Takže je to už pár dní, kdy se dojelo letošní MČR v Koutech nad Desnou. Trať už je možná dávno opravená a výsledky a vítěze již každý zná, to netřeba zdůrazňovat. Přesto, kdo by rád ještě jedno vyprávění z mého pohledu, bude to jako vždy delší, ale snad příjemné na počtení.

 

 

 

Den prvý – cesta

Vyrážíme ve čtvrtek odpoledne, přesto že jsem dlouho před tím a především do poslední chvíle netušila, s kým pojedu. Nakonec kazím klukům z RM teamu jejich ryze pánskou jízdu a cpu se k nim do obytky. Účastníky tohohle zájedu jsme tedy já, Milan, Stáry a šéf Ross. Ovšem klucí mají start výletu z ČB, což pro mě představuje hodit bágl na zádo, druhej na rameno, chrániče připnout kam jen se vlezou, do další ruky ještě kolo a vyrazit zhruba kilometr na vlak, pěkně v punkáčským stylu, ověšená krámama jak vánoční stromeček, možná i tak zelená, když všechny ty věci dohromady vážili určitě víc jak já sama. Nicméně se nepotento. Zatnout zuby a za pár mě už nabírá Ross s obytkou v ČB, zastavujeme ještě dvakrát pro Stáryho a Mílu a pak už jen zastávky na čůrání.

Jelikož jsme poněkud přeložení mi příjde, moc to nejede, ovšem s klukama ta zhruba šestihodinová jízda i tak docela ubíhá, obzvlášť když pravidelně posilují svou výřečnost pivními zásobami. Až se nakonec taky nechám strhnout a to pívo si taky dávám a celkem samovolně se usmívám už i na věci, který mi ani moc vtipný nepřijdou. Po cestě několikrát volám pánovi, který nás má ubytovat na místním hotýlku, že se zase o něco zpozdíme, tak aby na nás počkal. Jinak je ze mě bezdomovec, že?

Nakonec dorážíme zhruba okolo půlnoci. Pan majitel, zřejmě, to nějak už neunesl a nechal ubytovávání na více než opilém kuchaři, který nás vítá v sexy trenýrkách. Nemůžu si pomoct, ale pán vypadá jak poněkud dementní možná trošku přejetý žabák, maličkatá blyštivá očíčka, kulaté brýle, postavou malý, buclatý spíše na břiše, neseném křivými hubenými nožkami, trocha vlasu jen v zátylku a po bocích hlavy, no jasnej žabák. A v čem se tenhle žabák topil, než jsme dorazili je naprosto zřejmé z jeho vtipkování, které nás spíše děsí, než baví. No jo, ať žije rybník, hotelová hospoda. No nic ubytováváme se, raději zamykáme a zaleháme. Míla lehce přiopit ještě venku určitě dobrovolně dává koupačku v řece i s botama a tak, protože nutně potřebuje dát chladit piva na snídani, to je pane zodpovědný přístu. Nakonec nás však všechny dostává spánek a den je u konce.

 

Den druhý – páteční trénink

Protože trať v koutech není žádné čájo, naopak bych řekla, že je to nejkrásnější, nejrůznorodější a zároveň nejdelší trať v Čechách, a taky proto že se jedná o mistrovský závod, žádnou pouťovku, chceme trénovat už v pátek. To by se ale hned od rána nesměli z nebe snášet na své mokré pavučince sklenění pavoučci. Ano, ráno nás budí kapky drtící nám parapet a stejně tak i naši dobrou náladu. Jak vidno, déšť navíc nejspíš nezačal teprve před chvilkou. Co je ale hlavní, ta voda nepřestává padat ani s přibývajícími hodinami, tedy z postelí nikdo nespěchá. Postupně se akorát přesouváme do stanu RM teamu, kde probíhá válečná porada, jejíž výsledek je stejně předem jasný, jezdit se půjde, až přestane lejt. Hehe, jenže pic, a proprší postupně celý den, jen v pauzičce stíháme pěší prohlídku, pro jezdce beztak zavřené trati. I když potkáváme i několik odvážných hnědoprdeláků, brázdících si trať lehoulince v no kontrolu a vytyčujíc ty správné koleje a brázdy na druhý den. A mě jen napadá, že na těch wetech co mám doma, by se mi určitě druhý den lítalo lépe, než na tom co mám momentálně na kole… Bomba!

