Kocourov, aneb jaro je tu a sním první lano

19

Takže po tuhé a kruté zimě bez biku.. Ba-ne, kecám. Lítáme na kole pořád, protože byla fakt mírná, nebo spíš žádná zima. Ale až teď se zase hlásím o slovo s maličkým reportem z toho našeho Čecháčkova, i když po Norském týdnu a článcích z dálky od Svatky a Čáryse je mi jasné, že to bude asi trochu nuda. Ale přesto tady zase máte něco ode mě, od nás, protože já tu pořád jsem a asi to tu nevzdávám a snažím se z toho mála vymlátit co nejvíc, stejně jako spoustu dalších lidí..

Jak již název napovídá, co jiného nás bikery po celé zimě tlačení do kopce pro ten pocit letu z kopce, mohlo tak nažhavit než první lanovka. Jasně, oficiální otvíračku bikeparku v Kocourově jsme vzdali, protože vítr, déšť a čerstvá trať asi není ten pravý nástup do sezóny. A letmé pohledy během ofiko otvíračky na webku Kocourova při psaní bakny mě jen utvrzují v tom, že jsme nechybovali. Ale je druhý víkend, kdy lano jede, slunce hřeje, svítí, nefouká, je prostě božsky! A tak jsme tu, natěšeni a připraveni tu zimu, i když mírnou nakopat definitivně do sedinky a konečně začít tu pravou nefalšovanou bikovou sezonu.

Samozřejmě u odjezdu předchází umění vnutit se někomu do auta, protože jakožto studentka při škole pracující si sotva živím své koníčky a tedy žádnou plechovou kraksnu, s koňmi maximálně pod kapotou, živit nehodlám. Naštěstí to není problém, a jak už jsem psala, jsme tu!! (Tímto děkuji Martinovi a Petě za odvoz a báječnou společnost.) Oproti loňsku tu navíc přibyla nová, obtížnější trať, jak jsem slyšela pro experty. Hehe to v určitých chvílích splňuji, takže nezbývá než zaháknout gumu na pomě za představec a vyrazit bez většího úsilí nahoru, konečně…

Cestou na kopec zkoumám starou tratičku, kterou už znám. V podstatě se nezměnila. Krásný velký vyžehlený klopky, dopady jak přistávací plocha pro letadla, čemuž se dají přizpůsobit i polety, samej dvojáček a vůbec, pořád je to tu tak krásně hravé a zábavné, jako minulý rok. Na to, že se nejedná o velký kopec je neskutečné, co všechno tu je a jak se tu člověk vyblbne v kombinaci s pomou, co nahoru doslova letí. Navíc jak tak koukám, jooo, jako fakt, normálně se práší drazí přátelé, je 22. březen a trať je tvrdá jak kámen a prašná jak v létě – to bude panečku super den. Co mě ale dál zajímá je nová trať, která se vlní převážně lesíkem, ale sem tam na mě na laně vykoukne něco jako dropík ze šutru, nebo dva delší dvojáky. Nicméně ano, nejsou úplně krátký, ale ani zlý, což znamená, že jezdcům docela tolerují vetší i menší hrany. Tak si říkám rozjezdím se a pak někdy bych se to vydala prozkoumat.

Vyrážíme na starou trať, mám divný pocit jako bych kolo držela po dlouhé době, nebo poprvé. Vytuhlák střídá ještě větší vytuhlák, nebo vytuhlák s pořádnou hranou na dopadu, ale je tady semnou ještě kamarádka a běhací parťačka Ebi. Učí se na kole teprve krátce, ale nebojí se a je pro jakoukoli špatnost, kterou navrhnu. To se cení a mě pak sakra baví s ní pracovat, hecovat se a všemožně jí na kole radit a pomáhat, takže se snažím zpoza zrcadlových brýlí tvářit profesionálně, hehe a co nejrychleji se rozjezdit, aby se pak ani ona nebála, až jí řeknu: „Teď se rozjeď za mnou a skoč! To dáš, ve Zlatce skáčeš horší!“ Naštěstí se mi trať brzo poddává, kolo spolupracuje, mě to ba a konečně i Ebi vypadá rozježděně a že by zas mohla něco hecnout, čehož využívám a hned si jí beru do parády. Ebi se to sice moc nezdá, (asi viděla, jak mi to ráno nešlo a nevěří mi), ale udolaná argumenty proč do toho jít, přesto poslouchá a hned je to sakra znát. Pak je na světě několik pěkných letů a i brzdových destiček ubylo za jízdu zas o něco míň. Boží jak se tahle slečna rychle učí, jednou nás všechny strčí do kapsy!

Ták to bychom měli, a co já? Ha, restíky volají, nebo spíš přímo hysterický ječí! I když někomu by mohlo připadat, že nová trať jen tiše čeká na projetí. No nic na první jízdu si beru před sebe Martina, což se jeví jako zbytečné, protože mi hned ujíždí, (ehm, expert asi jsem, ale tak maximálně jak co zkonit, což se zde míjí účinkem) Takže odbočka vpravo, malý skočík do klopky, velký skok, jako přescesťák do další klopky, nějaký schůdky, klopka technický dropík z kamene, (na poprvé vyměkávám a objíždím) následují, bouličky, dřevěná lávka, klopka, klopka, výskok z lesa – docela divočina, rozjezd z klopky na který je chuděře znát, že už jí někdo doslova vyprášil kožich, takže prodriftovat tu klopku, hop a zase, klopka, klopka a dva dvojáky, snažím se si ještě přidupnout, ale nestačí to, takže Ninja trošku papá a tím asi nová trať končí napojuji na starou a s pocitem, že to fakt neumím jdu na lano, abych to sjela znova a snad líp.

Nicméně musím uznat, že nová trať je supr, technická, skákavá, něco odpustí, ale něco také né. Což samozřejmě potvrzuji hned při třetí jízdě na téhle trati na technickém dropu z kamene, který jsem jen tak tak ustála už na první pokus. Na druhý pokus totiž pak jdu… Padá mi tam kolo a už vím, že to bude ee, snažím se to ustát, vyjíždím z tratě, zasekávám se o pařez a ladně jako dáma, kterou jsem, absolutně kontrolovaně, jak akrobatka přeskakuji řidítka. S ladností nám ženám vlastní a lehkostí baletky dopadám do klopenky, jsem zdravá a můžu pokračovat… Hm a komu tohle nesedí tak jo – opět kecám. Padá mi tam kolo, který chvíli krotím, ale uniká mi z tratě, šmejkám se s ním o pařez a už totálně nedokážu koordinovat své neohrabané tělíčko. Samá ruka, samá noha, neohrabaně jako komplikované slovo mezi zuby a letím šipku do klopky. Nohama beru i kolo, abych profesionálně, tak maximálně jako krtek, ryla hubou vnitřek klopenky. Konečně zastavuji tu směsici nekoordinovaných pohybů. Ovšem absolutně bez dechu, který se nejspíš chytl za ruku s mým rozumem už před dropíkem a zdrhli se raději opalovat na louku. Při té chvilce bez dechu mě napadá citát, že život se nepočítá počtem nádechů a výdechů ale počtem chvil, které nám vyrazily dech – Aneb skóruji! Naštěstí je ale oba dva zmetky popadám a konečně nabírám něco vzduchu do plic s tím, že můžu začít ohledávat co vše jsem rozbila, na sobě nebo na kole.. Teď jsem přešťastná za všechno to brnění, nová helma, krunýř, chrániče kolen i holení a dokonce vystýlky na bocích a zadku v kalhotách (to oni můžou za to, že v těch gatích mám velkej zadek, to jen aby bylo jasno :D) berou co mají, ale bohužel nee vše. Hranu klopky jsem si zarazila asi přesně mezi spodní lem krunýře a začátek kalhot a ano pánvička moje bolíí. Ovšem vydržet se to dá, navíc to bolí víc, když chodím, než když jezdím, takže odpočinek na louce a za chvíli ještě využívám zbylé chvilky na laně, které celodenní permice za lidových 250 korun nabízí.

Poslední bolavé jízdy a asi půl hodiny před koncem provozu lanovky to balíme, začíná dost foukat a stejně jsme vylítaný až do aleluja, navíc i Ebi, dík větru, zkoušela norovat v dopadu a už jí do ježdění moc není. Tedy pro dnešek konec. Bolaví, unavení, špinaví, ale neskutečně šťastný a vysmátý balíme a upalujeme směr domov. Vzadu v autě pak sedíme tři ženy, tak drbeme až domů a třeba i o tom, že nás ten život takhle baví a je nám líto lidí, kteří na otázku „co jsi dělal o víkendu?“ Odpoví, „Že nic“ nebo o předletové prohlídce směrem do Brazílie ve spojitosti s mými bim-banány. A perfektní den je u konce, ráda bych na závěr napsala ještě nějakou moudrost, ale myslím, že pro dnešek už mám vyčerpáno, navíc jsem fakt hotová, je to totiž teprve hodina co jsem doma vyklepala části tratě ze svého oblečení. Snad jen, že je ve finále jedno kde jste, Mexiko, Norsko, Kanada nebo Čechy, důležité je pořád něco dělat, aspoň se snažit žít naplno, pořád se překonávat, z každé volné chvíle dolovat maximum a opravdu si to užívat, pak musí být každý, ať už kdekoli, vnitřně absolutně spokojený.

I nám všem tu bude hnedle líp. Toť asi vše, mějte se, jak chcete a třeba zase někdy.

Za mě ahoj

Š.

A tady ještě pohled Ebís:

Dorážíme do Kocourova. Nad všemi ostatními pocity při pohledu na trať převládá natěšenost. Vyrážím k pomě, nasedám. Cesta nahoru trvá několik minut, a tak přemítám v hlavě. Poprvé na laně, poprvé v bikeparku, poprvé trať plná klopenek, suchá a klouzající. Až mě z toho mrazí, nicméně s malými obtížemi opouštím pomu a připravuji se na jízdu. Matka (Žolík), která mě do tohohle celého navezla, stojí připravená za mnou, a možme vyrazit. První klopka, druhá, třetí, šipka, snaha srovnat řidítka do původní polohy – marná. Vedení kola až dolů. Krásnej začátek – klasická já, honí se mi hlavou. Ale den byl dlouhej. Trénovalo se a trénovalo, vztekalo se a padalo. Ale díky podpoře od Žolíčka jsem konečně oklepala strach a nejistý pocit z nové věci, pustila brzdy a začala skákat. První jízda, druhá třetí, byla jsem ráda, že zase hopsám jako doma. Další jízdu mířím opět na větší posílák, na odpalu cítím, jak se mi do boku opřel vítr a tuším průser. Letím, letím, jsem lehce jinde, než jsem předpokládala, a ve spojení s mou nezkušeností a kluzkým povrchem byla na světě krysa. Odnesla jsem si krásně podřenou tvář a prstíky k tomu. Usuzuji, že už mám dnes dost, odebírám se k dodávce, a zanedlouho vyrážíme domů. Ovšem přes všechny odřeninky to byla skvěle strávená sobota – bezvadný den s bezvadnými lidmi.

 

 

3 komentářů pod “Kocourov, aneb jaro je tu a sním první lano”

  1. kisakiles

    Co jsme viděli, tak ti to šlo skvěle…Dávejte obě

  2. noeah

    děfčátka valily :-)

  3. marty

    Super víkend i za mě

Komentář: