Silvestrovský bivak v Novohradkách

Prolog:

Jelikož má na Nový rok 720ka narozeniny, rozhodl jsem se tento článek věnovat Čárysovi a všem sedmsetdvacítkářům, ať už pisatelům nebo čtenářům. Neboť jsem již několik let dychtivý čtenář a nebýt tohoto webu a lidí, kteří za ním stojí a dodávají mi inspiraci jak trávit svůj volný čas, možná bych já teď sám neměl co psát.

Inu, tady je moje premiéra…

Je úterý 30. Prosince. Rok se chýlí ke konci a nadchází čas Silvestru. Poslední den v roce se u mne většinou odehrával v alkoholovém oparu. Parta kámošů a šáňo mne ale už nějak nebaví, jelikož starý party se potrhaly a tak nějak není s kým a kde. Celý den jsem v práci a hlavou se mi honí, co já teda sakra budu dělat. Najednou z čista jasna jako nějaký vnuknutí mi přijde na mysl. Hej, co třeba udělat Silvestrovský výstup na Kraví horu v Novohradských horách a udělat zimní bivak. Jo to by šlo! Píšu SMS Kolimu, mýmu vděčnýmu parťákovi, co spolu jezdíme na biku a whipujem, až z toho holky šílej. Tenhle kluk je stejnej blázen jako já a je pro každou srandu. Na otázku co dělá na Silvestra a jestli se mnou půjde přespat pořádnej kopec jen se spacákem odpovídá: „To zní dobře!“

Večer domlouváme detaily, přesvědčujem naše zhrozený rodiče, že víme, co děláme (a sami tomu věříme, hehe) a že tam určite neumrznem. Čekujem předpověď, má být -3°C a to nám přijde uplně ideální, jen s lehkým vánkem. Náš plán je jet vlakem do Nových hradů a pak pěšky už z většiny za tmy do Horní Stropnice a dál na Kraví horu (953 m.nm.), tam kouknout na rozhledně na ohňostroj a pak někde v okolí přečkat noc pod širákem, ideálně v nějakym záhrabu nebo pod převisem. Druhý den podle nálady dát nějaký menší okruh a ze Stropnice domů. Trasa tam by měla mít kolem 12-15km. Zpátky už je to jen asi 6. Cestu znám dobře, jelikož jsem celý hřeben šel pěšky sólo asi před 2 měsíci. Je středa 31. Ve 2 končím v práci a všichni na mne koukaj jak na blázna, že jako tam umrznu, dokonce mi paranoidní kolegyně nabízí jednorázový vyhřejvací vložky do lyžáků. Odmítám s vážnou tváří zkušeného horala. Kolegyně říká, že si na ně ještě rád vzpomenu. S Kolim máme sraz na vlakáči, bohužel zjišťujeme, že nám vlak ujel a tak jdem koupit ještě čaj a deník Blesk (na podpal, na nic jinýho se nehodí) a jedem nakonec autobusem. Po cestě dáváme dvě pivka, aby nám cesta trochu utekla. Už  se nemůžem dočkat na cestu, venku je bílo a trochu sněží – pecka! Ve 4 odpoledne vycházíme z Nových Hradů. Procházíme Terčino údolí, kde se po pár kilometrech loučíme na nějaký čas s civilizací. Začíná se smrákat a po lidech ani vidu ani slechu. Jdeme si tichou krajinou a užíváme zimní pohody. Cestou dáváme svačinu ještě za relativního světla. Když balíme věci a pokračujeme v dál, už je plnohodnotná tma. No, ona tak plnohodnotná není, protože sníh všechno odráží a je dobře vidět i bez čelovek.

Po 2 hodinách cesty dorážíme do Horní Stropnice a jelikož máme času nazbyt, dáváme pivko v jedné z místních hospůdek. Podivná pani se nás ptá, kolik stojí mobil, který snad ukradla minulým hostům a my radši mizíme, než se nám něco ztratí. A to už stoupáme 20cm hlubokým sněhem loukou směrem k osvětlenému kostelu na Dobré Vodě. Ten se přibližuje pomalejc než bychom chtěli, ale i tak se jistojistě krok po kroku blížíme. Vstupujeme do lesa a nasazujem do akce čelovku. Protože v lese je vidět úplný h… Koli zjišťuje že FIVETENY nejsou ideální obuv do sněhu, hlavně toho ušlapanýho, když se několikrát klátí s těžkou krosnou k zemi. Nevim, v jakym článku četl jak je to super obuv na zimu, haha. Konečně dorážíme ke kostelu, dáváme pauzu a nějakou tu tatranku. Dlouho ale nestojíme, protože se do nás dává zima, tady nahoře nějak přituhlo. Pokračujem teda k vrcholu, ať to máme co nejdřív za sebou. Už nás z toho sněhu docela tahaj lejtka, ale kousnem se a jdeme bez přestávky až k rozhledně.