Tedy když nepočítám tu jednu prohlídku trati, jsme všichni po celém dni zevlení v depu totálně oddělaní. Z toho nic nedělání mě bolí celý člověk, takže i když kluci asi pokračují do místní hospody, já to balím a jdu na kutě, co dělali oni, nevím, a určitě ani nechci vědět.

 

 

Den třetí – sobotní trénink

Hurá, ráno nás vítá normální počasí a i když Stáry straší už od rána se svým chytrým telefounem prškou, nenechávám se vyhodit z konceptu, dyť si to sakra musím aspoň párkrát před závodem sjet a to za každou cenu, i kdyby v dešti, i kdyby mezi trakaři, prostě musím, jinak to jedu jak enduro, na oči. Bohužel mám problém, prostě jsem fakt idiot a nevzala jsem si ty wety, když už jsem utáhla všechny ty saky paky, tohle by se už zase tolik neproneslo. Měla jsem je vzít, sakra… Tak příště… Naštěstí se nade mnou kluci slitovávají a půjčují mi jednoho bahňáka na předeček, Milános mi jej dokonce přezouvá, za což jsem neskonale vděčná, skoro až dojatá J děkuju moc.
A může se vyrazit hned na devítku trénit. Svaz navíc domluvil permici na sobotu a neděli jen za 500, což je super, když vezmu v potaz kolik už tenhle výlet sám o sobě s ubytkem a naftou stojí. Naštěstí i lanovka je uzpůsobená závodům a nejede dle jízdního řádu každou půlhodinu, ale celý den v kuse a že tohle lano fakt jede, kam se hrabe Lipénko. Během chvilky nás šestisedačka vyflusává nahoře a jde se na to! Byla jsem tu minulý rok, tak si trošku něco málo pamatuju, ale prostě tu délku a různorodost tratě si člověk opravdu uvědomí, až když to zase jede. Bohužel nám pěkně zapršelo a je to fakt kentus, vyjíždí se brutální koleje, kořínky se zanáší hlínou, do toho technické pasáže, neuvěřitelný sklon tratě a ta délka, to snad není možné, trať je to překrásná, zábavná, technická, je tu fakt vše, od kořenů, kamenů, schodů, skoků klopenek, všechno, tuhle trať prostě chceš, ale ne v kuse, takže rezignuju, dávám přestávky a celou trať v kuse pokořím zase až na měřák, nechci dopředu vědět, že tohle absolvovat znova nechci, navíc když to dnes vypadá spíš na závod plachetnic, jak na těch ho**ech všichni kloužou a vlajou.

Den ubíhá jak nechceš přímo úměrně se silami, když najedou hážu krysáka jak pes a dávám si hlavní rámovou do intimních partií, abyste si pánové nemysleli, je dokázené, že když se uhodí ženy do oněch míst, bolí je to pomalu víc než-li muže, jenže nejsme kňouři. Tak to jen tak abyste viděli, jak trpím, hážu šípa do borůvčí, ale o pár minut později to zase plužím dolů. Ovšem problémek. Začíná mi haprovat brzda, jakmile to jen trošku pustím z kopce páčka na gripu a zadní kolo bez zpomalení, přitom na rovině to brzdí normálně, shledáváme společně s Kubajszem, dle žhavého kotouče, že jsem ty brzdy prostě zavařila a mám tam jednoduše taky blbej druh destiček, a asi i ne úplně vhodný druh brzd… No všechno špatně, klasika! Takže neřeším, skoro tlačím dolů a pro dnešek toho nechávám. Dala jsem tu trať opravdu mockrát a už teď vím, že to zítra pocítím. Proto domlouváme s holkama, spoluzávodnicema Lenčou a Símou, regenerační soustředění v místní hospodě, kde u piva zakládáme dámský tým. Nejen, že si rozdělujeme role, kdo co a jak pro tým, dokonce vybíráme i která značka kol by nás mohla sponzorovat, a hlavně po druhém pivu konkrétně já už z regeneračního soustředění mám spíš trénink, nicméně sranda je s holkama ukrutná a nedá se to jen tak utnout, proto uspávačka až o půlnoci. A ve vší slušnosti, i když nás napadaly nějaké výtržnosti, nic se nedělo, fakt ne.

 

Den čtvrtý – den D.

