Sever proti Jihu |

Tak jako jezdím skoro pořád na ten jih, že jo. Ale co sever? Copak je tam jen ten singl pod Smrkem a Ještěd? Není tam ještě něco víc? Něco mnohem víc..?

Prostě přišlo pozvání, nebo spíš standartní rozkaz od Čáryse, abych přijel na víkend za nim. Jenže – ono to nebylo za ním dolů na Jih, ale ono to bylo za ním nahoru na Sever. Pravda, nějakej čas jsem už tam v okolí Ještědu strávil – tu si polítat s letadlem, mrknout se na singl, nebo promotat bikepark, ale tu jižní ještědskou stranu, tu moc naježděnou nemám.

Dorážím tedy v pátek večer do hotelu Mi+Ma a je o mě hned postaráno jako doma. Dáváme něco málo k snědku a něco víc k pití a kolem půl druhý to lámem do postele, protože druhý den to má začít.

A taky že jo. Ráno, budíček 7:30 a sotva rozlepim oči, jde se běhat. No tak jako začal jsem před pár týdny s tím běháním, ale takhle po ránu motám nohama víc než mládě od dogy co se učí běhat v písku. Domotám to teda nějak po pár kilometrech dom a kdo by čekal, že si dáme snídani, byl by vedle jak vegan u měkáče. Jedem jogu. Pes, luk, bojovník – střílí po mě a Mi Čárys cviky a po očku kontroluje komu to víc nakládá. No já u něčeho funim a hledám stabilitu jak půlnoční pijan, co se vrací z baru, ale držim až do konce. Pak konečně jídlo!

Kopu do sebe kaši a sotva polykám poslední sousto už Čárys stepuje u dveří a že se jde konečně na kolo. Jsem teda trochu country, ale na kolo se těšim jak na nový fiveteny a tak se za pár minut vyrážíme toulat lesama v podjěštědí.

Všude je tu písek a lesy neprůhledný jak pilotovy zrcadlovky a tak se touláme cestičkama a všudypřítomný stopy od motorek naznačujou, že tady se jezdí. Co je ale super, že je tu spoustu možností. Prostě vyrazíš po cestičce a když se ti nelíbí, tak po chvilce je tu odbočka a pak další a tuhle je zas vyjetej trail od motorek a tady zase od tanků – on prostě bývalej vojenskej prostor a jeho okolí nabízí nepřeberně možností. Začínáme teda lítat lesem jak šílený a nevíme kam dřív. Občas musíš sice něco vytlačit, ale zato se ti na druhý straně otevře třeba výheld do krajiny cos nečekal. Je tu prostě za každou zatáčkou a každým horizontem nějaký překvapení a tak když se po pár hodinách toulání vracíme zpátky, tak mě snad ani moc nerozhazuje, že uprostřed těchdle lesů je vybudovaná úplně nová cyklostezka z asfaltu hladšího než mramor před Národním divadlem. Unavený ale spokojený se vracíme na základnu, kde už nás čeká oběd. Mi udělala baštu a tak se ládujeme. Chvíle odpočinku a akce jede dál.

Jedem na stěnu do Liberce. Tam klasicky tuhnu po třetí cestě a hniju v převisu až z toho padám ven. Žádný vetší akce se sice nekonaj, ale zase mě ta stěna hezky nakládá. Tentokát už opravdu unavený se vracíme zpět. Cestou se pak ještě stavujeme na pár slov, pizzu a pár panáků v místní nejlepší pizerii (děkumeme..!) a kolem šestky jsme doma. A protože večer teprv začíná, je třeba se připravit na to, že přijede.. P.H. a Zuz. A tak se soumrakem začínáme probírat vše kolem kol a ještě mnohem více abysme to někdy po jedný zalomili. PH a Zuz valí dom (škoda že nemohli zůstat), já sem totál K.O. upadám do komatu běhěm pár vteřin a nevim o světě.

Neděli ráno, pak vynechávám nejen běh, ale i jogu a beru longa jdu si projet kus cyklostezky, co jsme včera přejížděli. Inu – frčí to v některých místech dost, takže pětatřicet na tacháči mě celkem baví. Kolem půl desátý jsem pak zpět a klasická anabáze se opakuje. Jídlo a zase ven. Jdem za na kolo, objevit pár dalších míst k zapamatování a to se nám i daří. Tady v těch lesích prostě můžeš jezdit a jen kroutit hlavou. A tak kroutíme halvou třeba nad dvěma skálama, kde jsou sice dost punkově, ale přece, odjištěný cesty. A všude písek a všude ticho a žádný lidi. Můžeš se tu toulat půl dne a opravdu nepotkáš nikoho a to je na tom ta paráda. Po poledni to zase lámeme nazpět, objevujeme super sjezd, pak kus asfaltu, pak konečně doma, hlad, zevling na trávě a slunce hřeje, pak grilování, děti se bavěj, lajna…