Máš to v rukách..

DSC_1135 [720 pics]

Já vím, že už to tady bylo. Vím, že jsem o tom psal, že jsem dělal fotky, stříhal video a tak. Nicméně ted jsem si to dal i na vlastní kůži. A co? Tak to se dozvíte uvnitř..

Všechno začalo stejně jako vždycky. Telefon, Tomáš, skákání, most, lano. Mě ale někde vzadu v halvě pořád sídlila ta myšlenka, že jako skákání je sice dobrý, můžeš si tak hopsat v sedáku a vlastně o nic nejde, ale když Tom poprvé skočil jen za ruce, byl to úplně jinej level. Silná káva, až by arab hyknul. Dodneška si pamatuju, jak jsme stáli na mostě a Tom prohlásil, že to zkusí jen za ruce. Že už o tom prý dlouho přemýšlí. Nechápavě jsem na něj koukal, že si jako dělá prdel, ne? Nicméně po jednom skoku, kdy měl sedák a v něm druhou povolenou smyci, pro odzkoušení, jestli to půjde jen za ty ruce, do toho šel prostě bez jištění. Byl to úlet a já si říkal, že tohle už opravdu ne. Nicméně v hlavě už to bylo. A nechtělo to ven.

A tak, když jsme si zavolali, že půjdem skákat, zas to na mě nějak vyskočilo. Já to ale hned zas zavřel do pomylsnýho šuplíku. Jasně, skočím si. Nějaký blbosti vymyslíme, ale za ruce nepůjdu, to ne. To ne..?

Střih.

Stojíme na mostě. Je po brutálním slejváku a z vody stoupá pára. Sluníčko se dere zpátky na svět a razí si světelný tunely mezi mizejícíma mrakama. S Tomem máme za sebou každej jeden skok a před chvíli si tu zaskočilo i pár lidí, co přijeli s ním. Říkám, že bych si skočil ještě jednou, nebo jestli zas nepůjdem oba najednou? Chvilková konverzace ale vede k závěru, že Tomovi už se nechce do vody a mám jít sám. Říkám, že teda jo a že to pěkně roztočím do nějakých salt. V tom se mě ale v hlavě otvírá šuplík a já dřív, než ho stihnu zabouchnout dávám Tomovi možnost, aby si ho všimnul. Možná to byl jen o vteřinku delší pohled, možná jen moje zaváhání, protože on si všímá.

“Takže jdeš za ruce?” padá z něj věta, která se nedá vzít zpátky a jak břitva svojí intenzitou přeřezává nitky všech předešlích pochybností. Chvíli stojím a koukám na svoje ruce.

“Tak jo.” vypravím ze sebe.

Berem druhou smyci, váže se jako jistící a já lezu do sedáku. Přeci jen i sebedelší pohled na ruce nemůže vykompenzovat alespon jeden pokus s jištěním, jestli to vůbec udržím. Chytám se teda za ruce a jde se na to. Trochu hecovačka, ale jak kolem sebe cítím sedák, pořád jsem tak nějak v klidu. Spíš jsem zvědavej jestli to udržím. Tři, dva, jedna.. odraz.

Ruce pořád trochu pokrčený a vítr začíná svištět v uších. Pořád dobrý, pořád dobrý a najednou jsem dole a letím kus nad vodou. V tu chvíli to ale začíná přicházet. Ta síla je obrovská. Rve mě to ruce nahoru a já cítím jak se mě smyce zařezává do kůže kolem palce. Pevně tisknu i druhou ruku a musím si zařvat. Jsem nahoře na druhý straně zhoupnutí a nejdnou vše povoluje. Úleva. V pár vteřinách je to ale zase zpátky. Natahuju ruce a druhá smyce od sedáku si začíná brát část tý váhy na sebe. Povoluju napětí v rukách a ve třetím zhoupnutí se pouštím do sedáku úplně. Vím ale, že bych se klidně udržel dál. Nechci se ale zbytečně vysilovat, protože.. Protože takhle domů odjet nechci.

Vylézt ze sedáku, skočit do vody, doplavat ke břehu a vyběhnout nahoru. Je to zvláštní ale i přes všechno tohle dobíhám nahoru a je mi zima. Třesu se. Prsty na pravý ruce trochu brní, ale svaly jsou ok. Tomáš mezi tím vytáhnul lano a když přicházím k místu odkud skáčem, je tam už jen zacvaklý se smycí na konci. Čeká na mě. Bez sedáku. Ostatní mlčí a jen mě pozorujou. Vím to a ani se na ně nemusím koukat. Všichni sledujou ten výraz v obličeji. Výraz částečnýho uspokojení, ale o to většího soustředění na to, co přijde. Ještě chvíli chodím kolem a jen s Tomem probírám co a jak. Dokonce ze mě padá i věta, že bych šel až příště, kvůli tý zimě. Pak ale znovu kouknu na lano a bez dalšího rozmýšlení jdu k zábradlí beru smyci, dávám jí kolem levý ruky a přelejzám zábradlí. Tohle už jsem dělal tolikrát, ale najednou je to jiný. Lezu jako kdyby to bylo poprvé a mám zvláštní pocit až moc velký volnosti. Ještě jednou koukám kolem sebe – je to už naučenej pohled na ten sedák, co tam vždycky je. Ale on tam najedou není.

Přestávám poslouchat okolní ruchy a dívám se na svoje ruce. Je to na nich.

Pohled před sebe. Dlouhej výdech – rychlej nádech.

Odraz.

 

 

..a teď si tu tak sedím, mačkám písmenka na klávesnici a koukám při tom na svoje ruce. Otlačeniny zmizly, brnění přešlo. Já ale každou chvíli cítím malinkou bolest ve svalech. Přichází postupně. Bylo to přeci jen dost. Ale ten pocit když bylo po všem a já stál zase nahoře na mostě, koukal se do zapadajícího slunce a ve tváři lehce nepřítomnej úsměv? Ten pocit tam zaplnil šuplík.

Tak víc plnejch šuplíků všem.

Ať už jsou jakýkoliv.

 

-a-

11 komentářů pod “Máš to v rukách..”

  1. Čárys

    ty KRETÉNE !!!
    :)
    Respect. Fotr vod rodiny. Ví to Ally ? : )
    Velmi, velmi dobře ty, bro.

  2. Duchna

    It’s a Bird…It’s a Plane…It’s Superman…No way it’s ANDY!!!

  3. coolo

    az me zamrazilo pri tom cteni…DOBRE TY.)

  4. Ross

    bože…

  5. Domczek

    No wow…. Nemohl bys postnout i fotku jak to vypadalo? Jinak maminka mi říkala ,že až vyrostu tak dostanu rozum …u tebe to asi nevyšlo :-D Ale smekám….

  6. Andy

    Hehe.. :)

  7. Čárys

    Andy : Předpokádám, že bude videjko : )

  8. Duchna

    4: Andy: hoď sem foto z FB…z těch se tají dech.

  9. Čárys

    Duchna : Nemužeš mít všechno hned…jen si počkej, ty fejsbukanýre. :)

  10. Denisa

    Pěknej článek….furt mě něco překvapuje :)
    První koment pobavil :)

  11. Vaklaf

    Klobouk dolů. Skvěle napsáno, při čtení jsem sám cítil ten zvláštní pocit uvnitř, i když to byl jen odvárek
    z toho co jsi tam zažil.

Komentář: