Je pondělí ráno..

Tak já vlastně nevím. Vždycky jsem chtěl psát články jakože o něčem. Byli jsme někde, něco jsem dělali, byla sranda, něco mi to dalo. A najednou mám příběh a mě se o něm ani nehce psát. Možná proto, že jsem si ho dal sám? Nevim. Tak třeba na to přijdu mezi řádky..

Je pondělí ráno. Budík mě táhá tím typickým tramdarádadá za uši a já ho automaticky zabíjím. Ještě ne. Jenže ono není tak úplně obyčejný pondělí. Ono je volno. Ono je totiž minulý pondělí. A to volno v tomhle případně znamená, že mám celý den před sebou a možností co dělat, je mraky. Já už ale včera večer seděl nad mapou a protože je v Krkonoších chata, která je potřeba před zimou zkouknout, volba na výlet byla jasná. A tak jako správnej pražák ve volnu valím na chatu. A když už tam pojedu, přeci nepojedu jen zalejt kytky a posekat trávu. Tak si říkám, že si to dám aspon zespodu od parkoviště na kole, chvilku se pomotám po kopcích, možná vyjedu na rozhlednu a zas povalím dom. A jak si to tak v hlavě rýsuju, tak i ted, druhej den ráno postupně dočrtávám z těch hrubejch rysů pevný linky, který mě vedou do koupelny – vyčistit zuby, do kuchyně – nalejt kávu do hrdla, do garáže – čapnout kolo, do auta – nastartovat a vyrazit. Zas moje oblíbená francouzská 206tka, bez dálniční známky a už to sypu z Prahy ven. Plnej. Ještě jsem si před odjezdem zkouknul medarda abych si potvrdil, že jedu na opravdu jediný místo v republice, kde má chcát. Jo, to sedí. Super. Klíče od chalupy v kapse mě ale nedávaj jinou možnost. Snažím se teda protlačit plynovej pedál skrz podlahu, abych se už vmísil do tý krkonošský mlhy a zas se na chvíli ztratil civilizaci z dohledu.

A tak se děje, že za krásnou hodinku a půl parkuju dole pod lanem u Labe a i přes to, že mě lehce mrholí na přední sklo lezu ven, beru kolo, hadry, malej batoh a klíče a po chvilce už na to skáču. Až paradoxně si říkám, že je tak akorát čas, kdy bych si šel dát v práci druhý kafe, protože je přeci pondělí ráno, že? Lehkej úsměv mě ale přivádí zpět do reality nevšedního dne, tak cvakám druhou botu do spdéčka a v tempíčku už švihám nohama dole po asfaltce proti proudu vody, až dojíždím na druhý parkoviště. Tak odsud jsem šel pěšky v zimě s báglem a plnou polní snad stokrát a možná ještě mnohem víc. Nicméně v létě to bylo jen párkrát a s kolem vlastně asi nikdy. Zvláštní. Prostě zminí spot. Nicméně kopec přede mnou, tak nějak zamykám ty různý tlumítka a sunu se nahoru. Humor mě ale dochází celkem brzo a to když končí šotolinová cesta a začíná louka. Podmáčená louka. Klouže to jak pes a je to kopec jak svině (jojo – ty zvířecí přirovnání budu muset omezit). No tlačenka je jistá a tak mám na dvacet minut o zábavu postaráno. Kolem ale božský ticho a nikde nikdo. Jsem tu sám. A i přes to, že funím, a musim tlačit kolo vedle sebe, je mi dobře. Zase sám v lese. Po chvíli se dostávám na mírnější svah, tak na to zas lezu a potupně, rychlostí dva km/h vzlínám kopcem. Horizont a ještě jeden a už na mě kouká chalupa. Hurá. Jsem tu. Okna celý, zámek neporušenej. Koukám jestli je i uvnitř vše OK a tak mám za chvíli hezky sponěno. No, splněno. Jako odspodu je to sem kousek a tak si říkám, že když už jsem tu tak se na tu rozhlednu vyjedu podívat. Zamykačka a jedem opět vzhůru. Kolem jen prázdný chalupy, lidi nikde a tak si říkám, že takovýhle pondělky bych mohl. Z louky zas do lesa a cesta se tu zvedá tak, že ač nerad, dávám kašpárka a mám to just, abych se vůbec udržel v sedle (tušit v tuhle chvíli co mě ještě asi za hodinku čeká, jásal bych blahem – nebudeme ale předbíhat..) dávám si teda dost a po nucený tlačence, po mokrý trávě po sjezdovce nahoru, se dostávám až nahoru na Žalý. HA! První lidi. Rozhledna, hospoda, lidi. Dávám rychlý čájo, trochu schnu uvnitř hospody, ale stejně mě to táhne ven. Skáču teda znova do sedla, telskop letí dolu, tlumiče ON a už jí valím cestou, necestou. Rohlík na tváři se rozšiřuje s každým naklesaným metrem a já začínám dělat blbosti. Párkrát mě to hezky šejkuje ze strany na stranu po mokrejch kamenech až dojíždím na rozcestí. A tam asi zásadní otázka. Pohrnu to dál dolů a po deseti minutách jsem u auta, nebo se prostě pojedu podívat dál po hřebeni. Hmm.. Jasně že chci dál. Nechci aby tohle jen tak skončilo. Sedlovka nahoru, převody rozumně a zas chvíli funím do toho ticha kolem mě. Funím, ale stále sám a mě to baví.

No hřebenovka je parádní. Dokonce už se i mraky začínaj umoudřovat a občas mě to nabídne nějakej výheld do kraje pána Krakonoše. Žeru teda ty panorámata mezi občasným bahnem co mě vlítně do tlamy, jak se tlemím. Teda až na jeden úsek po áčku, se celekm v pohodě najednou ocitám na Mísečkách. No a ani to nebolelo. Paráda. Dám si teda asi zase hřebenovku zpátky a pak to zalomím někde lesem dolu. Jak si teda promýšlím jak dál a dělám si tak kolečka po parkovišti, rozhlížím se kolem, tak se najednou staně věc, která mě vždycky dostane. Hecovačka v mojí hlavě. Mrknu nahoru na sjezdovku a vzpomenu si, že nahoře je vlastně Medvědín. No kopec pěknej a jak jsme to šli v zimě, fakt jsme si ten vejlet s Čárysem užili. Trochu se zasním, ale už to je zas v hlavě. Dát to prostě po sjezdovce nahoru. Říkám si, že to asi nevyjedu, že ten vršek je fakt prudkej, v tu chvíli se mi ale za zády ozve: “Vy to jako pojedete nahoru na kole?!?” Otáčim hlavu a skupinka lidí zírá na mě. Vole. No to sem potřeboval tohle to. “No.. co mě zbývá..” házim jim návnadu s díky zpátky. Tak ted už není jiná možnost a bez dalšího otálení vyrážím po sjezdovce nahoru.

Prostě jít dál. Potřebuju to jak žrádlo. Tak se zakusuju do řídítek a zobu jak náruživej datel v lese, co ho kůrovec vzal útokem. Začátek celkem pohoda, ale jak se začíná kopec zvedat, mě začíná docházet, že tohle teda zadarmo nebude. Navíc myšlenka v hlavě, že to prostě vyjedu, je až moc silná na to, abych z toho prachsprostě slez. Pár metrů předemnou navíc jde skupina lidí a netrpělivě se ohlížej kdy je dojedu. Jsou ale zatraceně rychlý. Teda oni zas až tak rychlý nejsou, ale já prostě rychlejc nemůžu. Sedím už na špičce sedla, zařazeno na kašpárka, propadlým úřednickým hruníčkem opřenej o řídítka a stejně se mě to zvedá na zadní. Kopec svinskej. Mám toho fakt dost a začínám se hodně žvejkat. Zuby zatnutý a výraz čirýho šílenství, ze kterýho by měl Kubrick radost mě ale stále nutěj zůstat v sedle. Bohužel mě to ale dvakrát sundává. Jednou mě to prostě a banálně podklouzne a já se málem do těch řídítek fakt zakousnu a napodruhé prostě nemůžu. Je to jak 20min lézt bez přestávky po žebříku, na permanentně pokrčenejch nohách. Jo, bolí to. Čekaj mě ale poslední metry, tohodle utrpení a tak do toho dávám ten zbytek, co se v každym vždycky najde, když už půl hodiny tvrdí, že nemůže. Roztočím nohy jak rotor od fénu a hurá, sjezdovka je za mnou! Skupinku lidí jsem dojel tak akorát, že si nahoře můžeme dát high five. Zatímco ale oni fanděj, já jsem totál. Koukám teda kolem a vidím, že lanovka odspodu ze Špindlu jede. No mohlo to bejt “zadarmo” ale to bych se nemohl tak pěkně žvejknout a zas se neposunout dál. Protože to mě asi baví ze všeho nejvíc. Posouvat se.

Zbytek nuda. Prostě dáš velkou pilu, prolítneš kolem lidí na sjezdovce a valíš dolu co to de. Hřebenovka, sem tam louže, sem tam kořen a pak už rozcestí a hurá po šutrech dolu k autu.

A tak si přemýšlím co mě to dalo. A zas a znovu je to asi to ujištění, že mě baví bejt venku a něco dělat. Jedno co, jedno jak, jedno jestli sám, prostě žít ten život venku. Venku beze zdí.

Tak co takhle při pondělku, jít ven?

-a-