Už je to pár týdnů, co jsem psal, že jsem na pár měsíců odjel do Austrálie. Jeden kamarád má auto a tak nezbývá než ho využít k občasným výletům. Ono jich tedy proběhlo několik, ale jedním z těch zajímavějších byla cesta na nejvyšší horu Austrálie Mount Kosciuszko. A ta se tyčí do výšky 2228 metrů nad mořem..
Je sobota ráno 9.30, já přicházím z noční, balím poslední věci do batohu a už na mě Pavel troubí před barákem a křičí, že je čas odjezdu. Čeká nás 500km cesta. Tachometr natáčí přibližně polovic kilometrů a my vjíždíme do hlavního města Austrálie Canberry. Je přibližně v polovině naší cesty a tak zastavujeme u parlamentu a v přilehlém parku grilujeme oběd. Čas nás ale tlačí, protože potřebujeme být druhý den zase zpět v Sydney. Cesta se pomalu z dálnice mění v horské silnice plné zatáček a je sranda všude vidět obchody typu Ski hire, Apress ski a tak. A posledních několik kilometrů musíme zpomalit, jelikož jsou všude kolem silnice klokani a nechceme ho mít v chladiči, protože na autě nemáme typický klokanobijec (bullbar).
Přijíždíme na parkoviště a slunce právě zapadá, rychle chceme popojít a spát někde ve stanu v přírodě. Máme vybraný cca 20km okruh. Opět mě Austrálii dostává, trek začíná chodníkem se zámkovou dlažbou, po které dojdete k cca 20m široké řece, kde ovšem není most. Vypadá to, že by to šlo přeskákat po kamenech, to se nám ovšem nechce riskovat, takže jdou boty dolů a pěkně brodíme. Myslím, že to byl dobrý krok, místy je proud dost prudký. Tma zahalila údolí kompletně a my již jdeme s čelovkama a pokukujeme po místě pro stany. Nacházíme úkryt za velkým balvanem s měkkou trávou. Stavíme stany a mezitím se zvedá vítr, chvíli povídáme a jdeme spát. Spánek ovšem netrvá dlouho, když nás v půl5 budí neskutečná bouřka, stany se prohýbají a já se modlím ať můj čínský za pár dolarů přežije. Jsme nuceni posunout náš odchod, protože moje výbava…no radši se nebudu rozepisovat. Když nás ráno vidí skupinka zřejmě ostřílených horalů, tak doporučujou jít zpět. Samozřejmě pokračujeme dál v pořádném větru a mlze. Naštěstí neprší a počasí se v průběhu dopoledne vybírá. Otevírají se krásy Sněžných hor.
Člověk by neřekl, že je to Austrálie. Cestu jdeme trochu svižněji, terén není moc obtížný.
Pomalu se blížíme k vrcholu a musím tedy říct, že v okolí jsou hezčí vrcholy, ale bohužel nejsou nejvyšší a tak přicházíme na takovej placatej kopeček, kde je již mrak turistů, co přišly nejkratší cestou. Je lehce před polednem a v otevřené krajině vidíme naše parkoviště. Ještě nás pár kilometrů čeká. Výhledy jsou ovšem překrásné a po dočerpání energie zvedáme kotvy a vyrážíme směr parkoviště. U auta nás čeká obálka, kterou nám správci připomněli, že jsme nezaplatili příslušný poplatek pro vstup do údolí. Tento malý restík napravujeme a nastavujeme tempomat pro svižnější jízdu směr naše velkoměsto. V 7 večer jsme zpět v našich domovech.
Tak to byl jeden z našich rychlých výletů. 1000km autem, 20km pěšky, jedno město a 33hodin našeho života.
A za 3 týdny mě čeká Tasmánie. Já do těch hor prostě potřebuju, to jsem tu zjistil.
Jandy
Paráda!
Horal a jede do Australie:-D:-D to uz i ten Zealand ma aspon kopce:-)
rikal jsem, kdyz zmena tak poradna :) je treba zkusit vsechno :)
Jandy, mno, konečně jsem se k tomu dostal.
Inu, pěkně si to žiješ…dokonce Monínec vyhrál někdo jinej než ty. . .
a Vojta.
Koukej se brzy vrátit, bez tebe je to tu nudááá : )