Kanada – Svatka – kolo

Do odjezdu mi zbývají čtyři dny…většinu času v práci trávím v polosnění a představách o tom, jaký by to mohlo být. Obědy v kuchyni vydávám jeden za druhým, salát za lososem, losos za bruschettou. Jak mašina, česká mašina. Proto mi kluci v kuchyni říkají Stroj, ikdyž z jejich srandovně anglickýho přizvuku vyjde spíš Střoy…

No jo, ale práce za 4 dny končí. A já už vím, co budu dělat. Jééééj…

V hlavě se mi neustále rodí nápad za nápadem, jak by se to dalo udělat s prostředky, které mám…takže vlastně kolo a……hmmmm…. nic? Vlastně ještě něco…velký odhodlání něco dělat, někam jet, něco a někoho poznat a vidět Kanadu!! Když už jsem v tý KANADĚ! No a nezůstat ve Whistleru, kde se po nejlepší zimě co mi svět dopřál sice probudili medvědi, ale taky chcíp pes. Takže motivace dostatečná se sebrat a poznat jinej kousek týhle nádherný země. Ostatní se vydávají na jih za Amíkama a Mexikáncema, ale to mě neláká.

Nápad projet si kus Kanady na kole mi vnuknul Paul z práce. Ir, co si s bráchou měsíc projížděl Kanadu příč napříč a železný vozík napakovaný věcma tahal za kolem. Když jsem o jeho roadtripu poprvé slyšela, v hlavě se mi probudila malá holka co nadšeně volá „to chci taky, to chci taky!“. Rozsvícený očíčka a já, pronásledující Paula pokaždý, co byl v práci a tahající z něj žážitky a zkušenosti a fakta. . Tím se nápad přes zimu pěkně zavrtal v hlavě a teď se konečně tvoří v jakýs takýs plán.

Takže, to kolo mám. Ideální nee, to je pravda. Celoodpružený kolo sestavený na to, aby sekalo zatáčky a hopsalo přes šutry na trailech ve Whistleru jistě nebude při jízdě po betónu nejšťastnější. Ale nějak to s Titusem zvládnem Ikdybych měla všechny věci tahat na zádech. Koukám na Creigs listu (smrt Aukru) po taškách na kolo s lehce stísněným pocitem. Začínám se bát, že dishwashing+Whistler bude přecijen blíž realitě než vysněnej výlet. Ceny 500 $ za tašky nebo vozík za kolo mi nejsou zrovna nakloněny.

Aaale, když nevíš, zeptej se Paula….Po jeho radě si beru z práce 2x20l plastový kýble od majonézy. Jsou super. Vodotěsný, dají se otevírat, oblepit páskou, polepit samolepkama ať to má štýlo, provrtat a drátem připevnit k nosiči. Nosič pro kola se zadním pružením sháním za 50 dolarů v bike shopu…hehe…miluju low cost řešení.

Tak si to hezky shrnu:

je konec května

vrátila jsem se z 14 – ti denního road tripu s mamkou po BC

ve Whistleru je mrtvo

nikde ani noha

ani ruka…paráda!

ale není práce a nájem je drahej

koncem května se musíme vystěhovat a najít nový bydlení = zaplatit kauci

potřebuju vybít energii přes zimu nahromaděnou

mám v hlavě brouka – projet Kanadu na kole. Teda Kanadu….spíš takovou mini část Kanady při tý její rozloze….

Výsledek….Sváťa, vybavená a sbalená za 4 dny.

Šetřím tedy 500dolarů za nájem + beru nějaký drobný co mi zůstaly a vyrážím pryč z Whistleru.

Než se vydám na nějaký to velký cestování, ještě se zdržuju týden ve Squamishi, městě asi 50km od Whistleru.

