Gjaid Alm…. trochu jiný Rakousko

Tenhle příběh začal vlastně už v zimě 2011/2012, kdy jsme spolu s partou lezců
z Roudnice nad Labem vyrazili na víkend na Krippenstein a ubytování jsme měli
domluvené na nějaké chatě s názvem Gjaid. A věř tomu, že tenhle dům umí
udělat první dojem… vyjedeš kabinkou na Krippenstein a potom buď to na
prkně, nebo starou kabinkou přes údolíčko na Gjaidstation, pak už je to kousek….
před Tebou se otevře krásný údolí s chatou, jak z pohádky a všude kolem svahy,
co potřebuješ rozjezdit. V baráku Tě přivítá dreadatá pomalovaná Isabella a
Indra, Nepálec, co tady vaří… a tobě je jasný, že to bude jiný, než všude jinde a
prostě super.

Během jednoho večera u lahve Zirbesnapsu se Isa zmiňuje o akci v květnu Renovierungswoche, kdy se opravuje dům a za každej odpracovanej den máš
zadarmo den bydlení s polopenzí, takže plán na květen je jasnej. V květnu tedy
jedeme znova a poznáváme spoustu zajímavých lidí, včetně majitele Michiho,
spřátelené duše Gjaidu Miki Sluníčkové, a spoustu, spoustu dalších skvělých lidí.
Dostáváme na starost jeden pokoj, a to zrovna ten, ve kterém jsme bydleli v zimě,
ale náhody neexistují, všechno je tak jak má být. A Miki říká, ať tam uděláme, co
chceme a jak chceme…. práce snů, na místě snů, víc nechceš. Během tří dnů máme
pokoj hotový a všem se naše práce líbí, takže nám nabízejí možnost přes léto
vybudovat obytné podkroví….. no nejde říct ne. Před odjezdem ještě stíhám
získat titul na čvutu a v červenci odjíždíme opět směr Halstattersee a lanovka na
Krippenstein. Postupně budujeme a budujeme, jezdíme sem až do prosince,
pomalu se nám z toho místa, nestydím se říct, stává druhý domov a všechny
bereme jako širší rodinu a oni tak berou nás. Výsledkem našeho snažení je
krásná obytná půda pro nějakých třicet lidí, celému prostoru vévodí, kdo jiný,
než velký dřevěný Buddha.

Mimochodem vliv Nepálu, budhismu, síly vesmíru, Matky Země, …. nevím čeho
všeho možného, tu cítíš prostě všude kolem sebe a tohle místo má na nás
všechny skvělý vliv. Poznáváš tolik zajímavých lidí a z každého si vezmeš něco
dobrého, tohle Ti žádná škola nedá…. Všechno je to jako jeden velký sen a často
přemýšlím o tom, jak je vůbec možné, že jsme měli takové štěstí zrovna my, dva
kluci z Volyně a jeden z Roudnice, a život nám ukázal tohle místo, tyhle lidi a jiný
pohled na svět….

Z Gjaidu a údolí kolem se stalo místo, kam jezdíme v létě, na podzim, v zimě, na
jaře, jezdí sem naše rodiny i kamarádi a všichni jsou nadšeni a my jsme nadšeni,
že zážitky a krásu můžeme sdílet s nejbližšími. Máš to tady prochozený v létě,
v zimě, znáš příběhy míst i lidí, už víš kudy kam a ne jako, když jsme tady byli
poprvé. Víš, kam stihneš za den dojít na sněžnicích a kde je třeba to rozjezdit.
Užíváš si co to jde, ale nikdy si před každým výletem ven, nezapomeneš nejdříve
promluvit s naší velkou Matkou- Tarou- ohromný masiv (oficiální název
Taubenkogel), na který koukáš každé ráno z okna. Tara je naše matka,
ochránkyně, Žena, to ona Ti dovolí všechno rozjezdit, dá na Tebe pozor, ale Ty ji
musíš respektovat a nezapomenout poděkovat. Tohle je místo, kde stejně jednou
budu nějaký čas žít a je jedno jestli někdy teď, nebo až budu starý děda, co chodí
se svojí láskou na výlety na splitboardech.
No a jaký, že je tady to ježdění? Možností je několik, třeba koupit permici a dávat
freeride v areálu, vše je značený v mapkách a v terénu tyčemi, jelikož Krippenstein je velmi nebezpečný kopec- díky obrovským prasklinám ve skále, které jsou prostě všude. Místní horskoslužebníci se postupně snaží vytvořit databázi s gps souřadnicemi těch nejnebezpečnějších míst. Freeride v areálu musí být super, když čerstvě nakydá a ty jsi tam včas, nahoře planiny, dole lesejky a končíš u kabinky lanovky. Vzhledem k snadné dostupnosti, jsem to zažil vždycky vyježděný, jak sjezdovku. Mimochodem, sjezdovka je tady jedna jediná a má asi 11km. Takže radši sněžnice, prkno na záda, nebo nasadit pásy a šlapat kolem Gjaidu. Tam máš lepší sníh a hlavně ti to nikdo nevyjezdí, až na mě teda. Už mám pár míst, kde to je vždycky top, krátké výšlapy kolem patnácti minut a pak sjezd krásně zvlněným terénem, kde nevíš co dřív dropnout. A vymýšlíš nový a nový lajny, pořád dokola, celej den, dokud nejsi všude podepsanej. Tohle je ideální pro nás prkýnkaře, co nenašetřili na splita. Pokud máš štěstí a z prkna si uděláš lyže, nasadíš pásy a můžeš se vydat mnohem dál, třeba přes Simonyhutte směr Dachstein-Gletscher, nebo druhou stranou po Rumpler route. Já to teď chtěl dát na sněžnicích, ale když nandáš na batoh prkno, mačky, cepín, ferratovej úvazek, vevnitř máš jídlo, oblečení, lavinovku, tak po pár kilometrech řekne tělo a dost a ty víš, že je rozumný se vrátit… nejsem Xavier De Le Rue, abych směl jezdit s cepínem v ruce. Takže letos bohužel Dachstein zase nezdolán, ale ono to jednou přijde, taky chci fotku od kříže. Tak, to je asi ode mně vše, doufám, že někdo vydržel číst do konce, zkoukněte fotky, videjko a příště se třeba potkáme- někde na sněžnicích nad Gjaidem, nebo během roku na jednom z mnoha workshopů, co tady lidi pořádají. Mír, lásku, prašan, nikdy nekončící sezónu a hlavně- Dál a vejš!- nikdy na Tebe nezapomeneme brácho!

Kuba, toho času zavřenej v kanceláři v Budějcích