Freeboarding

Víš, co. Existuje mnoho způsobů jak si dát přes držku. A já jsem rád, že pořád nacházím další a další, který rozšiřujou tu širokou paletu možností, jak se v noci nevyspat díky naraženejm žebrům, noze, sedřenejm ramenům a horším případům. Tak asi mám další z nich..

Už když jsem to viděl poprvé, tak jsem říkal, že je to bomba. Prostě vzít longa dát doprostřed o kolečko navíc a získat další pohyb do strany. Snowboarding na silnici. Za sucha, za mokra, v létě v zimě, kdykoliv. Stačí jen asfalt a kopec. Čárys s Vojtou si na tom ujíždí už nějakou chvíli kolem Tábora a mě se ted poštěstilo po několika domluvách, na tuhle srandu taky naskočit a zjistit- že to opravdu chci! Chci mít další možnost, jak třeba zaseknout backsidovou hranu na asfaltu v plnejch. Teda, jasně že to nikdy zažít nechci, ale rád si rozšiřuju to portfolio možností. A tak jedno odpoledne berem dráhu a kolem baráku s Čárysem vymýšlíme kterej kopec půjdem zprznit.

Řekneš si Praha pyčo – asfaltu že bys z toho moh udělat tři déjedničky a pořád by zbylo někomu do kapsy, ale ono najít tu kousek pořádnýho asfaltu, kde jezdí málo aut a je to tak akorát z kopce, není sranda. Tak po několika pokusech v hledání, včetně třeba návštěvy golfovýho resortu v Motole, kde parkujem na VIP místech skoro před barem a tak mojí stříbrnou oktávkou hrubě narušuju řadu okolostojících SUV-íček, konečně parkujeme Nad hliníkem. Ne – nejdná se o ulici vedoucí k fabrice s RBéčkama a do Humpolce je to ještě o kus dál, ale o nechvalně známou ulici vedoucí do jámy lvové – na SVAZ cyklistiky. Vynechal bych ale polemik nad rozpočtem a vrhnul se na asfalt do lesa. Protože když chceš najít kvalitní asfalt, musíš logicky do lesa. A tak nacházíme, kosek od SVAZU v lese parádní asfaltku, tak na šířku jednoho auta a z kopce takovýho, že bys pohledal. Beru longa, pan Tobiáš koloběžku, Čárys freeborda a jdem nahoru.

Je sice trochu nasmrkáno a nějaký to listí už taky začíná padat, ale aspon to bude klouzat. Kopce zdá se dobrej a lidi žádný nchoděj. Na učení ideál. Po chvíli teda přicházíme k místu odkud jako vrhnem svoje zbytky pudu sebezáchovy po prknech dolu. Teda ono to zas tak prudký není, resp. po pár desítkách hodinách urputnýho tréniku to asi někdy možná sjedu, ale ted to vypadá skoro nedatelně. Koukám teda jak na to Čáras leze a pomalu se rozjíždí. Háže mu to první vlnu a mě je hned jasný, že on to ani nebude chtít odběhnout, on to bude chtít za každou cenu odjet. Po pár vlnách větších než choděj na Mavericks v Californii háže ale aspon ruku na zem, nicméně na to zas leze a znova a znova vlní, až mě mizí za zatáčkou. Skáču na longa a plužím to dolu za ním. Pan Tobiáš nás pronásleduje na koloběžce s přesvědčením, že nám musí stíhat a tak chvílema nevím o koho mám větší strach. Oba tu první jízdu ale zvládaj s důstojností faráře v trysku na neosedalnym koni – prostě víš, že ten kovboj v něm je a satčí jen vyměnit klobouk.

A tak si to tak chodíme nahoru a dolů a Čárysovo vlny se pomalu mění v plnyulý prašanový protáhlý točky na snb, pan Tobiáš získává lehkou kontrolu a já si tak zevluju kolem na longu. Idylka ale netrvá dlouho a na freeboardu přichází řada na mě. Vůbec se mě ale nechce a tak když pokládám nohu na desku, tak ta svině hned ojíždí dostrany, jako že kámo – ty mě dneska poroučet nebudeš! Chvíli teda bojuju jednou nohou abych nakonec nasadil na desku i nohu druhou. Co se děje po tom, mám ale pouze v mihotavých záblescích, kdy kolem sebe máchám rukama rychlej než závěrka rychloběžný kamery a kroutim se na tom tak, že by brazilská tanečnice samby odešla domů s brekem. Jsem evidentně talent. Prostě radost pohledět na pár metrů (čti 2 – slovy dva) v sedle zakončenejch epesním touchdownem. Mám v sobě ale asi nějakej vnitřní mechanismus, kterej se sepne vždycky ve chvíli kdy mě něco nejde. V tu chvíli totiž dochází k tomu, že se kousnu a chci. Prostě to chci zlomit. Aspon kousek, abych poznal že to jde. Nebo že by to aspon jít mohlo. Beru to tedy znova a jdu nahoru. Situce stejná, jen to tentokrát není samba, ale breakdance. No tanečních kreací vytvářím za těch pár minut tolik, že jestli se říká, že tanec má mnoho podob, pak já je právě zkusil všechny. Ruce umáchaný víc než pradlena v čínský čtvrti, ale malinko to začínám chápat.

A zas to mám v hlavě – zas je ve mě takovej zaseklej dráp, že tohle chci zkusit. Kam až to půjde. No tak uvidíme..

-a-