U rozhledny je zastřešený odpočívadlo, což je uplně super věc. Sedáme a já vyndavám vařič, že jako udělám čaj. Podpaluju vařič a nějak se mi zdá, že to málo hoří, po chvilce v tom začne škitat a oheň se omezí na malý plamínek. Super! Jsme skoro bez plynu. Nechám vařič vařičem a velím, že je třeba rozdělat oheň, nebo tady do 12 do večera zmrznem. Máme asi 4 hodiny času a ty musíme nějak aktivně využít. Odhrabáváme ohniště od sněhu a hledáme nějaký to klestí. Bohužel zjišťujeme, že je asi nějakej vhlkej vzduch, protože všechno klestí v lese je pokrytý námrazou. Sakra! To mne ale neodrazuje ,protože vim, že bez ohně tak do půl hodiny klepem kosu a nemáme teplý jídlo ani kde sušit věci. První pokusy jsou marný jak novoroční předsevzetí. Když mi to podruhé chcípá a já necítim zimou ruce, les si vyslechne spršku nadávek. Měníme taktiku a snažíme se najít co nejvíc klestí a udělat pořádný počáteční fajrák. Zapaluju oheň listem Blesku s letošníma Misskama, píše se tam:

„12 dívek, které vás zaručeně rozpálí“

Tu se červená malý plamínek, sílí ve větší a už máme oheň spásy. Funguje to, opravdu jsme rozpálený blahem, že si můžeme ohřát ruce. Díky holky! Pečeme klobásy, zdechající vařič ohřál vodu na čaj a je nám blaho. Máme pocit že jsme zachráněni a dočkáme se dalšího roku ve zdraví. Po teplý večeři se do nás ale dává zase zima a my zvažujem jak další 1.5h přečkat do toho slavnýho okamžiku. Vybalujem teda spacáky a připravujem spaní, že si na chvilku lehnem a pak vstanem, abychom koukli na ty dělobuchy. Leháme si do spacáku a mě je nehorázná kosa, po nějaký době mi dochází, že ty vhlký ponožky asi nebudou to pravý ořechový. Vzpomínám na kolegyni a ty její vyhřívací vložky do bot. Říkám o tom Kolimu, kterej mi začne nadávat do kreténů, jako proč sem to nevzal, že sme mohli bejt v pohodě. Docela začíná foukat a pocitově je tak -10°. 30 let starej péřák co kdysi šil otec nějak nehřeje jak bych čekal a já se klepu zimou. V tom nás probouzí kroky a zjišťujem že koukat na ohňostroj asi nebudem sami, což nás na jednu stranu mrzí ale zase víme že když umrznem tak nás aspoň někdo najde a důstojně pochová. Vylézáme tedy ze spacák a soukáme se do promrzlého oblečení. Neni to žádnej med, to vám povim. Jdeme čekat na rozhlednu s ostatními lidmi. Fouká tam a nehorázně promrzám. Přestávám cítit nohy a oheň nám už vyhasl. Začínám dostávat lehkou paniku, jak se jako zahřeju. Ohňostroj začíná, pár lidí vytahuje šampusy, já na to kašlu, že si jdu lehnout. Mám pocit, že mi upadnou prsty u nohou. Dolu si převlíkám ponožky a prsty omotávám návleky na kolena. Zalézám so spacáku oblečenej do péřovky a doufám, že se dožiju rána. Kupodivu se začínám zahřívat a pomalu usínám. Odcházející lidé nám říkají dobrou noc. Už jsme zase sami.

Ráno se budíme v 9 hodin, Kolimu se vyfoukla nafukovací karimatka a trochu klepe kosu, já sem už v pohodě a je mi příjemně. Rozdělávám oheň a děláme si v ešusu teplou snídani v podobě uzenýho s kukuřicí. Stavím i na čaj abychom se trochu probrali z toho přechodu z vyhřátých spacáků do vymrzlého oblečení. Po snídani balíme a dáváme se na cestu domů. Krom faktu, že se otepluje a začíná tát sníh, se nic zvláštního neděje. Jsme rádi, že jsme noc přečkali v pohodě. Máme promočené ponožky ale autobus je už jen 1.5 hodiny cesty. V Trhových Svinech se loučíme, protože mne čeká ještě 6km cesta domů, Koli jede do Budějc a domu ho pak taky čeká ještě nějaký ten pochod. Takový byl můj prémiérový článek a náš premiérový bivak v zimní přírodě, která je drsná ale krásná. Litujeme lidí, kteří strávili konec roku u obrazovek nebo zpití pod obraz. A jak se říká, jak na Nový rok, tak po celý rok, doufám, že tohle nebyl poslední den, kdy jsem se ráno probudil v přírodě s kámošem po boku, někde v horách. Protože je to prostě nehorázná pecka a pocit volnosti, kterej doma nenajdeš.