koukám na chování a řeč těla lidí při komunikaci, životě, sleduju vás všechny na víc úrovních,…„Pro to, co má člověk napsáno na čele, telepatii nepotřebuješ…“když si tak mám vzpomenou ještě na jedno…

A proto, když přišla první Samba na Karla, bylo mi to jasný, už pod vodou, že bude problém. A byl. A pěknej. Naštěstí – i když stěstí přeje připraveným (a já jsem připravenej jak nikdy, díky mýmu Tátovi), to vše super dopadlo, zasmáli jsme se, dal jsem safety jak ze žurnálu, i když to bylo v oceánu a proudy byly zlý…a pak další den, znova…zvláštní tohleto.

Pro mě to byla spíš výzva, abych toho člověka dokázal naučit procesy, který přicházej, odhalit problém, proč umí dát 4 minuty STA a v 45sekundách na vodě blackne a to, odhalit problém, se mi stalo náplní na pár dní, a myslím, že to máme. Vřele mu přeju, aby už příště věděl, že oceán nejen dává, ale i bere, a že POKORA je tu to, co je nejdůležitější….že koule jsou třeba nechat na břehu, akorát tě stáhnou do hlubin…

Obraz šestý, zpět na letišti…

Jsem zpět na letišti. Je toho moc, moc obrazů co jsem ještě viděl, za těch 30 minut, co píšu tuhle stať. Jenže to nejde, strávil bych tu baterii psaním, a stejně by to nebylo kompletní. Snad víc řeknou fotky, nebo možná videjko, i když pochybuju…
Bydlel jsem jak král, žil život snů, pracoval s lidma, poznal mnoho dobrého a opět se něco naučil o sobě, a doufám že jsem i ostatním předal něco ze sebe, chtěl jsem, snad si vzali, rád dávám…
Nyní je zlom, 4 měsíce jsem se připravoval na tenhle okamžik. Sedím na letišti, na cestě domů, na cestě do Egypta. Na zkoušky. Já to dám. Jsem připravenej, jak nikdy v životě, jsem nadšenej a mám motivaci a chuť jít dál. Jedno je již jasný. Zjistil jsem, že opravdu mizím. Nemůžu teď nějakou dobu bejt v České republice. Prostě to nejde.
Otvíraj se mi neuvěřitelný možnosti, ať už kolem potápění, nebo i jiných projektech, a já cítím, že se stávám centrem dění, který roztáčí něco velkého ne vlastně kolem mě, ale ve mně. Posunul jsem se dál, než jsem čekal, a to jen během 4 měsíců, a teď když vím, že na to mám počínaje dneškem, celej zbytek mého života…bude to veliký.

A protože akorát hlásej boarding time, je načase jít. A i kdybych to náhodou nedal,  nebo třeba nedejbože zabalil, bylo by to stejně krásný.
Protože žiju svoje sny.
Dělejte to taky tak.

Brzy písnu z Egypta.
Kaleidoskop střípků ze života v Oušnu sepsal – Čárys.