Cyklistika je jen jedna – ta dobrá

Tak tohle rčení jsem slyšel od sportovního komentátora, vesměs cyklistických událostí, Roberta Bakaláře mnohokrát. Zvláštní bylo, že mě to vždycky přišlo přeci jasný. Prostě jedno na čem, hlavně že můžeš držet větve v ruce!

Tak trochu jinej článek inside..

 

Je to pár dnů nazpět, kdy jsem odpověděl na otázky Václava Moravce v podání Čáryse a kde byla i jedna docela zajímavá otázka. Pamatuju, že jsem jí psal asi na 3x a stejně se to nedalo. Těch myšlenek z ježdění jsem měl v hlavě tolik, že abych to vůbec dokázal pojmout, napadl mě článek. Tak doufám že to nebude moc nudit a já Vám tu nadhodím ten můj pohled na „cyklistiku“.

 

Ta otázka od Čáryse byla: „Co tě na tom kole, protože ty jsi jeden z nejvšestrannějších lidí na bajku, stále i po těch letech tak baví ? Je to pro tebe stále F1 sportu?“

HA!

Jasně, že mě to nejdřív polechtalo ego (to my si takhle občas musíme ty ega veřejně pohonit, že..) ale pak jsem si vlastně uvědomil, že bych asi nedokázal jezdit jen na jednom kole celou dobu. Myslím tím jeden styl.  Když to totiž vezmu úplně od začátku, tak jsem začínal na biku a jezdil jsem po lese s radostí z toho, že jsi v pohybu, že to jede a něco se děje. Vesměs XC kola, představce delší než tejden před vejplatou a nebylo prakticky vyjížďky, kdy by někdo nešel k zemi, nebo něco nezničil. Do toho pak přišla ta moje chuť závodit a tak na nějaký velký blbnutí po lese nezbylo moc času, naopak. Přišel trénink a s ním najíždění kilometrů. Silnička, tenký gumy a ohnutý záda. No jo, ale on se dramaticky rozšířil okruh, kam jsem se mohl jet podívat. Už to nebylo jen za humna a na dohled k vedlejší vesnici, ale najednou tam celkem standartně za vyjižďku naskákalo třeba 150km – no a to už se někam podíváš. A to mě na tom bavilo. Někam se podívat (flashback ze závodů: jedem maraton na biku, jsme už jen skupinka 6-8lidí, všichni mlčej, každej si jede svoje a najednou se na lesní cestě, co mírně stoupá, otevře výhled do krajiny. Pouštím řídítka, kochám se a povídám: „Klucí, to je paráda, co?“  -ticho- Tak jasně, že to mělo i psychologickej efekt, ale mě se ten výhled fakt líbil..) Takže s narůstající fyzičkou se najednou zvětšuje i možnost vzít si místo silničky třeba bika a dát si kilo v terénu. Super!

Stále stejně a pořád, ale drtíš kopce, aby sis užil pak ten sjezd, protože to tě přeci baví. Vítr ve vlasech. A nejen to. Dají se tím vyhrávat závody. Přijedeš o týden dřív na trať maratonu a nenajíždíš kopce nahoru, ale sjezdy. A když pak přijedeš na ten závod, jsi vepředu, v malý skupince a víš, že teď přijde dlouhej sjezd, tak za to vezmeš a najedeš si na skupinku třeba minutu náskok. A k tomu všemu tě ten sjezd baví.

A on tě ten sjezd baví tak, že si řekneš: Sakra – tady mít jen trochu tlumiče, to by se letělo! Takže pořídíš kolo, co na to trochu je a občas to vytáhneš na kopec. A ejhle – začneš si najíždět absolutně jiný stopy, než jsi zvyklej. Koukáš, co jezděj kluci a zjistíš, že od kořenu se dá odrazit a přeskočit jich dalších pět a je to ve finále nejen rychlejší, ale dostaneš i menší vejplatu. Jsi míň unavenej. Začneš teda ladit stopy a získáš další, úplně jinej, pohled na terén. Tak si zákonitě začneš tohle přenášet do XC závodění a ono tě to posouvá. Lidi nechápou co jezdíš za stopy, ale tebe to baví a máš to v kontrole.

Stejně je tu ale pořád něco většího, na co ti XC, nebo malý tlumiče nestačí. Koho totiž nebaví si na tom kole poskočit, že jo. Vždyť ten pocit, když to odlepíš do vzduchu je super. A tak nezbývá, než začít ladit další posun. Pusun k velkým zdvihům a větším poletům. Naladíš teda DH mašinu a s fyzičkou z XC začneš tohle kolo drtit. Bereš to na bikrosku, taháš to na dirty a nemáš problém si dojet po ose třeba 15km pod kopec a ten si několikrát vyšlápnout a podrtit dolu. Technika pak jde nahoru poměrně výrazně, protože máš fyzičku a pilovat techniku můžeš prostě pořád, bez nutnosti dávat si pauzu jako ostatní.

A pak, když už víš, že v letu máš trochu kontroly, začneš ladit triky. Lítat rovně je totiž dobrý, ale pustit ruku, nohu, prostě zatrikovat, to tomu dává tu pravou šťávu. Jasně, že hlava ti pak občas vystaví stopku, ale stejně se snažíš bojovat. A tak když vyrazíš na XC kole a najednou jedeš kolem těch dirtů, tak si je přeci zaskočíš, když to jde. Partička kolem sice nechápe nic, když někdo ve šprcce, s oholenýma nohama, na XC kole, naskáče lajnu a dá tam tejbl, nebo suicide, ale tebe to baví.

Do toho všeho se občas projedeš na silničce a když jedete do kopce a mlčí se, tak to zvedneš na zadní a jedeš vedle nich do kopce po zadnim. No komedie.

Ale ty se zase bavíš. Nechceš jen tupě sedět a hypnotizovat záda někoho před sebou. Máš přeci techniku a lítáš polety jak sviňa, takže tohle ti přijde úplně normální.

A bavíš se i dál, když třeba jedeš na DH závody a fronta na vývoz je taková, že prostě skočíš na kolo a vyjedeš to nahoru po svejch. Nechápe to nikdo, včetně řidičů dodávek, ale ty? Ty se bavíš. Vždyť máš v nohách desítky tisíc kiláků a za sebou kopce, kde se ti chtělo brečet, takže tohle ti přijde úplně normální.

Jezdíš v létě, v zimě, v prachu i v dešti (protože ve Vancouveru lilo 14dnů v kuse a nikdo to neřešil a všichni jezdili, takže – je to úplně normální).

Jezdíš na kole, protože tě to baví. Je jedno na jakym, protože každý tě někam posouvá.

Jde jen o ten pohyb.

O ten pocit.

 

O pocit držet klacky v rukách.

 

Tak to držte. Jedno co vám přijde pod ruku.

Posune vás to!

 

 

-a-