Les 3 Vallees – hike

Hrubý popis toho, jaký to je brázdit 195 propojenejch sjezdovek k vám dorazí ve dnech následujících, nejdřív ale něco málo o tom, jaký to může být i mimo tyhle sjezdovky.
Pro jedinej pocit z prašanu, kterej letos ke mě přijít nechtěl a tak jsem já musel dojít pro něj..

 

Týden lyžujete kolem 2500mnm. Týden spíte v 1750mnm. Týden čekáte na pár vloček prašanu. Ranní sunshine se jen občas vystřídá s mlhou že by se i Rákosníček ztratil, ale sníh shůry nepadá. A pak jeden večer lehce zamrholí. To, co v 1750 znamená mrholení, může ale nahoře znamenat aspoň pár vloček prachu. A tak druhý den ráno kouknu na ty nejvyšší vleky v okolí a vyrážím k nim. No, propracovat se přes tu hustou infrastrukturu vleků a sjezdovek je tady sice ráno úkol stejný jako přesvědčit řidiče metra ať tam vrazí zpátečku že ste o stanici přejeli, ale já ani nevím jak a najednou sedím na lanovce, která se jmenuje Glacier a končí někde kolem 3100m. Nahoře malá chajda a dolů černá sjezdovka. Sjezdovka ráno urolbovaná, teď už lehce rozježděná, takže žádný drnčení přes vroubky od rolby a po prachu nikde ani zmínka. Navíc jsem přijel vlastně pozdě a tak jsou ty pláně vedle sjezdovky už rozježděný. A tak sedím na laně a koukám kolem. Pocity smíšený. Jsem rád, že něco spadlo, ale není tu pláň, co by byla aspoň trochu čistá.

Jak papír co zbyl cukrářce pod větrníkama. Pak ale tou nekonečnou cestou nahoru uvidím něco, na co jsem čekal. Bílej samet a v něm jen dvě stopy. Široký je tak, že by se jich tam ale vešlo třeba i deset a pořád by bylo místo. Tahle pláň ale končí tam, kde končí i tenhle vlek. Na její vršek žádný lano nevede. Tam vedou jen stopy. Koukám stále pozornějc a vidím, že tak v půlce jsou další dva SNB riders. To je pořád dobrý, pořád bude místo. A tak, pár sloupů od vrcholu lanovky, ve mě padá definitivní rozhodnutí, že i přes to, že mám jen twntipy do parku, pevný přeskáče a pekelně dlouhý hůlky, mám taky chuť na alespoň jeden menší sjezd v těch čerstvě napadlejch pár cenťákách pudru.

U lanovky pak jen dlouhej pohled vzhůru, lyže na ramena, rozepnout všechny větráky na bundě a kalhotech a skálopevný odhodlání, že to v půlce neotočim. Prvních pár kroků je pak plnejch euforie a já mám pocit, jak když nahoru letím. Redbull nemá proti endorfinům v krvi šanci. Jenže ty endoriny moc dlouho nevydržej, resp. oni zas nemaj šanci vůči nadmořský vejšce.. Ujdu asi sto metrů (pravda do slušnýho kopce), ale najednou znovu koukám vzhůru na tu dálku a zjišťuju, že ač dejchám a nohy nebolí, tak to nějak nejde. Teda ono to jde, ale ne jak když mám vyběhnout do pátýho patra v pražskym paneláku. Kyslíku sice obě tyto místra postrádaj asi stejně, ale tady to jde nějak hůř. A co je ještě horší, za takovou menší skalkou pár metrů přede mnou se objevuje další postava, co stoupá vzhůru. Rozcházím se znova a chvílema na něj koukám a vypadá to, že ani jemu to moc nejde. 15min a musí být můj.

Docházím ho a chvíli kecáme. Kluk z Holanska, země kde cyklisti tvrdí, že kopec je jen nakloněná rovina. SNB na zádech, odhodlání stejný, ale včera prej moc piv. Nechávám ho za sebou a nasazuju svoje tempo. Třetí zastávka. Otočka. Kluk odpočívá. Nahoře se zdá, že se ale už připravujou na prknech. To mě zas nakopává. Chci tam. Pravidelně dejchat, stejný kroky, šetřit, ale nezevlovat. Kroky pořád stejný. Býlý schody do nebe co opravdu končej modrou oblohou. Kolem najednou projíždí kluci na SNB. Sníh jim lítá za patkama  a jejich rohlíky na ksichtě jsou naprosto jasný. Mám radost s nima, ale mě pořád ještě něco chybí. Zbytek se stává monotóní. Občas zastávka, pohled vzhůru, pohled dolů, pohled vzhůru a znovu do pohybu. Až pak, najednou vím, že to dojdu bez zastávky. Vidím to místo a nová vlna euforie se dostavuje tak, jak se přibližuje skalka a malý sedlo odkud se vyjíždí.

 

Jsem tu.

Lyže z ramen a kochačka. Teď to přichází. Pohled zpět, ale hlavně taky pohled na druhou stranu. Za hranu. Na druhou stranu údolí. Směju se jak malej kluk, spokojenej, že tu jsem. Mraky se válí kdesi hluboko v ďolíku a do mě pere sluníčko. Všude bílo a skály. Ticho. Žádnej šum, ruch, lidi, nic. N.I.C.

Jsem tu a nic jinýho není. Tenhle okamžik. Pro někoho dole obyčejný okamžik, pro mě nezapomenutelný a proto, jak říká Čárys – Není nic, jako obyčejný okamžik.

Užívejte každý z nich. Každý z okamžiků.

A zbytek? Dolů? Nekonečná cesta vzhůru proti 45sec v prašanu?

Znáte ten pocit, když se vám povede projet zatáčka, nebo když skočíte pořádnej polet? Ta vteřina radosti, že to bylo fakt super? Tak TO, je ježdění v prašanu.

Konstantní euforie.

Kdo ví a šel si někdy pro prašan, potvrdí.

Kdo ještě neví, jděte.

Stojí to za to..

 

 

-a-