Chci fyzičku

Vytunit vidli titanovejma pružinama, Renthály klacky, dutej řetěz, krosový duše, supertracky směs, teleskopa ovládanýho řídítek..

Fyzička.

..a pár slov z hlavy uvnitř.

Je neděle dopoledne. Mám za sebou ten páteční noční vejlet, ale chut na to jít na kolo tu pořád je. Oblíkám se teda do čistejch hadrů, protože ty z pátku ještě nejsou suchý a jdu si do dílny pro kolo. No, nechal jsme to v pěknym bordelu. Bahno pomalu zaschlo a když otočim pedálama, tak řetěz zpívá víc než vyjukanej vekslák u prvního výslechu. Sedám teda na to a jedu na benzínku. Jsou tam micí boxy a žádná wapka moje kolo ještě nikdy nezbila. Peru to do něj, co se za těch deset kaček dá z hadice vymačkat a pak zas rychle dom, trochu to otřít a máznout. Je to možná divnej postup, když vím, že stejně je všude bahno, ale prostě se mě nechce vyrážet z baráku na vyjíždku s takhle zaprasenym kolem. Napadá mě taky, že bych tomu mohl dát lepší klacky. Trochu nižší a lehce širší at to je jak na fríčku. No nic. Vyrážim z barákum, dnes už teda po druhý a říkám si kam to natáhnu.

Klasicky mě to tak nějak automaticky vede nahoru do Prokopáku a aniž bych tomu věnoval větší pozornost, tahá mě hned první cestička z asfaltky do bahna. Ha, už to kolem lítá a já dostávám první nálož čerstvýho matroše zespodu na rám, na nohy a mezi zuby. Podzimní sračky jsou prostě všude. Blatníky jsou pro báby, ale nějakem menší catcher, jak to ted vozej všichni na vidli, by škodit nemusel. Padám teda cestičkou dolu do údolí a nabírám ještě pár deka mazlavý dobroty různě po rámu. Asfaltka pak k mostu a přes něj na druhou stranu. Pojedu na Točnou, nějaký traily a pak se uvidí. Odpoledne má pršet, tak si tu neděli chci užít. Jak tak jedu podél vody a fouká lehce proti, švihám nohama, pohoda, tempíčko stejný, tak najednou mám takovej dobrej pocit. Prostě to kolo nějak jede samo a já, i když vím, že tepy jsou někde kolem 160ti, jsem v klidu. Lehce zrychluju  a po chvíli přijíždím dolu pod Točnou a volba na trail v údolí, co je lehce technickej je jasná. Technika do kopce ale taky vyžaduje fyzičku. Lezu teda trailem nahoru a tu poskok přes kořen, tu něco po zadnim, pořád řadim a pořád ze sedla, ale taky pořád se mě jede dobře. A teprve tady to přichází.

Najednou je tu pocit, když cejtíš, že nohy jedou sami a ty za to můžeš vzít. Hned se ve mě buděj závodnický pudy a bez ohledu na to, co bude, jí rvu nahoru údolím. Poskoky, špurty ze sedla, hrabačka v bahně, všechno to jede samo a já nahoru letím bez známky únavy v nohách. Užívám si to stoupání jak nikdy a říkám si, že nepotřebuješ žádný megadrahý kolo, nepotřebuješ nejnovější xtr-ko, nepotřebuješ nic – JEN FYZIČKU. Po pár minutách jsem nahoře a mám chut jet dál. Pokračuju polní cestou a v hlavě mě letí ty desítky tisíc kiláků co jsem najezdil a je tu i ten pocit, když jsem věděl, že mám natrénováno a kopec co jsem normálně jezdil dvacet, tak jedu se stejnýma tepama pětadvacet. Moc dobře si ten pocit pamatuju a taky vím, že tohle načasovat na jeden den do jednoho závodu, byla neskutečná dřina a v tý době pro mě i trochu náhoda. Když to ale sedlo, nebylo nic víc. Letíš kopce, v hlavě máš pocit neporazitelnosti a víš, že můžeš pořád a kdykoliv přidat. A jak mě tahle paráda letí hlavou, tak já se časoprostorově ocitám pod Točnou na Zbraslavi a zatáčím zpátky na cyklostezku podél vody. Nasazuju zas tempíčko, ale nějak mi to najednou nejde ukorigovat.

Tak jak to přišlo, tak to zas zmizlo. Resp. já ted vím, že naopak ten propad dolu, bude horší. A netrvá dlouho a je to tu. Nohy se pomalu zpomalujou. Tepy jdou dolu a já jsem jak závislák bez dávky. Ted nepomáhaj ani cukry. Hlavu svěšenou mezi ramenama a kdyby mě někdo drcnul do ruky, tak se smotám. Šinu se teda potupně po áčku domů a v hlavě místo křídel mám cihly. Přes most a pak Prokopákem až skoro k baráku. A celou cestu tak mezi těma všema cihlama na mě vyskakuje ještě jedna obrovská dlažební kostka. Je to 300m dlouhej kopec na přehradu. Rovnej asfalt, kde jsem vždycky trénoval špurty. Tenhle kopec se totiž nejezdí v sedle. Nejezdí se ani pomalu. Jezdí se naplno. Vždycky. Nezláleží na kole co máš pod sebou, nezáleží na tom kolik je hodin, nebo kolik kiláků máš za sebou. Tak to prostě je. A já vím, že tohle bude bolet. Ono to toitž bolí vždycky, ale když máš fyzičku bolí to mín. Přijíždím teda pod kopec a nahoru se mě vůbec nechce. Zpomaluju a před pomyslnou startovní čárou dělám kolečka, protože slézt z toho, tak už na to snad ani nevlezu. Druhý, třetí, čtvrtý a mě se pořád nechce. Sbírám v sobě poslední zbytky energie a snažím si hlavu přecvaknout do racing modu. Jde to pomalu a těžko, ale konečně najednou je to tu.

Beru za to a dřu jí nahoru co to jde, převody o dva dolu a těch posledních 40m bolí strašně! Mám to ale za sebou a musím se zuby nehty držet, abych z toho nespad, protože se klepu jak drahej pes. V hlavě ale spokojenost. Ta spokojenost je ale částečná. Chybí mě to. Chybí mě, moct za to vzít vždycky a všude. Vím, že z 10hod denně v kanclu na židli ti boule na stehnech nenaskáčou, ale to je jen chabá výmluva, protože kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod.

Nepotřebuješ nic – JEN FYZIČKU, protože ta ti může dát mnoho!

 

Tak to já jen tak, zas z jednoho pocitu z ježdění..

-a-