Illegal enduro race – Trnkovo

Tak jsem zajel do práce za Petrem Heiníkem, a povídám…
Tak hned vyzvídám: “Cos dělal o víkendu?”
“Mno, byl jsem u Roba na závodech…”
“No nekecej !! A jaký to bylo ?” ptám se.
Zamyslí se a povídá : “No tak asi….píííp, pííp, a pak jsem…pííp, nakonec jsem vymrd…píp…tlumič, byl to boj o holáč, píííííp…”
Tak to asi nebyla bedna, pomyslím si…a vypálím otázku : “A jaks s vymrdaným tlumákem dojel?”
“Ehm…no….sem vyhrál.”

Bože, se z něj zblázním. Prosím o report. Report je. A je to opět zlatý fond české bike publicistiky. Dámy a pánové, Petr Heiník a Robovo Race – inside.

Enduro závody každej zná.
Kdo nezná, má smůlu.
My naskakujeme rovnou oběma nohama do pedálů, a jdem na to.
Petrovo autentické shrnutí Ilegalu Trnka Race, z něhož stříká pot a cítíš krev, je tady :

Sobota

Prolog – Cestička – nádherný trail zaříznutý do svahu nad údolím, doposud zatím pneumatikami netknutý, vonící mechem a jehličím. Nádech romantiky ovšem končí výskokem na louku a dlouhou rubačkou po polní cestě zakončenou otočkou o 180stp. a finišem do kopce, jenž se hlasitě zeptá, co jsi dělal v zimě draku.

Prolog se jede čistě na oči, bez najíždění, bez tréninku, prohlídka v protisměru při tlačení na start tak posouvá obtížnost o stupeň výše, bez rozdílu pro všechny stejné, navýsost zajímavé.

“Tři, dva, jedna – a jedu – mocný sprint na rozhození psychiky soupeřů, ostrá levá a prudce z kopce na vlně hrabanky, přehoupnout se přes kořen, jenž zákeřně táhne do údolí  a traverzuji trailem, tepy raketově stoupají, měkký podklad tlumí avšak nedrží, přední kolo stále táhne pryč do údolí, pravá, mírný výšlap a dolů – hlavně nabrat rychlost, netrefit patník, potůček nadjet přes břeh, pravá, rubačka na horizont a dolů – pořádně rozjet, není čas na odfrknutí, přeletět kořeny, držet rychlost, trail stoupá k louce, nepolevovat a hlavně neztratit rychlost na louku, ze sedla, sprint, do sedla, zakousnout do řidítek a rubat, odřadit dolů kam až zimním gaučingem atrofované svaly dovolí a motat, otočka o 180 stp., dobrzdit, nadjet, udržet rychlost, tráva klouže dost, ze sedla, sprint do kopce, jenž snad nemá konce, cíl.”

Sbírám zbytky sil a jdu povzbudit ostatní do zatáčky na louce, mohutné povzbuzování diváků samozřejmě některé skládá na krovky, někteří zapomínají kudy vede trať a vrcholem jest simulace přetočeného motoru v podání nejmenovaného borce – 28z převodník je holt potřeba vymotat do červeného pole, jinak nezrychlíš.

Neděle

Startujeme po skupinkách, dle časů z prologu. Nechápu, prý jsem ho vyhrál. Jedu s Krabem a Ondrou, tempo volíme rozumné a cestou vzhůru kecáme, příjemná to záležitost.

RZ No. 1 – SSD ( Sedlo spíše dolů )/Bajby – trail startující prudkým padákem, simulující spíše jízdu na saních, pokračuje příjemným sjezdovým motáním po kořenech, kamenech a pařezech a končí úzkou pěšinkou jenž se klikatí skalisky zprava doleva vzhůru dolů. Jelikož by to ovšem nebylo dost Enduro, jest potřeba proložit zábavu trochou bolesti, 3x rovinka na vůli a 1x stoupák na laktát a bezvědomí.

“Tři, dva, jedna – jedem” – u Roba se časy erzet sčítají, je tedy dobré si dopředu určit taktiku a neuvařit se v počátku, padák na jistotu, první rovinka v sedle v klidu na zahřátí, pravá, netrefit zrádný kořen, naskočit do kořenů a držet, jako sjezdař musím nahnat čas technikou a odvahou, na rovinkách určitě dostanu strašnej klepec, vypadá to dobře, zatím bez chyb, výskok z lesa a druhá rovinka, nástup a trochu zrychlím, nadjet do břehu, prudká levá a chybujeme, rychlost velká zatáčka utaženější než jsem myslel, ze sedla rozjet, doženeme v kořenech, cítím flow, slyším tupou kovovou ránu, není čas řešit co upadlo, výskok na rovinku, už není čas se šetřit, rozjet do tmy a držet, levá po široké cestě pár skoků a už je před námi stěna, do kopce, bolí, strašně bolí, ze sedla, lámu se přes řidítka ještě kousek, rovinka, do sedla trochu odfrknout, pravá a pěšinka jenž stoupá a klesá a stoupá, morál došel, sedám a snažím se nějak silou vůle dojet, konečně horizont, hlavně nechybovat a na pěšince neztratit, zastavíš a už se nerozjedeš, pravá levá cíl.