Těhle prvních 50km Whistler – Squamish projíždím trochu v nervu. S kuframa na kole zatím nejsem tak kamarádka a co chvíli zastavuju, abych je srovnala a nedřeli mě už sakra o to kolo a nekolíbaly se ze strany na stranu jak cikánskej vůz. Hold tenhle low cost systém (czechologie, tedy česká technologie) má ještě svý mouchy. Zažívám taky první a zdaleka ne poslední pád…frajerka jedu totiž s nášlapama, který už jsem nějakou tu dobu nepoužívala. No a ono se na to čas od času zapomene…tákže když takhle funim do pěkně táhlýho kopce, v půlce si říkám, že to chce vodu. Hezky pomalounku tedy zastavuju na odpočívadle, v klídku unaveně dojíždím bez brzd. Zastavuju…a ooouuha, v momentě kdy s úlevou dávám nohu z pedálu zjištuju, že to nějak nejde…aha. Pozdě bicha honit, pomalu se pokládám na zem s celým kolem i kuframa. Na zemi se pak ještě chvili válim smíchy. Lidi v autě, co jedou v tý chvíli za mnou mají jistě taky o zábavu kvalitně postaráno, podívaná to musela být prvotřídní.

Jak později zjišťuju, Squamish je město mých snů.

Jednak je unikátní v tom, že je zde největší výskyt Orla bělohlavého (a já ho viděla, hehee), ale hlavně …je vyhlášený jako hlavní město outdoor sportů, což už samo o sobě pro mě označuje dokonalý ráj na zemi. Týden tam trávím překopáváním zahrady u údržbáře Roba z práce. Tréning na další dny strávený na kole je to bezvadnej a já za to dostávám 250babek + postel a jídlo na vrch. Navíc bydlím přímo u lesa s řekou, kam chodím venčit Robovu retrýverku Cypress a každý den si neskutečně vychutnávám procházku v tak neporušeným lese, že by NP Šumava zámáčkl slzu a tiše záviděl. Navíc z okna koukám na majestátný Chief, skálu známou jako Meka horolezců…v mých očích pohled pro bohy.

V očekávání velkého neznámého v pátek 7.6.2013 vyřážím směr Vancouverův ostrov.  Ze Squamishe ještě krásných 43km do přístavu, akorát na to v 5 odpo.vyrazit a dostat se k převozu před 9 večer…poctivě se držím hesla, že na dovolený se nikam nespěchá a s úspěchem chytám poslední ferry na ostrov a tam se pak dostávám hezky za tmy skoro o půlnoci, aby to jako nebylo moc jednoduchý a nudný. Ještě nahlížím do mapy přes wifinu z ferry a trochu se orientuju…po vylodění v Nanaimu sedám na obtežkaný kolo (dobrých 20kg bagáže) a vyrážím do neznáma hledat kousek soukromí ideálně bez ranních pejskařů.

Nanaimo je skoro 90tis.přístavní město (jako naše České “Budějice”) a je největší na ostrově. Ostrov je tak o polovinu menší než ČR, s tím, že počet obyvatel je místo 10mil. pouze do 800tis., což je docela příjemný, obzvlášť když se chce človek místo kempování přes noc schovávat v lese. V Nanaimu jsou taky šílený kopce – jak se město od moře zvedá nahoru asi jak v San Franciscu. No prostě hledání si „bezpečnýho“ místa na spaní v 1 ráno v neznámým kopcovitým městě s plnou bagáží na kole není úplně med a tak po hodině a půl pocení konečně zalézám do nejbližšího lesního porostu, jídlo si pro jistotu dávám asi 200m od sebe (ale spíš pro pocit, neuzavřený popelnice značí, že tu medvědi nejsou), příkrývám se spacáčkem – je krásně teplo, pěkně blízko mýho Tituse s vědomým, že se takhle spolu budem ukládat dalších 14dní, spokojeně usínám. A to jsem se první noci sama venku bála…zbytečně. Je to fajn.

Ráno nádherný, pejskaři žádný, ke snídani hezky kafíčko a zbytek rýžovýho nákypu s meruňkama, který jsem si před odjezdem se steskem po babiččině vaření upekla (a povedlo se, jooo)…no jakožto zahájení výletování první noc hodnotím velice kladně.

Den strávený v Nanaimu, spíš orientováním se po okolí, povinnou koupelí v křišťálově čistým jezeře a první zastávkou v Tim Hortons (největší řetězec kaváren v Kanadě. Snídaně se dá místo 5 babek pořídit za 3 a ten mufinek nebo bagel stejně chutná stejně. Wifina zadarmo a když si tam člověk jen sedne a bere internet, nikdo si ho nikdy nevšimne. Takže meka pro cestovatele co okolo sebe nechtějí házet penězma).

