Tomaass: ČP DH Špindlu aneb po letech na poháru

Chtěl jsem do toho nadpisu napsat nějakou číslovku, jako jak dlouho jsem nějakej ten pohárovej závod nejel, ale nejsem si tím číslem úplně jistej. Každopádně jsem se účastnil poprvé v roce 2007 a musím uznat, že za těch sedm let se toho trochu změnilo.

Potrénovat jsem byl ve středu na Ještědu a tři jízdy jsem uznal jako dostačující, abych se si osahal svůj sjezdovej speciál. A ve čtvrtek, jak jsem avizoval ve svým minulým reportu, jsme vzali spacáky a dali cyklobus a místní traily s přespáním venku. Potom do kanclu, lehce popracovat na diplomce a v pátek při západu slunce už parkuju ve Špindlu.

Parkuju vedle Mloka, lehce se rozkoukávám, zdravím s klukama, ale po chvíli už sedím v taxíku s Kubou Říhou a Datlem, protože je pátek. Poprvé navštěvuju Fanatic bar, o kterým jsem zatím slyšel jen z vyprávění. Kdo neví, o co jde, musí Tě nekdo pozvat a jsme opravdu hned u vstupu prolustrování, za kým jdeme. Naštěstí Sláva dostal MRSNovu školu života a zná.

Pak následuje ještě jeden bar, kde se scházíme ve velký partičce bajkerský, přistávaj rundy vodek, eRoss je v obleŽení, muzika hraje a s Mlokem mizíme jak pára nad hrncem v pravej čas, protože chceme jezdit. Co všechno se dělo, ani nemůžu napsat. Ale když Tě omylem pochčije vožralá holka, kterou neseš na zádech, Ty se na ní blbě podíváš a ona odpoví “Jsem se pochcala no, to se Ti nikdy nestalo?”, víš, že to se může stát fakt jenom na horách.

Ráno je krušný. Pro někoho míň, pro někoho víc,  Růžovák vylejzá z obytňáku třeba až večer. Jdeme jezdit. Teda jezdit. Já jedu s kolem na lanovce nahoru a podemnou jdou všichni bez kol, prohlížejí si a diskutují o trati. Tak se připojuju k Datlovi s Kubou a prohlížím to taky. Bohužel stejně neovládám kolo natolik, abych jel kudy bych chtěl a jak je to pořád levá a pravá, tak se na tý trati ztrácím a dost často si myslím, že už jsem někde jinde.

Jdeme teda fakt už jezdit a peru se s tím těžce. Přechod z Culta na RB není lehkej, protože to RB má takovou nadčasovou geometrii a spolu s těma 20ti kilama, no je to prostě kolo pro znalce. Po chvíli to ale trochu rozjíždím a baví mě se vozit za rychlejma klukama. Když totiž jedu někam takhle do bikeparku, bejvám tam dost často nejrychlejší a sám to prostě o moc víc nepustíš. Ale tady to jde, krásně vidíš, kde jsi pomalej, kde děláš chyby a já jsem zase rád, že se pokouším bejt zpět.

Přes oběd dávám v dodávce jídlo a pozoruju, jak se depo českýho poháru změnilo. Každej má teda depo a v něm stojan a komplet dílnu. Většina lidí to i neustále ladí. Všechni mají i všechno náhradní od řidítek po tlumič. Já mám duši a destičky, v čemž vidím taky posun, oproti časům, kdy jsme jezdili na pohár vlakem.

Odpoledne zase lítáme a trať se na některejch místech vyjíždí do nesmyslu. První třetinu trati si užívám, pak na tom vlaju na brzdách, protože to buď nemůžu ubrzdit nebo se to bojím pustit, pak se to lehce rozjede a přijde divácky oblíbená skalka.

RB se mi z tý tratě začíná trochu rozpadat, šroub z patky jde srát, rozplejtaj se mi dráty v zadním kole, dáváme pár posledních jízd a konečně nám vypínají lanovku. Měl jsem plány, že si dám poslední jízdu s kokoskou a batohem a kouknu po místech, co tu mám rád, ale dávám se Zeleňákem koupačku s výletem potrubím a zalehávám totálně vyřízenej do dodávky.

V depu už mají všichni vyleštěný kola a většina rozebráno. Servisuje se až do tmy a tak sbírám taky zbytky sil a měním si tu duši a destičky.

Večer koukáme na svěťák ve Windhamu a nemůžeš si na live přenos vybrat lepší společnost než tuhle. Takovej Sláva zná snad skoro všechny, takže do toho hází jednu historku za druhou a je to parádní večer. Škoda že před koncem padá přenos a Ratboye jsme vyhrát neviděli.