Na otázku jaké to bylo odpovídám – KYSELÉ.

RZ No. 2 – 50/50 –trail čistě z kopce, neuvěřitelně kořenový, za mokra trochu škola tanečních, za sucha značně na morál, v půlce skok jehož nájezd nevidíš, na konci sjezd ze skály jenž budí respekt.

“Tři, dva, jedna – jedem” – tady si věřím a hodlám najet na ostatní co nejvíc, ve skrytu duše doufám, že je to erzeta, kterou bych mohl při konstalaci hvězd možná i vyhrát. Začátek, aby to nebylo zadarmo je po rovině, krátký, dá se přežít, sprint nadoraz, levá, prodýchat, chytit rytmus, nenechat se stáhnout vyjetou kolejí, nadjíždět kde se dá, zkracovat přes kořeny horem, zadek divně odskakuje, vkrádá se myšlenka, že ta tupá rána byla nejspíš tlumič, skok, totální přestřel, ano byl to tlumič, do cíle kousek, lýtka od oleje nemám, to dám, skála, na předek, ještě že na odjezdu je kamenné wólo, tě srovná, pár totálně utaženejch zatáček, kde 780mm neprotočíš, skřípnout malíček vpravo, skřípnout vlevo, cíl.

Tlumič vykazuje zdvih 2 cm, v rámu zatím drží, zkusím dojet na HT styl. Na druhou stranu v Brunu se to bude hodit, nemusím ho zavírat.

RZ No. 3 – Bukvice – úplně nový trail, příjemně z kopce, mechem, borůvčím a jehličím, bez zásadních překvapení a úskalí, zatím mechově hladký, skoro plynulý, start trochu do trialova přes skálu, v půlce poté úsek za bobříka odvahy.

“Tři, dva, jedna – jedem” – důležité je dobře číst stopu, nezmatkovat, nenechat se vytáhnout pod trail, výskok na skálu, paráda daří se držet vpravo, seskočit, kurva zapoměl jsem zatočit, noha ven vytáhnout přední kolo ze smrčí, doprava, naštěstí moc neztrácím, chytám rychlost, daří se, mám radost, zrychluju, možná až moc, rána přes koule, tlumič kládu nepobral, radost v tváři mírně ztuhla, hlouček diváků, jasně, blíží se bobřík odvahy, nebudu měkkej to dám, přibrzdit, trocha školy Dresslera, srovnat a dolů ze skály, několik zatáček, krátký výjezd, přes potůček a cíl.

Dostávám pomeranč, není nad to osladit si život.

RZ No. 4 – Bruno – když Rob vyslovil jméno trailu, jenž se pojede jako grande finále, ve skupině to divně hleslo, prý legendární to záležitost. Souhlasím, větší demenci abys pohledal. Trail podél potoka, po rovině, rychlost cca. 5 kmh, samej kořen, samej šutr, všude voda, rychlost nenabereš, pedálama pernamentně dřeš, v sedle neprojedeš, ve stoje umřeš, špatně zařadíš a stoupák nevyjedeš – potupně tlačíš. Letos mírně vylepšeno o nový začátek, který uznávám zábavný byl, prudce z kopce dlouhé táhlé zatáčky, sem tam kláda přes cestu.

Tři, dva, jedna – jedem – bolest, psychická, člověk ví co ho čeká, ale ojebat se to nedá, vím že tady strašně dostanu, nezbývá než se kousnout a ztrátu eliminovat jak se dá, úvod napálím, ať trochu naženu a uvidíme co dál, zatáčky vycházejí, pěkně Péťo, držet, nájezd na starý Bruno, pumpovat, ať to jede, trochu nahoru a dolu na cestu, nabrat rychlost do výjezdu, a technika zrazuje, X11 vlnu řetězu nepobírá, točím naprázdo, seskočit, nasadit řetěz, vyběhnout do kopce, těžký vnitřní boj jestli to má smysl pokračovat, naskakuju, srovnat si obraz trvá, chybuju, motám se trailem, špatně zařazeno, znovu běžím, naskočit, prodýchat, srovnat, je to lepší, zrychluju, chybuju, běžím, definitivně se lámu, dojíždím na volnoběch, poslední sprint do kopce, cíl.

Díky Robe, bylo to krásné.

Související Petrovo články :
Hospital trip, Trnka race 2009, Finská rally, Světak, tak trochu jiný sport, Norco camp 07, a hlavně Pulpiho video