S plánem odjet druhý den směr sever, nacházím ještě místečko v Nanaimu u lesa a večer prochajda po nábřeží. Krása…vůni moře a ryb si po sezóně na horách neskutečně užívám. Sedám si k přístavu a pozoruju řvoucí racky, jak krouží nad plachetnicema v přístavu a hezky na ně serou. K tomu hraje busker (jak jsem se později dozvěděla, tak se v angličtině říká pouličním muzikantům) na piano a plechovka piva Cariboos ladí atmošku skoro k dokonalosti (dokonalá by byla s Plzní, ale dolary bohužel nemají moc dlouhou trvanlivost, když je v Kanadě chuť na dobrý pivo).

Kolem 23hod.se vracím zpět k lesu u města, kde jsem nechala schovaný věci…jen co potichu a nenápadně, bez zbytečnýho svícení a hluku rozbaluju „tábořiště“ a zavrtávám se do spacáčku natěšená na spánek na čersvým vzduchu, zaslechnu z lesa hlasy. To se tam zrovna Sean hádal se svým tátou o tom, kdo půjde ráno nakoupit. Jenže to já v tý chvíli nevím a 20min sedím naprosto, ale NAPROSTO bez hnutí. Dejchám, ale to je tak všechno. Fakt se fakticky ohromě bojím a v hlavě se mi začínají honit představy typu – jsou tam Japonci (ty hlasy tak zněly) a ty tam teď někoho zavraždily a já jsem svěděk…pomoooooc (nic přiblblějšího člověka v takovýhle situaci prostě nenapadne)! Nejdelších 20min.pomalu uběhně a já začínám cejtit ztuhnost a vlastně necejtit nohy. Pomalu si teda lehám a čekám na smrt. Za chvíli už mi svítí čelovka do očí a Sean mi podává ruku s tím, že se jmenuje Sean a kdo prý jsem já a že s tátou mají kousek odtud tábořiště. Ufffff….ulevilo se mi neskutečně moc. Takže ikdyž mi málem praskla tepna z nervů, s úlevou si popřáváme dobrou noc a já se ukládám s Titusem vedle sebe v naprostý spokojenosti. Mimochodem spaní vedle kola co mi dává křídla u nás za těch 14 dní vytvořilo ten nejpevnější vztah, jaký jen holka s kolem může mít. Časem jsme si začly i povídat…a ať mi nikdo netvrdí, že kola neumí mluvit!

Můj plán cestovat sama a jen jen sama se tedy kazí hned druhý den tím, že navštěvuju Seana s tátou. A protože Seana poznávám trochu blíž, on mě poznává trochu blíž, rozhoduje se, že už s tátou (po 40dnech) cestovat nechce a že mě rád po ostrově provede.K mýmu štěstí celkem, byl totiž přímo z Nanaima. Tak hnedka druhej den získávám lokálního průvodce zadara a nebudu zastírat, že v tom nebylo trochu toho holčičího šarmu, co ho snad ve finále přesvědčilo.

Sean byl člověk svýho druhu. Za ten týden jsem se s ním ani chvíli nenudila. Byl to za mlada prý slavnej zpěvák, nyní busker a dj, ale chytrej jak rádio, rád o všem mluvil a měl svůj názor a tím mě občas připomínal strejdu Pepina z Postřižin. Což mě dost dlouho bavilo, včetně večerního hraní na kytaru. Ve svých 36 se rozhodl vykašlat se na nesvobodný placení nájmu a většinu roku žil prostě v lese a kočoval po různých místech BC. Trochu ve mě haprovalo, jestli si mám myslet, že je spíš bezdomovec nebo lenoch. Ale byl to člověk kulturní, zábavnej, vzdělanej, bez závislosti…a to je hlavní. Co na tom, že bydlí v hamace v lese.

Se svým nově nabytým průvodcem vyrážíme na sever. S cílem mám jasno. Podívat se na západní část ostrova, kde leží Tofino. Nejpopulárnější město široko daleko, kde prý žijou hipíci a lidi surfujou od rána do večera, díky mocným vlnám z oceánu.

Takže vyrážíme…ze začátku docela pomalým tempem, protože Sean má ve svým vozíku za kolem naloženo víc než já. A nebo jsem prostě rychlejší než on, což už mě ani nepřekvapuje. Při každé zastávce si se vším dává na čas a nikam nespěchá a tak se původně plánovaná třídenní cesta do Tofina stává asi pětidenní. Ze začátku jsem z toho nevrlá, ale už vím, že chlapi se popohánět nesměj a navíc to má svý výhody. Každý místo, kde se zastavujem, má svý kouzlo. Cestou mě Sean bere do pralesa kousek za Nanaimem, kde jednu noc přespáváme. Naše tábořiště vypadá tak, že já spím na zemi pod širákem (uaaaahhhh…spát takhle v pralese na čerstvým vzdoušku je prostě parááda!) a Sean ve svý hamace, kterou si natáhne mezi dva stromy a spí hezky ve vzduchu. Což je fajn, aspoň se ráno neprobudí mezi slimákama, jako občas já. Rání procházka pralesem k nádherným vodopádům a nikde ani noha, to taky není k zahození. Je úžasný vidět tak neporušenou přírodu vlastně kousek od největšího města na ostrově.

Z Nanaima to berem přes Qualicum Beach a Parksville do Coombs, kde mají široko daleko známej obchůdek s kozama na střeše. Jedna z mála klasických lapáků na turisty, kterou za cestu „odškrtáváme ze seznamu“. Další lapák ale stojí za to! Před Port Alberni, asi v půlce cesty do Tofina, je Catedral Groove. Část lesa, kde se nekácí! Bohužel je to na ostrově vyjímka, kací se skoro všude. Tohle místečko je ale zachovalý a pro turisty otevřený. A tak si po vyznačených a pečlivě vystavěných cestičkách prohlížíme 500 let starý stromy, který bych neobejmula ani kdybych tu byla 10x. Flora a fauna je tu neskutečná a ohromující, v týhle části lesa. Zažívám tu instantní přenos do pravěku, jen ty dinosauři chybí. A člověk by si nejradši nadýchal ten nádherně čistej vzduch do zásoby, dýchat tady je skoro labužnickej zážitek.

Mezi Catedral Groove a Port Alberni nás čeká ještě převýšení asi 700m. Docela slušnej kopeček s těma napakovanýma kolama. Ale statečně to s Seanem vyfuníme bez zastávky a nahoře vyfrknem jak tažný koně a dáváme high five! No jo, ale v tý chvíli zjišťuju, že telefon, co jsem si dala do nezaplý kapsy už tam není. Překvapení, Sváťo….:) no tak shazuju kufry z kola a s nadávkama se vydávám zas pěkně z kopce dolů. Samozřejmě chytrý přístroj nacházím až úplně dole, abych se jako poučila a kapsičky si příště zapínala. Kéž by lekce zafungovala….hehe. Už s rohlíkem na rtech dorážim nahoru a zjišťuju, že nás jěště pěkný kus cesty čeká a do Port Alberni se tak dostáváme těsně před půlnocí. Můj průvodce zde zvedá olíznutý prst do vzduchu a jako náčeník Inčučůna hlásí, že bude přes noc pršet a chce to přístřešek. Ubytováváme se tedy pod střechou první třídy na střídačkách basebolovýho hřiště a od 2 ráno leje jak z konve.

Sláva Seanovi!!

Tohle si v průběhu dalších dvou dnů opakuju častěji. Leje totiž dál a to na jízdu bez střechy nebo super funkčního nepromokavýho oblečení není nejlepší zážitek. Zdržujem se tedy po dva dny v asi 50tis. městě, kde si kluk z ostrova dokáže poradit. Jdeme na horkou spršku do místního bazíku, zadarmo. Dále návštěva armády spásy, kde to šikovně okecává tak, že vycházíme s taškou plnou nejrůznějšího jídla včetně ovoce a zeleniny, zadarmo (v Kanadě vlastně žádná vyjímka!). No a nakonec si vydělává asi 50babek tím, že půl hodiny hraje před nákupákem. Bezva, lidi to těší a v dobrý náladě mu za to, že jim zahrál tu jejich z mládí, hází dolar za dolarem. Takže si městečko za deště docela užíváme a druhý den razíme dál. A hned za městem nás čeká další zážitek na kterej jen tak nezapomenu……Gery!!

