OTEVŘENÉ MISTROVSTVÍ DOLNÍHO SLEZKA OČIMA ŚÁRKY JAKO JEDNÉ MALÉ KOBIETY

Celý týden leje, počasí pomalu víc a víc sychraví, první barevné listí už na tratě taky dopadlo a v Leogangu dokonce napadl první sníh. Je třeba ještě rychle užít počasí jaké je, než bude hůř a bíla zavládne krajině. I když už jsem toho letos objela mnoho, čím víc člověk má, tím víc chce a moje nároky taky stoupají. A proto vyrážíme pořádnou štreku do Polska, na Mistrovství Dolního Slezka ve sjezdu. Jel se tu i Mistrák Polska, proto očekávání jsou veliká… Ale vše hezky popořádku…

Sobota ráno, no ráno, je 2:30 a my se hrabeme z postele, asi jako zombie z rakve, ale nešlo jet v pátek. Auto je tak nějak naložené jen ještě doladit nějaké detaily a v půl 4 už jsme u kolegy, který fárá s námi. Vypadá docela čile, což nechápu, sama sotva držím oči dokořán a místo odpovědí jen nevyspale vrčím. Ještě že jedem velkým sprinterem, můžu tak přenechat přední dvousedačku Kamilovi a ze zadní trojsedačky si vytunit spací vůz, polštáře, karimámy, pár mikin a nic mi nebrání zaklapnout víčka a spokojeně chrupat. Až teda na pár zastávek, třeba když sprintér přelétává kusy vyfrézované cesty a mě zasypávají věci zepředu, nebo když klucí zkouší maximálku sprintíka a ten vypadá, že každou chvíli vzlétne nebo na dobro chcípne.

Pořádně se probouzím až v Polsku, a začínáme řešit, kde si směníme peníze. Jak se řekne směnárna, ehm nikdo nevíme, koukáme, kde co je, ale na každém rohu akorát nápisy SKLEP. Zacházíme teda do jednoho toho sklepa, tedy obchodu s potravinami a ptáme se výřečné tety. Náš výstup: Ahoj, jsme z Čechy, a potřebovali bychom peníze z koruny na zlotý, zřejmě po chvíli váhání jestli nejsme retardovaný pobírá a ruce nohy nám vysvětluje kudy kam samochodem jet, což nás úzkýma, Polskýma, nic moc hezkýma uličkami dovádí před směnárnu s mega nápisem KANTOR. Jo kdyby člověk věděl tak řekne rovnou: Witam, sz(š)ukam kantor. Tak pro příště…

Konečně můžeme zamířit ten náš samochod přímo k Polské Sienně na Czarnou Góru, kam dorážíme těsně před dvanáctou. A jako moc nic, mlha hustá jak smetana, která nás provázela celou cestu tady ztěžkla až do opravdu tekuté formy a dle potoků, které odtékají ze střediska je vidět, že tu neprší teprve od včera. Lidí je tu taky nějak podivně málo, nezrušili ten závod třeba? Co teď? Potkáváme Červa, ten je odhodlaný zahrát si na vodního pokemona a vypořádat se s tratí po svém s tím, že závod se jede. Ovšem naši dva klucí se při výlezu z auta tváří jak modelka vstoupivší bosou nohou do hovna, že do toho nejdou. Já uvažuju – mno mokro bude, ale jako co, to bude stejně i zítra. Pomalu přestává pršet, a než se tady nudit celý den, já jsem pro se pořádně zaprasit. Nějak mi to vlastně ani nevadí. Tuním obleček a jako vodní pokémon Šarizárd, jdem s Červem na to..

První šok nastává hned při příchodu ke kolejnici, teda lanovce, koukám na týpka, jak stoupá před přijíždějící sedačku, kolo vedle sebe, dosedá, kolo pořád vedle sebe, když začne stoupat uchopí ho jednou rukou za sedlo a pomalu ho sune pod sebe, aby ho dole pod sebou zahákl za sedačku. Už chápu proč je tu lano tak levné. Jiní si nasedají a překlápí kolo na sebe, to bych nemohla. Za prvé se přelije veškerý olej a třeba se svými zavzdušněnými brzdami bych už pak jen tak nezabrzdila a za druhé už vidím, jak nahoře vystupuji, zbrkle zakopávám o kolo, padám, zvedám se, teda i kolo… Bum! Dostávám tečku další sedačkou a dalších hororových scénářů se mi rodí v hlavě hodně, od spadlého kola až po spadlou Šárku protože na zavírání zábrany i když tu teda je se taky moc nehraje, takže už tak pojedu nahoru ve smrtelné křeči a ještě toto. Nicméně každá pátá sedačka má z boku hák a když na druhé straně přijíždí, dá se to tam pověsit klasicky za přední kolo, jen je to tam zase o trošku výš než nástupní plošinka a hobbyt jako já tam to kolo jen tak nedá no.. :D Nezbývá než vždy když se blížím na řadu dělat smutné oči do pasti lapené laně a nebo na férovku někoho požádat, aby mi to tam hodil. Dámě v nesnázích snad nikdo neřekne ne ;), aby ti dva vymodelovaní páni v prosklené kukani lanovky náhodou nemuseli vylézt a nahoře hold rychle sundavám i když to vypadá spíš jako boj s anakondou o holý život. :D

