Od 9ti do 5ti

Je to tak. Ač jsou tu ty prázdniny, je třeba makat. Prostě v 9hod ráno sedneš a kolem 5tý to balíš.

Máte to taky tak?

Hard work inside..

 

 

 

Ono ale není práce jako práce. Nicméně budík co tě v sedum ráno tahá za nohu z postele si prostě nedá říct a Tobě nezbývá nic jinýho než tedy vstát, v koupleně protřít oko, v kuchyni dát čájo, pak zuby a sotva pliveš poslední bílou pěnu z pusy už zvoní telefon, že kolega z práce čeká před dveřma. Bereš si teda pracovní oděv a nezbytnou tašku, abys nešel naprázno a po chvilce se vším skáčeš k němu do auta.

Cestou pořešíte jak to s byznysem vypadá, jaký byli časy dřív a co se asi tak bude dál dít, ale než bys stihnul probrat vše, je tu najednou parkoviště a tady už pár dříčů, co taky nemohlo dospat, nebo maj resty. No nic – aspon je vidět, že nejsme jediný, kdo tu fachu fakt žere. Lezem teda z auta a člověk se musí aspon malinko prtáhnou, než zase zasedne na tu židli, co ho pak celej den bude jen tlačit do zadku a bude ho nutit vyhlížet, kdy už bude konec. Tak se teda protáhneš, omrkneš kdo je kolem a vyrazíš vstříc tý denní rutině.

 

U vchodu klasiky chlapík, co na tebe po ránu vrhne nechápavej pohled, proč že jsi tu vlastně tak brzy, vždyt ti přeci nic neuteče. Jenže ty víš, že každá minuta tady se počítá a dává ti daleko víc, než kdybys musel makat někde sám. Jakmile pak dosedneš na zadek koukáš chvíli kolem sebe a vybavuješ si, co na tebe vlastně ten den čeká. Jasně tu rutinu tady už znáš, ale stejně ti i tahle rutina přinese občas něco nečekanýho. Někdy prostě i z věcí který máš v malíku, můžou vyskočit nečekný problémy a ty se pak musíš sakra rychle ohánět, abys to všechno zvládnul a nebyl z toho nějakej vážnejší problém.

 

Tenhle byznys totiž není jen tak pro někoho. Tenhle byznys vyžaduje tvoje nejrychlejší reakce a každá chyba se trestá tvrdě. Někdy jsi schopnej tu chybu ještě vrátit, ale pak se spocenýma zádama chvíli přemýšlíš, kdy jsi udělal chybu, proč se to stalo a vážně nechceš, aby se to opakovalo. Pak ale stejně zasedneš a jedeš v tom pekelnym rytmu dál. Ono tě to totiž baví. A baví tě to tak moc, že bys tu nejradši trávil mnohem víc času, než ti den může nabídnout. Potkáváš tu lidi, co maj stejnej zájem, zubíte se na sebe a vůbec je tu pohoda, když všechno klape.

 

 

A tak když je kolem pátý a tebe to donutí skončit, ještě chvíli se zálibnym úsměvem koukáš na tu celodenní dřinu, co máš za sebou a stejně chceš být poslední, kdo to tady zavře. Domů se ti nechce. Chceš bejt tady. Trávit tu dny a nejradši i noci, kdyby to šlo. Spát na parkovišti a těšit se na ráno, až zase budeš moct makat.

Že jsem workoholik?

 

Ale vůbec ne.

 

 

Prostě mě jen baví jezdit v bikeparku.

 

 

-a-