Podařilo se mi totiž překecat Seana a místo po silnici dáváme další kus cesty do Tofina off roadem okolo Sproat lake. V mapě tyhle cesty bohužel moc značený nejsou. Ale když už se člověk dostane mimo silnici, cest který se vytvořily postupným kácením lesa, je tu hafo. A dá se po nich taky dobře zabloudit.

Tak si to tak valíme po tý cestě necestě až nás zastavuje Gery ve svým klasickým kanadským trucku a z okýnka huláká, co tam jako blázni takhle navečer děláme a kam jedem. Po chvíli nám nabízí místo na noc v kempu, co je široko daleko jedinej a jen 6mil daleko, takže neodmítáme. Kempujeme tedy na nádhernym místě u jezera  a vzhledem k tomu, že je to prdel světa, je Gery evidentně rád za nějakou společnost. Je to chlapík kolem 60, ale statnej a silnej, s šátkem kolem hlavy a plnovousem. Takovej kanadskej kovboj, s neustálým úsměvem na rtech a touhou pomoct, kde se dá.

S Gerym trávíme neopakovatelný večer. U ohýnku nás cpe domácím výborným chilli con carne a Lucky lagerem s Clamatem – místní koktejl smrti bych to nazvala. Lucky lager je levný pivo, který aby se dalo vůbec pít (podle mě) je doléváno Clamatem, což je rajčatový džus s mušlím vývarem, v Kanadě dost populární. Chutná to ale skvěle a my aniž bychom si to vůbec uvědomili, takhle u ohýnku sedíme a posloucháme Geryho až do tý doby, než začne svítat. Nechápu….

Jeho vyprávění o životě v týhle částí zeměkoule by se vešlo ještě do dalších x takových večerů. Od malička se toulal lesy v okolí a lovil/pozoroval zvířata. Měl teda žážitky s medvědama, pumama a další místní havětí. 6 let žil sám na chatě ve 1500m.n.m., kde se sám zásoboval a pečoval o ni atd atd. Prostě zážitků měl nepřeberně a to se dalo poslouchat s červeným pivem v ruce dlouho a dlouho. Po pátý ráno, s vycházejícím sluníčkem teda vyrážíme konečně na kutě, spokojený.

Ráno si ještě dávám koupel ve Sproat lake. Zjišťuju, že moje sprchování ve studený vodě konečně má svůj výsledek. Voda v jezeře je pro mě příjemně osvěžující zatímco ostatní jen nevěřícně kroutí hlavou a nechápou, co tam jako dělám…..a já v sedmým nebo osmým nebi obzvlášť díky tomu, že je ta voda pitná. Plavat a pít tu vodu zároveň je úúúúžasný! Říkám si, co by se asi stalo, pít takovej českej rybníček…:)

Po noci s Gerym se na cestě do Tofina zastavujeme už jen jednou přes noc. Kempujem na parádním místě u řeky a druhý den už přímo hurá do Tofina. Jsem zvědavá, jelikož každý komu jsem se zmínila o tom, že to jedu na kole, vyvalil oči. Že prej je to dlouhý a stoupavý…a úzký a nikdo to nejezdí…a já nevim co ještě. Ani Sean mi nechtěl věřit, že to na kole dáme. A bum…den šlapání a my v Tofinu. Až se divim, jak lehce to dáváme…jó holt tvrdá česká holka se jen tak nedá.

V Tofinu trávíme pár dní kempováním na pláži.  Tvrdej to život, říkám si.