Jdeme spát.

Ráno vylejzám z dodávky a všichni už dávno servisujou. Jdeme jezdit. U lanovky potkávám Čonkstra, tak se jdem svézt spolu, jak za starejch časů. Drží ji teda zle, v pomalejších pasážích mu stačím, v rychlejch a míň rozbitejch, když nechybuju, tak taky, ale jakmile se to někde rozjede v nečem hodně rozbitým, tak na to nemám koule a hrozně mi ujíždí. Dáváme pár jízd a já konečně trochu cejtím, že jedu. Přeci jenom dva dny za sebou jsem na sjezďáku neseděl možná i víc než rok.

Je tu měřák a jedem si nahoru. Závodní napětí nám pulzuje v žilách a já jsem jedinej, kdo na sobě nemá drez. Kvalifikační jízda mě nějak nebaví a nejde. Jedu snad nejhorší jízdu a hlavně poprvé v kuse. Od půlky už cejtím únavu. Na dřevěnejch lávkách na který se vyjelo bahno se bojím a spíš nechci spadnout, než abych měl touhu v nějakej výsledek.

Po kvaldě zjišťuju, že i s úplně bídnou jízdu jsem 7., začínám mít touhu v nějakej výsledek.

V depu mají všichni rozebráno a servisujou.

Já taky servisuju, protože moje patka už drží jen na jednom povoleným šroubu. Stejně jako Datel sázím na rychlopásky.

Finálová jízda je tu. A já mám normálně chuť to zalítnout na stupně, protože je nás v expertech 17 a pod 4:10 už můžeš stupně vítězů olíznout. Pro srovnání, nejrychlejší čas v elitě je 3:35.. Tak ji držím co to jde, jednou jdu i lehce ven, ale cejtím, že mi to konečně letí. V půlce trati najednou hroznej bordel, zasekávaj se mi kliky, nohy ven a sotva to kočíruju do nejlbižsího keře. Tuším upadlou patku a tuším bohužel správně. Rychlopásky nepodržely..

Tak z toho slejzám a nejsem ani naštvanej, jsem rád, že jsem nevyměkl, že jsem tady, že jedu a že mě to baví. S Mourasem to scházíme dolů a koukáme na kluky z jelity. Ta druhá třetina trati je zrovna tak rozbitá, že tu jedou celkem opatrně i ti nejrychlejší. Vidím Růžováka, jak ji hrozně drží, ale najednou v zatáčce mizí a už okolo nás neprojíždí. Pak nahoru běží horská, včera ho pustili z nemocnice, doufám, že jsi ok brácho.

Dole jedou všichni už tak rychle, jak bych já nechtěl. Přes poslední cestu jde Petr Třešňáků třeba skoro do proti. A skalku ani nekomentuju, občas jde někdo ven, ale většinou jsou to hodně pěkný a rychlý průjezdy, který náležitě hodnotí početnej diváckej kotel.

Pak už jen zabalit depa, rozdat ceny vítězům, dát rozhovory do televize, rozloučit se s kámošema a letíme domů. Teda domů, já žádný doma nemám. Takže když ve čtyři ráno balím promočenej spacák uprostřed Divoký Šárky, umírám únavou a chci umřít, ale to už je jinej příběh.

Co dodat nakonec? Divím se, jak málo lidí přijelo. V elitě jede o moc víc lidí, než v hobby a celkově bylo na startu okolo 80ti závodníků. Přitom to jako není zas tak špatný. Nově nepotřebuješ licenci. Organizace je lepší než na jakkejkoliv jinejch závodech v ČR. A i když spousta lidí, včetně mě, na Českej pohár nadávalo, lepší závody tu kromě Marošáka nikdo udělat neumí. A pokud chceš zrychlit, bez závodů a svezení s těma nejrychlejšíma, to prostě nejde. A mě teda rychle jezdit baví moc!

Já jsem si to užil a těším, že se s váma svezu i koncem měsíce na Ještědu.

Nakonec bych chtěl ještě napsat, že Růžovák se chce vrhnout na dráhu 4X závodníka a potřeboval by nějaký kolo nebo aspoň rám. Tak kdyby jste se někdo chtěl něčeho zbavit a nebo jste si chtěl na svou značku udělat reklamu, tak mu napište. Protože vole Růžovák nepotřebuje nějaký ty internety, aby byl vidět. Za něj mluví jeho ježdění!

 

tomaass