Ráno vstávačka, slunce pálí, po propršených dnech přichází na závod parádní počasí a protože už včera večer se trať parádně vyjezdila, přezouváme z wetů na suché gumy. Lehká snídaně, dávám spicha s holkama a jedem si to aspoň dvakrát sjet. A už po cestě nahoru koukám, jak se trať změnila, z hlubokého bahýnka a kolejí, zbyly jen vyježděné stejně hluboké rolety do podkladu bahna, což sice drží a neklouže, zase to ale pěkně kope do rukou, slabší ručky možná po chvíli rovnou do zubů. No nic, jsme nahoře a hurá na první jízdu dne, trošku v nervech to pouštím z kopce dolů a už po chvilce vím, že je něco špatně. Kurva! Ta brzda fakt brzdí jen na rovině. Hmm, Bomba! Chvátám dolů pouze s přední brzdou, a vlastně vůbec nevím, proč chvátám, když nemám ponětí co dělat. Zmocňuje se mě panika, nám ženám vlastní, kotouč je chladný, destičky mám nové, skoro už se smiřuji s myšlenkou, že prostě nepojedu.

Dole v depu koukám, že jsem asi musela hnout s páčkou nebo co a brzda trochu uchcíkla, super, za zhruba půl hodiny mám jet závod. Naštěstí jsou tu kamarádi, kamarádi, co vozí kopici náhradních dílů, gum a dokonce brzdy a další kamarádi, kteří tu brzdu během deseti minut absolutně bez řečí a ochotně dokážou přehodit. Mooc děkuju Mílovi a Michalovi. Mám tak akorát čas přesunout se na lano a dopravit se na start na první měřák, ovšem jsem znechucená, naštvaná, mám půjčenou brzdu, kterou určitě nechci zničit, trať jsem si dnes nesjela pořádně ani jednou, no ideál na to nechat se během pár minut odstartovat. Nejede se mi však vůbec zle, sice mi v půlce vypovídají službu ruce, po chvíli plíce, a pak i hlava, když to v jednu chvíli nějak nedokážu pokrotit a jdu sbírat borůvky, přesto dorážím čtvrtá.

Víc neřeším, dávám nějaké lehké krmení a pauzu v depu, za chvíli však už zase jedu hore a stojím na startu. Dle nového řazení Jana B. Síma i slečna z Finska odjíždějí přede mnou. Koukám, jak ladně si všechny ty slečny naskakují ten třetí trošičku delší dvojáček v sérii skočíků na začátku, minulou jízdu jsem ho trochu, ok tak trošku víc ohranila, ale bylo to v poho…….. Deset…….Tak to bych ho asi mohla prubnout teď dolítnout ne? …… Pět…… Hm jo to dám….. Čtyři…. Ale bejby, neměla by jsi teď vymýšlet blbosti….. Tři….. Ale néé je to v poho, co řeším… dva … Jedna … Start … První mini lavička – přelet, druhý dvoják – nedolet, ale tak nevzdám, šlapu, šlapu jako blázen, protože vím, že úplně na dopad tahle rychlost fakt není a čím blíž jsem, tím víc si uvědomuji průser, tak za to aspoň pořádně beru a snad to nějak udržím… Prásk! Asi jsem svojí Ninju pěkně nasrala za ten nedolet, protože mě nekompromisně sundavá. Nevím, jak ten pád vypadal, nic mě při něm ani nezabolelo, jen chvilka kdy jsem zůstala ležet a čumět jak banán z tašky na svoje milovaný kolo, poskakující chvíli po řidlech, chvíli po kolech do dáli, to bolí. Hned ho doháním a naskakuji, jízdu pak už v pohodě dojíždím, dokonce i s dechem krásně vycházím, no a jsem naštvaná, takhle krysit, takhle chybovat, fakt bych si zasloužila za uši, neříkám, že jsem profík a měla bych kdo ví jaký čas, ale mohla jsem odjet aspoň bez pádu, tím to pro mě vše končí, umývám kolo, s klukama balím depo a hanebně prchám do domečku, cesta domu bude opět dlouhá i když už bez jakéhokoli alkoholu a spíš celou cestu lehce odpočívám a kaju se.

Závěrem bych asi podotkla, že i přes počasí se závod vydařil, trať byla opravdu na úrovni, zvýhodněné jízdné – taky super, organizace – vše v pořádku a celého závodu se zúčastnilo 172 závodníků, což asi podpořila nově open kategorie, a konečně tuhle naší soutěž posunula správným směrem. Jinak je už dávno po závodech, takže výsledky všichni známe, přesto kdo by je rád, musí sem:

 

Zatím se loučím, za sloh už se ani neomlouvám, kdo chce, čte, kdo ne, nenutím.

Takže přeji krásné pondělí a zase někdy!

Š.