Taky dostávám možnost vyzkoušet si nějaký to surfování na široko daleko nejvyhlášenější pláži Long Beach mezi Tofinem a Ucueletem. Studená slaná voda oceánu, velký a silný vlny…a v neoprenu se tu prohánějí zřejmě nejlepší surfaři Kanady. Já jsem mezi ně nějak nezapadla. Po hodině a půl to s pokusy postavit se na prkno vzdávám, všechny dostupný otvory těla důkladně pročištěný slanou vodou. Konečně ale chápu, proč se lidi dokážou honit za vlnama na tom kusu plastu, laminátu, dřeva, pěny a co v tom ještě je i přes déšť a studenou vodu. Je to zase něco jinýho než třeba sklouznout se na prkně/lyžích z čerstvě poprášenýho bílýho kopce, nebo si tu sjezdovku pak sjet na kole. Na surfu tě ta vlna zakousne, cítíš tu sílu jakou tě žene dál a nepustí a vyplivne tě až na pláži. A to se ukázalo jako moc fajn.

Dál se naše cesty se Seanem dělí. On zůstává v Ucueletu kousek od Tofina v nahrávacím studiu a já mažu dál. Jsem ráda, že si další kus cesty můžu dát trochu v tempu a sama, jak jsem měla v plánu.

Cestou se stavuju ještě jednou u Geryho, v baťohu Lucky lagera a Clamato džus, abych na návštěvu nejela s prázdnou. Ten když mě vidí s takovou výslužkou v báglu, je celej nadšenej a my trávíme další noc u ohně s jeho zážitkama. Další den mě bere za kamarádama do Port Alberni, aby jim ukázal, jak dokáže holka vypít pivo i v 10 ráno a přitom se nesesypat. Tak jim to ukazuju a odměnou je mi jejich neskutečná pohostinnost. Asi je to pobavilo nebo co. Po tom, co do mě nacpali výtečněj oběd (domácí halibut s hranolkama, famozní marinovanej losos jako třesnička na dortu) mi dávají ochutnat ještě výběr po domácku vyrobených likérů, celý štastný, že mě tam mají. A já si říkám, kde se takový lidi kurnik berou. Noc trávím u geryho maminky, která bydlí v baráku co vypadá jak palác a pečuje o mě, jako o princeznu. Trochu nezvyk po těch nocích strávených v lese. Užívám si to plnými doušky a ráno po tom co zblajznu královskou omeletu a dostanu výslužku na cestu jedu dál.

V plánu je jet na jíh do Victorie, vzít to oklikou přes Port Renfrew, kde je údajně dlouhatánská cesta bez aut a civilizace. Na to se těším zase jak prtě. Osud tomu ale nepřál a já se do Port Renfrew zatím nepodívám. Potkávám se tu s prvními technickými problémy.

Než ale spadnu do průšvihu, projíždím si ještě ten nejhorší úsek za celej výlet. Mrholí celý den, takže já mokrá až na prdeli, ale tentokrát se zastavit nechci. Je větrno a já si dávám útrpných 40km do Lake Cowichan, poslední zastávkou před tím dlouhatánským úsekem do Port Renfrew. Když to tam konečně jak zmoklá slepice dočvachtám, mám poprvý chuť si připlatit a vyspat se v něčem pohodlnějším a sušším než je les. No jo, ale když zjišťuju, ze i nejlevnější camping je za 30 babek, už mi vidina lesa nepřipadá nereálná. Se zaťatýma zubama a trochu v nervu se vydávám dál s tím, že civilizaci už dalších 120 km neuvidím. Po 10km ale BUM a šššššššš. Bylo to velký bum, větší než normálně. A když slejzám z kola, zjištuju proč to BUM bylo větší. Kromě duše mám totiž rozervanou i gumu. Jak se tohle stalo, nechápu. Ale guma holt není nesmrtelná, co se dá dělat. Po hodině štělování uznávám, že to opravdu nepojede dál a začíná mi být trochu ouzko. Auta se tady totiž zrovna nevalej jedno za druhym a péšo zpátky do města 10 kiláků se mi taky nejeví jako zrovna sranda. Stmívá se….

Po tom, co už si skoro říkám, že i já začnu brečet, snad vzteky a zoufalstvím, už ani ne zklamáním, mě zachraňuje pan policajt. Hází na mě podezřívaví pohledy, jako bych tam s píchlou gumou sama holka dělala něco nekalýho, asi pašovala medvědí kůže nebo co. Ale mě je to tak jedno a tak se mi ulevilo, že hezky pane policajte naložit a jedem, neee? Přeci mě tu nenecháte…. auto má dost velký, v Kanadě žádná vyjímka. Tak mě po chvílí vysvětlování hází do nejbližšího kempu. Jééé, to se mi tu noc spí s úlevou. I tu teplou spršku si s radostí dopřávám. Ráno jsem sle nervozní jak pes, platit těch 30 babek za to, že jsem se tam vyspala na trávě pod plachtou se mi fakt nechce. Naštěstí mě zachraňují spolukempující Holanďani, který mě odvážej těsně před tím, než stihne pan majitel přijet a vyrejžovat ze mě dolary. Heheee, to jsem tomu zas pěkně utekla, říkám si.

No ale zpátky v Lake Cowichan už takový štěstí nemám. Přecijen je to trochu díra a nějaký pneumatiky na horský kola to tu prej nevedou. No tak mě čeká opět autostop zpátky do větší civilizace – Duncanu. Představit si, že stopuju v Čechách s napakovaným kolem věcma, asi u tý cesty dřív morfuju ve fosílii, než by mě někdo zastavil. Tady stojím asi půl hodky a už brzdí bezvadnej milej chlápek, kterej mě celej vysmátej hází do Duncanu a ještě se mnou hledá bike shop.

No nic, jsem zachráněna!!!

Kupuju pneu a hurá dál, cestou necestou…..Port Renfrew už nedávám (tam se nakonec dostávám až v srpnu při návratu na ostrov. Cesta to byla parááádníí!!) a tak se vydávám rovnou do hlavního města BC ležícím na jihu ostrova, Victorie.

Co mě potkává cestou, mě taky rozum nebere….ale holt jinej kraj, jinej mrav.

Valim si to teda z Duncanu, zadní guma spokojená při první vyjížďce ven a já taky. Chci ještě něco našpalat, při tomhle hektickym dni. Cowichan Bay, na který narážim cestou, mi ale všechny plány hatí. Projíždím kolem dechberoucího přístavu připomínajícího pobřeží Francie. Vedle shopu s mořskýma potvůrkama, kterej hnedka zvědavě okukuju je tu obchod se sýry, hned vedle pekárna –malý rodinný přítulný krámky…kavárnička a přístav plnej plachetnic. Vyjímečný místo, který nejde jen tak nechat za zády a jet dál. Člověk aby dobrej chleba a sýr k tomu v Kanadě pohledal. K tomu ten přístav a za rohem živá hudba…okamžik k nezaplacení. V pekárně kupuju asi 5 různých druhů mňamózních housek, v sýrárně tvrdý sýr a třešnička na dortu nesmí chybět. 2 vychlazený kanadský plzně s vláčkem na plechovce (pitelná alternativa naší plzínky, když si chce člověk trochu dopřát).

Asi hodinu sedím na lavičce v přístavu a všemi smysly vychutnávám tu neopakovatelnou chvíli. Výborný jídlo, vychlazený pivo, čerstvý vzduch, pohled na přístav plnej ruchu, spokojenejch lidí, racků, zapadající slunce, živá hudba a já, objevující nový a neznámý…co víc si kurňa můžu v takový chvíli přát, nevím.

Ale ono to přišlo….Když do sebe lámu druhý pivko, přichází borec. Otrhaný hadry, rozcuchaný dlouhý blonďatý vlasy, vousy, úsměv od ucha k uchu. Takovej moderní hipík, takže na první pohled sympoš. No a nebyla by to Kanada, kdybychom se hned nedali do řeči….“To je tvoje kolo, támhle to?“…..“Aha, jasně, a kam jedeš, odkud jsi přijela?“….a už to jede. Navázat konverzaci s někým úplně neznámým fakt není na tomhle místě něco vyjímečnýho. A to je úžasný.

