Prosluněná Zlatka

Na víkend hlásej sice kejdy, to ale neznamená, že pro vás nemůžeme mít mít pár slov a něco fotek z další, sluncem do zlatova vypečený jihočeský lokality..

Nasadíme teda Zlatou korunu a jedem..

Neděle ráno. Po včerejší grilovačce u Vlčáka, kde se sešla bandička asi deseti lidí a lehce se posedělo v Bechynském stylu je ráno zas jak malovaný a sluníčko už prvníma paprskama škrábe jinovatku z auta. Jojo, pořád je přeci začátek února a noci bývají chladné. Já ale naštěstí nemusim po vzoru pistolníku ze západu nosit teplé spodní prádlo a tak mě stačí kliknout na magické tlačítko vyhřívání autosedačky a předního skla, zabořit oči přes zrcadla do slunce, jehož okraj je stále proklatě nízko a vyrazit ještě jižněji než jižně. Do Zlatý koruny.

Pamatuju si jak jsme tam kdysi byli, když jsem se vraceli z Lipna, nebo z nějakýho jihočeskýho roatripu a docela se nám tohle údolíčko, co končí hřbitovní zdí, zamlouvalo. Byla tu tratička s několika kvotrama, pár poletů a i nějaká lávka. Hezky to jelo a člověk se tu celkem vyblbnoul. Nic velkýho, ale na pobavení akorát. Když teda po desátý dorážím na místo, vidím, že hřbitovní zed stojí, náš nápad udělat step-up na hřbitov sice realizovanej není, ale jak stoupám údolíčkem vidím, že se tu mocně maká. Polety jsou zvětšený lávka zmizla a variant do stran přibylo taky. Jdu teda celým údolím nahoru a hele – Šárka. Sluchátka na uších a kouká jak by polítla tohle a támhle to. Chvíli kecáme jak se tu všechno mění a protože je potřba to nalítat beru kolo a jde se zkoušet.

Je to zase jedna z lokalit, kde na to, aby sis skočil velký skoky, co jsou dole, musíš proskákat celou lajnu. Takže rozjezd z louky, krátkej dropíček, pak klopka, klopka, klopka, tráňo, dablík, dabl do lehký zatáčky, polet přes bugr, lavice co pěkně háže a na konec step-up. Prostě sérka pěknejch skoků co na sebe vážou jeden za druhym. No, trochu se s tím peru, protžoe něco mě přijde trochu nakoplý na fula, ale po chvilce si to najíždím a pak už jen lítání sem a tam. Přicházej Koli, Ebi (ta holka nezná co je strach), Bíga a další výtržníci a začíná být vskutu veselo. Lítá se o sto-šest, sluníčko pálí a vypadá to na parádní začátek léta. Cvakám tedy aspoň něco fotek abych se zas až třeba začne lejt mohl podívat jak taky může vypadat první tejden v březnu.

Čas se nicméně neúprosně chýlí k hodině odjezdu a tak si dávám ještě pár jízd. Kompletně to ale zakončuju, když se z louky přede mnou rozjíždí Ebi a už podle rozjezdu se mě zdá že na ten dropík jede až moc pomalu. Tu holku jsem buny-hop udělat neviděl a tak začínám bejt lehce nervozní, protože tohle dobře nevypadá. A taky že jo. Padá jí tam přední kolo stylem, jak když datel mine zobákem strom. S podobnou intenzitou pak pokračujou i ty kotrmelce. Běžím k ní a kupodivu až na lehce vyraženej dech je celá. Chrániče pobraly co měli a kromě šoku (a límce z nemocnice, jak se posléze dozvídám) si z toho nic jinýho, kromě praktický zkušenosti z fyziky neodnáší.

Po tomhle to tedy definitivně balim, ale už ted se těšim na příště. Tahle lokalita roste se stavitelema a jestli holky se budou vyjíždět pořád dál, tak je hodně na co se těšit..

-a-