Prdel za 6

Je Čtvrtek, blíží se desátá hodina večer a já stojím na balkóně a pozoruju sídliště. V dálce svítí Průhonický zámek, z Milíčáku kvákají žáby. Společnost mi dělá horkej čaj s mlíkem a Clint Mansell. Ruce držící hrnek jsou odřený, nehty mám polámaný a šlachy mě bolí. V hlavě si přehrávám poslední den a půl. Jen pro úplnost – aktuální počasí únavný s nastupující melancholickou frontou.

Je Středa ráno, já se registruju na Dolekop, fotím svoje Banshee a nabízím ho k prodeji. Člověk nemůže dělat všechno a některé kompromisy nezbytně bolí. V poledne mě nabírá Bro, dáváme klasicky Lídl, nakládáme banány, čtvrtkilovou čokoládu, kartón vod a můžeme letět. Za slabou hodinku projíždíme obcí Velká, což je taková malá vesnice těsně před Kamýkem nad Vltavou. Parkujeme podél silnice, před námi hodně retro Škoda 120, zdravíme se s řidičem a jdeme hledat lom, kvůlivá kterému jsme přijeli. Bro, houmles hadr, nese věci na lezení v igelitce Albert a ztrácí tričko. Po chvilce se chytáme, nacházíme tričko a Lom č. 2. Nevypadá špatně, ale blízká Borová věž a Lom č. 1. jsou téměř perfektní. V lomu hezký ohniště, spousta místa na spaní a cesty v pevný žule. Potkáváme řidiče zmiňovaný Schade, je to starý lezec a v lomu sbírá odpadky. Chvilku klábosíme a jdeme na to.

Začínáme zlehounka, cestou za 4 + na Borovou věž. Je to příjemný, mezi prvním a druhým jištěním cvičně zakládám uzel, možná by mě i udržel. Bro drtí za mnou a nemá problém. Přesouváme se na doporučený cesty, který jsou na hraně věže a vypadají hezky vzdušně. Je to Aktivátor za 5 + a Detonátor za 5. Detonár se mi daří, už je to trochu o lezení. Bro ale bloudí, hnije a nadává, ale přece jenom se nahoru dostane. Reputaci si napraví na Aktivátoru, který dává s přehledem OS. Další doporučená cesta je Pejsek za 6, v hlavní části Lomu. Tady znatelně přituhuje. Od nástupu rozmýšlím každý krok, první jištění přesto cvakám v pohodě. Pod druhým je divnej spoďák, nemůžu najít nohy a padám. To opakuju asi pětkrát. Nakonec se daří a já to rvu v kuse až nahoru. Brácha to testuje na druhým a přestože má mojí materiální podporu (Házím po něm kůru a mravence.) a dobrý rady ( „ Vezmi to na otevřenej a pak to zavři! „) , tak se mu nedaří. Takže rest na příště. Líbí se nám parádní spárová cesta Včelí bouře za 7, bohužel jí ale okupují její stále obyvatelky, radši si necháváme zajít chuť. Balíme to před šestou, ke svačině je nezbytná káva a perník od naší Mámy.

Večer rozděláváme oheň, dřevo je mokrý, na podpálení padá vytištěný průvodce na Roviště. Pak přichází na řadu Cpt. Morgan. K němu zakusuju výborný a nesmírně smradlavý sušený rybičky z Ukrajiny, díky za ně, slečno Y. Kolem jedenáctý večer začínám filozofovat o ženských. Najednou si Bro na čelovku nasazuje kelímek od pití a s křikem „ Jsem modrý jednorožec!“ mizí směrem Kamýk nad Vltavou. Celou noc ho hledám a je mi zima.

Ráno mě budí slunce a mravenci. Počasí je dychtivý, s lehkou příchutí kocoviny. Potichu beru karimatku, abych nevzbudil Jednorožce a jdu cvičit. Ranní opar, hluboko pode mnou Vltava, okolo borovice a skály. Téměř dokonalé, říkám díky. Zanedlouho projíždíme Kamýkem, dál přes most a po pravým břehu k přehradě. Kus před chatovou oblastí parkujeme a za slabou půl hodinku stojíme nad skalami. Dle průvodce nás čekají hůře dostupný skály v romantickým prostředí. Obojí je pravda. Les nádhernej, spousta skalek, nikde ani noha. Sestupujeme k Velký jezerní stěně a moje kulky se vydávají na cestu vzhůru. Je to velký, je to vysoký a nebude to grátis. Průvodce máme, mají tu být dvě 4, jedna 5, pár 6 a pak už jen samý prásky. U průvodce ale není topo a detailní popis cest nemáme, takže obtížnost jen odhadujeme. Vybírám si hezký kout, první jištění tak ve 3-4 metrech, dál zhruba po každých 4-5. S úlevou cvakám první borhák a říkám si, že to nebude zadarmo. A taky že není. Je to boj „o holej“. Jedu na 100 %, kout střídá stěna, spára, dolez je na morál, ale jak jsem někde četl „hra je hra“. Ale na férovku, kurva chlape, slaňák cvakám opravdu rád. Instaluju Reverzo a Bro se toho nebojí, rve to o stošest a za chvíli jsme spolu nahoře, koukáme na přehradu a zdravíme námořníky na lodi. Pocit neskutečnej.

Dole dáváme rest, banán, tyčinky a špekulujeme co dál. Zkusíme další cestu, je to kolmice do spáry, pak převis, který vypadá jako prdel, ze dvou stran lemovaná spárou. Poučen z minulý cesty beru tejp a vyrábím si spárovky. První jištění cvakám, pravá bere spoďák, nohy chabrus, levá ruka neudrží odštěp a už jdu, ani nevím jak. Bráchu to dole hází na šutry, odnáší to hůř než já. „ Tak ty se budeš prát !“ řvu na skálu a dalších 15 minut padám, pořád znovu a znovu. Nakonec vzdávám, začátek oblezu zprava, traversuju po římse, cvakám druhý jištění a pokračuju v načaté linii. Cesta krásná a těžká. Dolejzám pod prdel a nevím. Vlevo spára, vpravo spára, celý v převisu, tak 3 metry nad jištěním. Beru to vpravo, zakládám žábu, musím fakt hluboko, spára je široká. Zkouším cvakat, nedosáhnu a cítím, jak kloužu ven. Presku beru do pusy, ruku rvu zpátky do spáry, před očima rudá mlha. Vydýchám a jdu znova. Nacházím chyt, cvakám a pak si stále dokola mumlám pod vousy svojí lezeckou mantru : „Nebudu to dělat, nebudu.“ Snažím se udržet emoce na uzdě a hlavu v chladu, celkem se mi to daří. Dolez už je bez větších komplikací. Bráchu spodek nechce pustit, stejně jako mě. Tak to bere okolo a pak bez zaváhání až nahoru. Zde nutný foto a opalovačka. Následuje slanění, úklid materiálu a návrat do reality Jižního města….

Večer mi Bro volá, že hezký kout na Velký jezerní stěně, je cesta Vlčí tvář za 7-. To je na naše měřítka výborný výkon, takže spokojenost veliká. A druhá cesta, kterou jsem lezli, je pojmenovaná podle převisu. Jmenuje se Prdel a je za rovných 6. Takže asi tak . A předpověď počasí ? Proměnlivo, místy skvěle.

Buďte dobří.

Jakub a Modrý Jednorožec