Když se konečně dostáváme na otevřenou dvousedačku, vplouváme do totálně neprůhledné mlhy, vidím tak maximálně třetí sedačku před sebou a kus půdy pod námi, kudy opatrně našlapuje místní zvěř, srny velký jako krávy, lištičky apod. a kudy vede trať, na které se závodilo minulý rok. Je to docela síla, nevim nevim jak bych si tam hledala stopu, když chvílemi není ani poznat co je vytyčená trasa a co jen kopice šutrů a skála, tak jsem zvědavá, co budeme sjíždět dnes, protože naše trať vidět není.

Nahoře raději hned vyrážíme zima jak pes a i brutální natěšenost .

Vyrážím nejprve vyhlídkovou jízdu, pěkně přes startovní plošinu a jedem! Čekám hrozný peklo a že se v tom budu chvílemi lehce plácat, ale opak je pravdou. Začátek úplně v pohodě, nájezd na dřevěnou lávku, docela se vyděsím, když v jednu chvíli na ní skončí pletivo, a hlavou mi jen prolítne – Chraň bůh hrábnout si teď na brzdy! Takže na ně nehrabu.. Ono je to tady totiž celkově trošku v panku. Následuje technická kamenitá část, sem tam nějaký kořínek, pořád čekám, který z nich mě složí, ale dávám na pohodu a vše se dá nakonec projet i docela v rychlosti i když pokud to člověk vypálí, je to asi buď a nebo chichi, což vidím už podle různými směry rozstřelovaných Poláků. Oni jsou to někteří vůbec docela zabijáci. Když na nějakého natrefím, raději se vyklízím z trati, mám podezření, že jsou schopní mě vzít s sebou. :D Ale zpět k trati. Začátek opravdu kamenitý, technický chvilkami jen v malém rozbitém korýtku, když pak člověk najednou vyskočí na širší trať, vlítne rovnou do menšího potůčku, což je naprosto boží, trať se mi začíná fakt zamlouvat a když to pořádně pustím do dalšího lesíka, s pěknou dávkou změti bláta, kamenů a kořenů plus pár zavřených hliněných klopek a všechno pěkně v mokrým hellu, to už si uchcíkávám radostí! Je to tu naprosto boží, přes všechno mokro, kluzký kořeny a bordel je to rychlý a zábavný, strašně moc různorodý a krásně zapamatovatelný.

Následuje pořádný kořenový nášup s proplejtačkou mezi stromy, pár střelců se tu celkem krásně odprásklo, já ne, hurá! Přejezd přes cestu a další dobroty v podobě pěkně slizkých kořínků, delší přejezd polní cestou přímo na dvě lavice a jeden dvoják. Člověk tu valí docela kudlu a pak ty maličký lavice skáče skoro jak gumídek z odpalu jedný, do odpalu druhý, a dvoják kamsi na louku, strašný přelety. Přejezd silnice a docela pěkný sešup, brutálně vybržďěný roletky a opět mega vystouplé kořínky, fakt kluzké kořínky. Nebojím se i když moje asfaltová směs gum moc nepodrží a sem tam mě i zadek kola začne předbíhat, ustávám vše, dávám pár klopek na louce, poslední lesík, poslední větší kořenové peklo a hurá k cílovému skoku. Rozjezd na něj rozbitým korytem, ale dobrej, stačí tam držet. Předtím menší, něco jako lavička, která je třeba doskočit, aby byla rychlost na výskok z lesa. Ač si věřím, že bych ho dala, ze všech stran slyším, jak to nedoletěl ten a tamten a že to je jako delší… a nooo… říkám si, že asi úplně nechci, aby mě v Polsku odvezli… Nehledě na to, není ani konkurence, která by mě vyhecovala. Holky tu nejsou žádné a i mužů je tu celkem poskrovnu. Až si říkám, že je to divný. No nic dáváme asi 5 jízd a balíme to, jak my tak lanovkáři. Jsem celkem zvědavá, copak se tu bude odehrávat večer, jaký jsou Poláci pařmeni, a ono co??? Lano skončilo, všichni umyli kola a odjeli??? Zůstáváme na parkingu sami a i z toho jsme vyhozeni ochrankou kousek dál před areál s tím, že jsme fakt jediní pankáči, kteří se rozhodli spát v autě :D Kamil dokonce ve stanu. Jako zimička v noci bude asi krutá, to joo. Nikde nikdo, takže se jdeme do místního restaurantu trošku zahřát já svařákem, kluci pivem, který tady nejde pod 6% alkoholu a Kamil pohledem na kozatou servírku, která odolala a nenechala se zatáhnout na dobrodrůžo do stanu haháá… Ne že by Kamilovo mrkání nebylo opravdu svůdné. Na spaní si oblékám pro jistotu všechno oblečení, které jsem si s sebou vzala, a i když s potížemi nakonec se tak nacpávám i do spacáku, načež se v něm kuklím jak housenka.

