Jak pražský holky jezděj na dovolenou?

Borůvka a Svatka se rozhodly podniknout další ze svých low cost dovolených. Horký zážitky ze stopování do Dolomit už vychladly a holky zatoužily po další legraci. Na řadu přišly bulharský hory, který se nabízely jako bulharská šlapka u silnice. Dalo se tam totiž odjet úplně zadarmo…

Facebook messages July 21, 2012 11:21pm

S: Zdarec! hele napadá tě kde spát v tý Sofii? Je nějakej ten “gauč surfing”? Ta holka z Makra, kterou tam potkáme, mi něco doporučí prej. Ale to bude všechno placený… co ten stan?

B: čau hele cough už teď nestíhám sehnat, nevíš v kolik tam přijedeme?

nejlepší by bylo hned na noc odfrčet spát za město…

S: Někdy odpoledne počítám…ale domlouvala jsem se s tou Bulharkou, že zajdem večer na pivo. A počítám, že nám něco poradí…třeba nás nechá spát u ní, až se mázne.:))jo a přijedem v pondělí odpoledne, trvá to tam asi 2 dny. Tak si vem něco na čtení, hehe…

B: hele kolik kilo váží tvůj stan? já si asi nebudu brát s sebou kartu, když jí bereš ty vezmu jen nějaký eura

S: já vezmu…mám ještě 1700,- v cashi. Na tý kartě asi 3000,-takže jsme bohatý. bereš ešák? Stan má okolo 3kg myslim. Je lehkej. Tak já ho vezmu…jo?

B: ešák vemu

můj stan má 3 kg přesně

S: Tak vem, ještě by se ten můj zašpinil…J

B: ok

Beru sůl

S: ok, já kafe, čaj a cukr…

B: máš nějaký koření? pepř a papriku? já mám všechno v kořenkách

S: akorát pepř…beru. a máš foťák?

B: foťák beru

S: mám vzit otvírák na konzervy? mam taky nůž…

B: Já ho mám na noži

S: máš nějakou malou pastu? já mám jen velkou a plnou…

B: jo vezmu

S: ja se odhlasuju, stoji me to prachy…kdyztak napis sms. PS:jsem zfetovana impregnaci…

B: ok, co ten vařič ještě?

S: je docela plnej…ale ne uplne samozrejme. tak radsi koupime.

B: oki bombu i var na to ju?

S: jo jo

V sobotu 22.7.2012 se scházíme v Čakovicích u Prahy. Sem se svážej ryby ze všech koutů Evropy, včetně Bulharska. No a když se to šikovně zaonačí, dá se v těch kamionech svést i nazpátek. A taková jízda kamionem je fakt prča. Výhled královskej, když přijde únava dá se natáhnout na postel i za jízdy a ještě to na tom hydraulickym křesílku pěkně houpe. Většina kamioňáků navíc po těch kilometrech o samotě moc ráda někoho sveze, obzvlášť když je to holka.

Dokupujem potřebnosti a na náhradní plyn.bombu, to nejdůležitější, se zapomíná (takže od poloviny vejletu jíme studený a pijem studený). A usedáme do kamionu modrookýho, pupkatýho a vysmátýho Makedonce Ivana, kterýho společnost evidentně těší. Za pár kiláků se ale rozdělujeme. Naučily jsme se totiž makedonsky a pochopily, že v kamionu se může jezdit jenom ve dvou a že pro druhou je tu připravený kámoš Jagoš, kterej do Bulharska veze místo ryb melouny. No v tý chvíli je nám lehce těžko, přecijen 2 dny v kamionu s cizím chlapem….ale pupkouši vypadají fajn a navíc se o nás ví. Od českých hranic už teda každá se svým šoférem sama a jízda začíná. Kluci Makedonci se projevují jako gentlemani s velkym G. Moc toho nenamluví, protože nemůžou, ale z vděčnosti, že vezou pěkný mladý holky nás ještě obě luxusně krmí a občas i pivem napojí.

Dohromady se v Sofii dáváme v pondělí odpoledne. Veselina, bulharská kolegyně ze Sváti firmy se stará jak o vlastní a ještě v pondělí večer nás posílá autobusem do hor. Zůstávat v Sofii prý není bezpečný. Stopovat není bezpečný. Chodit do hor prý taky není bezpečný. Kvůli medvědům…..ehhmmm jasně, s výběrem země jsme se asi fakt trefily. Na ty medvědy radši rovnou zapomínáme a hurááá do hor večerním 50 let starym busem ještě s koženejma sedačkama.

Při první orientaci v okolí zjišťujeme, že mapa Pirinu nám moc neposlouží, jelikož nás Veselina místo toho poslala do pohoří Rila. Nevadí, kupujeme novou mapu, zásoby na 4 dny a vydáváme se do divočiny. Spaní pod širákem na něčem stabilním je po kamionu vítaná změna, šum potůčku, ohýnek a teplý fazole k večeři. Začíná nám to uspokojivě.

Druhý den ráno vyrážíme nahoru do těch 2tis.m.n., ať se na to Bulharsko pěkně zvrchu podíváme. A jak si to tak štrádujem ještě v lesním porostu, narážíme na dva psí tuláky, kterým se na první pohled zamlouváme a oni nám taky. Ovčanda dostává jméno Rita, protože Borůvka vždycky chtěla mít Ritu a nikdy jí neměla. Kříženeček dostává jméno Ňufík, protože Sváťa je expert na přiblblý jména. A Rita s Ňufíkem nám dělají společnost a ochranu po další dva dny i přes to, že jim ze svých zásob krmiva v rámci přežití nic nedáváme. Takový horský strážci, říkáme si. Jakmile okolo náhodou projde turista, psy štěkají, jakoby k nám patřili odjakživa. A co je vede k tomu plahočit se s náma zůstává ukryto hluboko v psí hlavě.

“Hele, kdys naposledy viděla tu modrou?” “Hele nevim….ale i cesta je cíl, viď. Tak to neřeš.” Odpovídá Borůvka a na to se nedá říct ani ťuk, je to holá pravda. A tak si to holky za chvíli razej na ten vrchol “cestou”, po který zaručeně nikdo nikdy nešel. Ale protože maj vzrůšo rády, vesele pokračují dál a vzrůšo graduje úmerně s nadmořskou výškou. Po hustym neprostupnym lese přichází obří balvany. Po balvanech se les mění v kleští, o který se dá v těch letních kraťáskách bezvadně podrápat a ten sajrajt je všude okolo. K tomu se začínají objevovat hovna, který (ikdyž jsme žádná nikdy medvědí hovno neviděly) jsou zaručeně medvědí. A tady už i Borůvka prohlašuje, že tohle je na ní trochu MOC akční. A tak se cesta proměňuje na lehký boj o život a maraton v kleští a hovnech. Po hodině a půl plahočení zahlídneme v dáli boudu a s nadějí, že tam třeba potkáme živou duši co nás zachrání míříme kurzory tam. Tam ale nikdo. Aspoň už žádný kleští a všude spousta koní (že by ty hovna byly nakonec koňský? Těžko říct…).

Spousta koní je v bulharských horách všude. Oni totiž Bulhaři nejedi prasátka nebo kravičky jako my, ale koně… Neochutnaly jsme!

Po celodenním bloudění jsme konečně na správnou cestu navedeni jakýmsi správcem, kterýho vidíme moc rády.

Stihnem ještě vstoupit do oblasti 7 jezer a u jednoho rozbalujem stan. Jupííí, není nic lepšího než spát venku poblíž vody, aby se mohl člověk do spacáčku hezky umýt. A tady je voda, narozdíl od tý ledárny v Dolomitech, obzvlášť teploučká.

Ráno rychle balíme, kemping je jako všude zakázaný. Psy nás vítají a těší se na další výpravu. Chudáci ještě nevědí, že ten den holky trochu šlápnou do bot a ujdou trasu v průvodci doporučenou na 4 dny. Ale chuť jít dál je velká a jde to nějak samo.

Svátě se na potvoru dělá na levý pohorce žralok s hubou pěkně otevřenou. Asi proto, že je třeba využít provázku, kterej Borůvka nosí pro případ v KPZ. Pro Sváťu to znamená každých 30min.převaz pohorky, protože provázek držet nechce, ale nad panem Murphym do konce výletu vyhrává.

A na co taky nový Gore-texky za 4tis.s novou technologií odpruženejch podrážek, když ve starejch pohorkách po ségře co se rozpadají, je to zážitek mnohem intenzivnější!:)

Dlouhý pochod přes vrcholy ten den končíme v bivaku u jezera, kam dorážíme už za tmy a řádně vyšťavený. Pár Bulharů v bivaku nechápe, co jsme ten den ušly, my nechápeme, proč to nechápou a jdem pěkně tvrdě spát.

Další den už tak plodný není. Tuláci nás přes noc opustili. Asi mysleli, že jsme je vyměnili za Bulhary v bivaku. A po pěkný dopolední hřebenovce se nám začíná nahoře lehce mračit. Borůvka, jako zkušenější horalka velí sestup do nížiny a brzké utáboření se. Kolem 3hod.tedy nacházíme pohádkový místo kousek od řeky a než začíná pršet, ještě narazíme na vodopády, kde dáváme přírodní sprchu. Za deště si pak vaříme čaj z čerstvě natrhaných bylinek a pod pláštěnkou vychutnáváme to kap kap kap a pak ještě větší kap kap kap…až je z toho pěkná chcanice. Déšť v horách je famózní.

Další den zas šlapeme jak na motůrek. Do civilizace daleko a odpo to vypadá na další vodní smršť, kterou už si tak vychutnat nehodláme. V mapě nalézáme podivnou ale sympaticky vypadající cestu vedoucí okolo velkýho jezera až do nějakého Samokova, odkud jistě pojede bus do Sofie.

Hmmm….nikdy už nebudem věřit podivně vypadajícím cestám na mapě, aspoň ne na bulharský.

Je teda pravda, že jen co na cestu nastupujeme, objevuje se cedule s něčím co vypadá jako “NEVSTUPOVAT”. Ale my přece spěcháme dolu, nebo nás ta bouřka rozdrtí. A tak nápis nevidíme a valíme dál. Serpentýnovitá cesta je ale najednou zatraceně dlouhá, o to víc, že nás po 2 hodinách sestupu bouřka začíná drtit.10 min.se snažíme nepromoknout. Poté jsou z nás zmoklý slepice a můžem chodit i loužema, který jsou teď všude. Svátě navíc obě podrážky dávají sbohem a odchází do věčných lovišť. A tak nějakou dobu pokračuje v “botách” bez podrážky. Když po hodině mučení bouřka konečně ustává, přichází nový poznatek o životě Bulharů. Svojí pitnou vodu si koňožrouti hlídají zatraceně dobře. To co vypadalo na mapě jako jezero je totiž hlídaná nádrž s pitnou, jak naznačují stále četnější nápisy a čerpadla.

“Hele, ale my jsme tu zabloudily omylem….nic se nám stát nemůže, viď?”

“Neeeee. V pohodě…a jsme v horách, tady budou určitě milý lidi.”

“Jasnéěě.” To teda byly….. milý!!

“Je hele támhle je nějaká závora a čokl. Proč ten zmetek tak štěká, ještě si nás někdo všimne!”

“Hele nevim, ale dělej poď, projdem to ať nás tu nikdo nezmerčí!!”

Ale zmerčil. Jen co “nenápadně” podlejzáme závoru, přichází chlápek, kterej rozhodně nevypadá, že by nás viděl rád. Zarostlý vousy, plešatej, vykrmenej pupek a přes to tričko, který sedlo když byl pupek možná poloviční. Otrhaný tepláky a opasek s karabinou, co je v ní nechcem vědět. Ruka mu okolo ní kmitá tak, že jeho hra na policajta/hlídače vypadá dost důvěryhodně. Nepříjemně na nás řve něco bulharsky a my po pár krocích kupředu pokus o útěk rychle vzdáváme a celkem vyděšeně stojíme jak prkna. Odpornej chlápek řve dál, přestože mu očividně nerozumíme. Po chvíli neurotickýho žvatlání pochopíme, že chce pasy….jasně. Do lepší situace jsme se dostat nemohli. Ikdyž víc než oficírsky působí úchylně, pasy mu dáváme. Rozhodně nechcem aby vytáhl to co má v karabině, nebo pustil psa. Úchyl s pasy zachází do polorozbitýho baráku u závory a 5 minut se neukazuje. My zatím venku rozmícháváme tuhnoucí krev v žilách a myslíme na to, jak by bylo krásný odejít po tý cestě dál, posledních 9km do Samokova.

Když se vrací, nese papíry s našimi jmény a textem v cyrilici, který nás nutí podepsat. Podpis sem, podpis tam, hlavně ať jsme od toho týpka už daleko. Za chvíli nás, očividně nerad, nechává jít. A my, solidně vyděšený, bereme roha jak nejrychlejc to jde.

Přes tu nádhernou bezlidnou přírodu v bulharských “dvoutisícovkách” plnou pasoucích se masitých koní, psů ochranářů a jezer na každym kroku, tohle byl jednoznačně nejsilnější zážitek. Teď hlavně do bezpečí.

Začíná se stmívat, před nosem ještě štreka a nám zastavuje auto s 3 vousatejma chlapama. No, přemlouvat se nenecháme, naskakujem dovnitř a doufáme, že do Samokova dojedem. Vzhledem k tomu, jak děsně nám smrdej nohy po přezutí do sandálů, by jakákoliv násilná manipulace s náma znamenala JEJICH smrt, spíš než naší.

Do města dorážíme a že bus jede až ráno, ubytováváme se v místním B&B zařízení. Na camping už tady v cikánově nemáme nervy.

Ráno hurá do Sofie, kde nás nabírá Veselina a veze na bus. 28 hodin cesty domů v zatuchlym autobuse plnym Bulharů je třešnička na dortu….zlatý časy v kamionu!!

A my jsme spokojený.Víc jak 4 tísíce nás to nestálo, hor jsme se zas na chvíli nabažily, 5 dní bez mobilu a pojmu o čase jako relax baječný a silný zážitky zas na celej život – a jakože se teď živý rozhodně cítíme. Jen Bulharska na nějakou dobu stačilo.:o)