Tak takhle jsem potkala Mika. S Mikem se následně loučím až druhej den odpoledne. Po tom, co se mi zmiňuje, že tu dělá v místním obchůdku s rybama opět jak malá holka nadšeně koulim očima. A když mě ještě nabízí, že můžu pomoc s loupáním krevet, který se ten den vylovily, jsem chycená na návnadu stejně, jako ty krevety. Potom, co jsem 2,5 roku seděla v kanclu a nakupovala tyhle potvůrky, aniž bych pořádně věděla, jak se s nima vlastně zachází, je tohle pro mě skoro dar z nebes. Ještě živejm krevetkám trhám hlavičky, střívka z nich cákají až do obličeje a já jen cítím, jak z nich prchá život. No první hodinu se mi klepou ruce a úplně to nedávám. Ale ikdyž já, dcera řezníka, zřejmě v životě nic nezabila, hecuju se a trhám hlavičku za hlavičkou. Po chvíli si člověk na vraždění těhle malejch vrtících se tvorů plnejch tykadel a nohou nějak zvykne a už to jede jedna za druhou. Do toho se dávám do řeči s majiteli a vysávám z nich každou informaci o tom, jak to tam s rybím byznysem vlastně funguje. Stejný nadšení se ozývá i od nich. Celkově příjemnej večer je završenej pohádkovou večeří v podobě superčerstvých krevet s fenyklovým salátkem, místním vynikajícím pivem a polemizováním nad tím, jestli bych pro ně v budoucnu mohla pracovat v novým obchůdku ve Victorii….no to je konec, říkám si. To je prostě moc náhod najednou. Loučím se s majiteli s kontaktem v ruce a s Mikem pokračuju na jeho farmu. Jeho rodiče totiž vlastní obchůdek se sýry, který vyrábej na farmě kousek odtud a který mi ještě zbyly v báglu. Tam si dáváme výřivku (nj.farma jim sype) a spíme ve stodole za ohradou s ovcema. Ráno mi vaří čerstvý vajíčka s cibulkou, jahody ze zahrádky…romantika jak poleno. Všechno ale probíhá v příjemným kamarádským duchu, kluk se o nic nepokouší a mě je tak naprosto dobře.

Odpoledne dávám Mikovi sbohem, s vyhlídkou toho, že se ještě uvidíme. A já jen nevěřícně kroutím hlavou…s takovou sortou lidí, otevřenou, přátelskou, upřímnou, spokojenou a ochotnou, se člověk nepotkává každý den. Tady žádná vyjímka.

No výlet se mi skoro chýlí ke konci. Po Cowichan Bay mířím do Sooke kousek od Victorie, pozdravit Pam a Norma, ke kterým jezdí strejda Vašek se Stevem na dovolenou. Ty mě nadšeně vítají, ikdyž se vůbec neznáme. Ukazují mi fajnovou cestu konečně bez aut, vedoucí podél pobřeží přímo do centra Victorie. Ve Victorii přespávám u Mikových kamarádů, kteří se živý pěstováním zeleniny v centru Victorie. Mají totiž za barákem rozlehlou zahradu…Mladý lidi, fajn práce na čerstvým vzduchu, co víc si přát, říkám si??

Druhý den trávím couráním po Victorii (80tis.obyv.), abych si návštěvu hlavního města taky mohla odšktrnout ze seznamu. Nijak zvlášť na mě nepůsobí…města už pro mě prostě nejsou středem zájmu. Co je ale zajímavý, je ryze anglický styl. Doubledeckery, telefonní budky a fish and chips na každým rohu naznačují, proč se město jmenuje Victorie. Nejvíc mě tu stejně baví thrift story, teda second handy, kde se dají najít takový poklady za babku, že jsem naložená spíš tam, než couráním a focením se před místním parlamentem.

Po Victorii je cesta domů rychlá. Za pár hodin jsem v přístavu a pak už hup hup na ferry do Vancouveru……..

……..na ostrov se ještě v srpnu vracím a prožívám nejlepších 14 dní, na který snad nikdy nezapomenu a který mě hodně hodně naučili. Od místních lidí se toho dá naučit neskutečně moc. Jedni z nejzdravějších lidí, mentálně i fyzicky, který jsem v životě potkala….

Sláva Vancouver Islandu a víc takových žážitků!!!

Tak třeba příště…:)

Svatka