Grossglockner

V nejedný komunitě je tohle místo v Alpách celkem pojem. A tak na cestě směrem dolů na jih za sluníčkem a koupáním, to nešlo vynechat právě pro ten pohled z mnoha stran legrace, kterou si tu člověk může užít..

A tak začnu možná tou nejčastější zábavou, která se mi už od juniorských dob na biku odehrávala v hlavě. Dát si Grossglockner pěkně odspodu na kole. Jistěže tenhle druh „zábavy“ ocení každý z Vás (co třeba perry?) a proto to zmiňuju hned jako první. Nicméně tuhle myšlenku nyní opustím asi tak rychle, jak ztuhnul úsměv na tvářích při čtení prvních řádků. Oukej. U cesty nahoru ale ještě zůstaneme, protože dát si tenhle pas na motorce, už může být zábava poněkud intenzivnějšího charakteru. V našem případě se ale cesta nahoru, po zdolání vjezdový brány a zaplacení 35,-E za přejezd, odehrává ve vpravdě sice intenzivním, ale o to pomalejším duchu. Oni se ti totiž v obytňáku, na mezi únosnosti béčkovýho řidičáku, ty ruce na volantu taky pěkně spotěj a ještě když ten obytňák pod zadek dostaneš přímo u závory na vjezdu do tohodle pasu. Nahoru na kopec totiž řídila Ali. A tak teda i na výjezd na moto si ještě oba budem muset počkat.

Zábavu, kterou jsem si ale pro tenhle přejezd přichystal totiž byla jen a pouze při cestě dolů.

Dát si Grossglocker na longboardu.

Vyjíždíme teda nahoru do pasu a tam kochačka jak svině. Kolem jezděj motorky jedna za druhou a lidi nahoře překvepený z povalujícího se sněhu na některejch místech. Jo, no, prostě Alpy, pyčo. A tak i ty nejdrsnější motorkáři z vousama do pasu se soukaj aspoň do trička pod tu koženou vestu pod náporem vlezlýho větru. My nahoře zevlujeme, jdem se podívat na jeden hřeben, kde aspoň není tolik lidí a chvíli koukáme dolů. Mraky kolem ale trochu popoháněj náš rozhled a tak rychle k autu a rozhodnout co dál.

Velký voči – kamráde! Ty sis jako myslel, že to bude jak silnice z Brd do Řevnic?!? Tohle sou Alpy VOLE a tvoje momentální skilz končí na Brdech u Berounky. –AMEN-

Do ksichtu se mi směje každej kopec s bílou špičkou a ten šedivo černej had, táhnoucí se do ůdolí, snad i mění svoje smyčky, jak se plazí v křečích loukama dolů. Tahle meta prostě zůstává nedotčená, protože brzdit každejch 10m nohou o zem prostě nemá se sjezdem nic společnýho. Takže dokud nebudu dokonale slidovat, nemá cenu se prostě vůbec o nic pokoušet. Tady nejsou balíky slámy. Tady není zastavená doprava. Tady nejsou svodidla až na zem. Jen občasnej kamenej patník, autobusy a konec. A na longovi se nejezdí třicet..

A tak pod tíhou zachování těla bez odřenin (v lepším příapdě), padá teda pro tentokrát naprosto jasně celá tahle zábava.

Když už ale jsme nahoře, tak vyklesat všechny nastoupaný metry opět uvnitř plechů se mě fakt nechce a tak aspoň tahám kolo ze stojanu a jdu si nechat prohrábnout vlasy pod helmou v sedle biku.

XC RB IQ na hrubejch gumách sice není pravej sjezdovej silniční speciál, ale to už bych snad radši dolu běžel, než řídil auto. Oblíkám teda všechny vrstvy co mám (což vzheldem k tomu, že jedem na jih do tepla, moc není), mávám dodávce a už jí mažu skrz poslední tunel na italskou stranu průsmyku a i přes to původní zklamání se mě rozlejvá úsměv na tváři. Jdem utrácet metry – NE stovky metrů – směrem dolů! Vítr se začíná zvedat a hladina hluku se stává standartně neslučitelnou s jiným zvukovým záznamem na goučku, než kontinuálním vysokofrekvenčím šumem. Tohle mám rád! A ještě radši mám, když před sebou vidím cíl. Takže když po chvilce motání vln přes celou silnici spatřím v dálce přede mnou auto, je jasný, že ho prostě musím dojet. Chytám teda obouma rukama představec, lokty se pokládaj na kolena a hrudník na klacky. Rychlost začíná stoupat až mě to v pár zatáčkách pěkně chytá za prdel a svírá mě to půlky jak opice banán ve flašce. Stejně jak ta opice ale nepouštím (ani prdel, natož sjezdovej posez..) a valím až do vraceček. Tam hlavu vyvrátit, jestli v protisměru nic nejede a říznout poloměr přes čáru jak jen gumy dovolej. Stíhací jízda má efekt a po chvilce je bílá audi na dostřel.

Netrvá dlouho a chlápkovi jasně dochází, že co na mě nabere při zrychlení na výjezdu z vraceček, o to víc získám já při brždění do nich a následnejch kličkách v esíčkách. Dává blikr, pouští mě. Pecka! Trošku závodění nikdy neuškodí pro pohonění ega. Ležím v tom ale i dál a dno údolí se tak neúprosně blíží. Po dalších pár stovkách metrů pak přichází sice menší dokopec, ale pak už opět sjezd až do první vesnice.

A tam za první zatáčkou u kostela končí tahle dnešní anabáze na sjezd z Grossglockneru.

Není to sice podle původních představ, ale aspoň už vím, jak ten kopec opravdu vypadá a to jak pro výjezd tak pro případný další poksy dolů, ať už budou na čemkoliv..

A já se na ně už teď těším!

-a-