Neděle. Vyloupáváme se z teplíčka spacáků celkem ztěžka, i když nás při otevření sprintera vítá celkem ideální počasí, ani slunce ani sychravo, ani zima, jen trochu mlha, okamžitě sundávám aspoň dvě vrstvy oblečení, abych se mohla hýbat. Snídaně a hurá na svah, dneska budeme jezdit konečně všichni, nicméně stíháme jen tři jízdy a to už tu třetí mě skoro nechtěj pustit na trať, takže šup šup dolu a rychle na start.

I když je tu veškerá organizace tak nějak improvizovaná, nakonec vše začíná v pohodě a Kobiety jedou klasicky první, až teprve teď se mě zmocňuje nervozita, a žaludek se ve mně kroutí jak dvoumetrová hladová tasemnice. Jsme jen dvě a první odjíždí domácí Klaudie. Pozoruji, jak se plynule vzdaluje a stoupám na její místo, tasemnice se mění na pěkně agresivního vetřelce. Půl minuty, nasazuji brýle a zjišťuji, že se mi uvnitř orosily, až se mě zmocní panika při tom pohledu. Rychle otírám dresem, abych tak nějak viděla, načež už před sebou vidím pět prstů, jak ubývají do toho posledního.. tasemnice, vetřelci všechno mizí a teď jsem to jen já, kolo, trať a čas. Blbě našlapávám druhou nohou tak si ještě přešlápnu, tohle je fakt na prd, říkám si, ale jedu bez větších chyb. Sem tam mi to uklouzne, docela mi to ale i vychází tak jak jsem si stanovila. Jasně, že na najetí stopy bylo fakt málo času, tak mám prostě jen vytyčených pár míst kudy určitě nechci jet a kudy musím a jde to. Jen v jedné klopně skoro zápich, ono totiž mokrá trať a včerejší trénink udělaly své a z hliněných esíček bažinu, nicméně i tu projíždím a už se skoro nahlas chválím, jak mi to jde. Říkám si, že pokud budu mít dobrý pocit před cílákem, prostě ho tam vyšlu, protože ten objezd bere strašně času, ale to bych nebyla já, poslední kořenitá pasáž moc sebevědomí, volím jinou stopu a gravitace dělá své, najednou se tam kloužu a plácám v blátě jak lachtan, zdvihám se objíždím skok, dojíždím a koukám na čas Klaudie, která mi pěkně nadělila, sakra! Koukáme, jak dojíždí pánové z těch 21 hobby ful jich pár dávám hehe a těch pět zbylých eliťáku se předhání v rekordních časech. No nic jedu zase nahoru lehce vytočená.

Tentokráte jedu první, s myšlenkou, že domácí Klaudie to tu má fakt najetý do toho dupu a opravdu se snažím, jen nespadnout a tak možná sem tam přibrzdím spíš víc než míň, ale zatím dobrý. Chválím se a dupu do toho. Tak pojeď sakra, ale v kořenovým proplétacím lesíku netrefuji svou stopu, což mě strašně rozhazuje, nepadám, několikrát jedu smykem, ale pořád jedu i když už je mi jasné, že i na cílák kašlu, to nevyjde teď to bylo určitě pomalejší a některý rozbahněný místa, kde člověk fakt jen zaplave mi na rychlosti fakt nedodaly. Dojíždím, vidím, že jsem se o dost zlepšila, ale Klaudie dojíždějící o chvíli taky, chjo.

Koukám, jak dojížděj naši chlapcí a ostatní a mám radost, že jich je zase pár horších než já, a smiřuji se s druhým flekem. Umýváme kola a jde se na vyhlášení, dostáváme medaile a v cenách je i 4krát kupon na lano, který si nechávám, je totiž jasné že sem chci příští rok zase a kdo pojede s námi no?

No nic je čas vydat se zase domů, takže ještě naposledy projít středisko, sbalit se a můžeme vyrazit, cesta domů bude opět dlouhá.

Jen ještě jeden moment – A to když se zhruba ve dvou třetinách cesty probouzím do tmy, ta boží chvíle, kdy zůstávám ležet a jen tiše pozoruji světla měst komíhajících se autem, slyším kluky spokojeně štěbetat, ale moc je nevnímám o čem plkaji. Hlavou mi pořád ještě běží obrázky uplynulého víkendu. A protože i starosti jsou ještě daleko, na rtech mi visí absolutně mimotický úsměv. Najednou se cítím jako ta absolutně nejšťastnější bytost v celým kosmíru a nechybí mi totálně nic, nepotřebuji víc. Možná chci moc a možná hrozně málo, ale prosím víc takových víkendů a nejen pro mě, ale pro všechny.

Tímto se omlouvám za svůj předlouhý sloh, těch dojmů bylo moc, tak snad se to dalo nějak přelouskat, kdyby ne, nevadí, nenutím – chápu.