Koně na Točný

Po vyčerpávající předminulym týdnu u žabožroutů, 50km od Paříže, kde jsem zavřenej v klášteře procházel firmením brainstormingem a ajfelofku viděl tak na obrázku, mě konečně ebolou prolezlý letiště CH. D Gaula, vyplivlo nazpět do Prahy.  A kam se tak narychlo vrhnout, když i norové na víkend hlásili veskrze letní teploty a nad hlavou modrou oblohu tak, že se její odstíny hodlaj za ten den ukázat naprosto všechny..?

Z předminulýho víkendu ještě poladěný kolo na ten nejtišší závod, mě trochu limitovalo ve výběru lokalit, kde by se dalo polítat a tak přišel na řadu pan nejtovačka a napravil tak můj pokus o to udělat udělat pedal-kick na hraně dropu ještě obtížnější. Řetěz šel teda na svoje místo a já po procestovanejch stovkách kilometrů a prosezenejch desítkách hodin, chtěl na kolo co nejdřív. A tak vyšla opět na řadu Točná. Aspoň na chvíli přeci cítít vítr ve vlasech jinak než z fukaru klimačky.

V týdnu prý nepršelo a tak by to mohlo bejt tvrdý jak beton. Po příjezdu pak zjišťuju, že tvrdý to je, ale válí se spadaný listí, tak po chvilce hledání beru hrábě a nakonec i smeták a trochu si metu cestičku (místní klucí tu to maj hezky vošéfovaný s vercajkem) na první dva dirty. Pak už jen první zkusmo nájezd a když to vypadá s rychlostí dobře, jdu se pokoušet lítat.

Nainstalovat Larsen TT gumy od Maxxisu ale ještě neznamená udělat z FR bestie dirťáka, letí mi hlavu když se blížim k prvnímu odpalu a tak i přes pocit rychlosti nechávám po minulé zkušenosti prsty na gripech místo abych jemně drcnul do brzdovejch páček. Ono by pak možná i pomohlo kdybych se v tom rádiusu tolik nezhoupnul. Pak totiž následuje takovej přeďák, že používám sílu kterou by mi i Luke Skywalker mohl závidět a s nějakym zázrakem to odjíždím. Brzdy. Rozdejchat. Pyčo – tak tohle bylo dost. Evidentně musim poupravit premisu, že gumy dirťáka nedělaj. Tenhle přestřel totiž znova nechci. Musim to ale hned rozjezdit a tak zas nahoru. Pak už to celkem jde, ale stejně nějak pořád nejsem v komfortu. Evidentně mě ten francouzskej klášter, kde jsem byl tejden zavřenej, odčerpal nějkou odpalovací orientaci v rozletu a klapek na křídla je přidal na oči.

Po chvilce lítání pak  potkávám Vrbiče, kterýho sem neviděl už pár let, tak chvíli kecáme a on mi ještě zrovna vpaluje, jestli se mě to na těch odpolech nežvejká, vždyť ten zdvih je na tyhle rádiusy peklo – tvářim se že pohoda, ale hlavou mě to chvíli vrtá. A vrtá mě to hlavou až tak, že v jedný jízdě první dirt nějak přepalchtim, ale vůbec se pak nesoustředim na druhej o to detailnější polet a trefovačku na dopad a tam přichází výstřel, kterej mě hází do takovýho koně, že Pardubickou by na něm mohl vyhrávat Váňa ještě dalších 20let. Brutální přestřel skoro na placku k tomu, to pak ještě podtrhuje, takže s tímhle koněm neskončím v půlce Taxisu, ale s jízdenkou do špitálu v houkacim taxiku. Nějaký kotrmelce. A prostě jak sjem starej tak sem blbej. Už ve škole mlaďochy učej ať dávaj pozor. Ale asi sem takovou menší ránu vo zem potřeboval. Zjistit zas po pár letech jak je to tvrdý se válet.

I takovejhle exces je ale třeba rozjezdit a tak si dávám ještě dva, tři polety a pak už jen trochu cvakání a dom. I přes tu ránu vo zem to al zas stálo za to. Klucí maj prostě na Točný peckový ježdění a doufejme že ještě dlouho mít budou.

-a-