Never give up

O víkendu se čas měří jinak. Je přeci víkend, máš celý dva dny času!

Jenže já mám hodinu a půl času. Za oknem víkend, vítr, mraky. Na tratičce v lese jsi tak za 15min, zpátky to samý, takže hodinu na trailu s klopkama a skokama?

Hodina je dobrá. Co bych za to ve všední den dal. Sám v lese na trailu, kterýho znám každej metr. Ne – nikdy není nudnej. Po dešti klouže jak mramor, nebo lepí jak včelařovi prsty. Jíl. Za sucha jede pekelně. A sucho je.

Klíče od auta? Cesta tam 10, cesta zpět 10, víc času na skocích, míň času na kole. Klíče zpět. Helma, kolena, skočit na freerida a jedem.

Fouká. V lese nebude.

Tři zatáčky na asfaltu a LES. Kouknout na plánovanej G.A.P. Je tu, čeká na mě. Jeho čas přijde..

Dál do kopce, cestičkou, po skalce, po skále a sjezd na áčko. Nějak to poskakuje. Bzdy, beru za sedlo. Vakl v tlumiči. Hmm.. Ne – nevracim se, tohle není problém. Nesnášim to, ale nevracim se. Zas na bike a dál. Dalších 500m divnej pocit v pedálu. Brzdy. Beru za pedál. Vyklá se jak metronom na Stalinovi. Vole, to kolo se podemnou snad rozapdá. Krabička s imbusama. Pedály na imbus – nikdy jsem to neměl rád, nedalo se to utáhnout, navíc tenhle imbus sebou nemám. Improvizace. MacGyver si rve vlasy. Domu a utáhnout pořádně? Ne, chci dál. Hotovo, jedem.

Ještě jeden kopec a skoky jsou tu. Klacky hnusně praskaj. Nelíbí se mě to. Prach – jasně! Prach v představci a kolem hlávka. Zvuk hnus, ale nevadí. Na funkci nemá vliv. Nevracim se! Funim, čumim metr před sebe. HOVNO! Málem bylo moje. Ten úhybnej manévr by se za leteckej výraz “near miss” vůbec nemusel stydět. Ty vole, neni to všechno už nějaký znamení? Nemam se fakt radši jen tak projet a skoky vynechat? Nečeká mě tam nějaká zrada. Tolik blbejch znamení. Co s tím?

Jsem tu. Cesta utekla. Skok stojí, klopky stejný. Všechno vypadá stejně. Jen pocit je divnej. Pocit a myšlenky na skoky. I jedna blbá myšlenka před odrazem dokáže zradit.

A to je ono.

Jsou to jen myšlenky. A ty pragmatický vyhrávaj. Mám naskákáno. Znamení nejsou. Rozjezd a soustředění. Hlava jede jak má.

První skok a –  pohoda.

Až překvapivá pohoda a lehkost. Tak nějak, zvláštně v pohodě. Jdu znova. A zas to samý. Ve vzduchu jak doma? Kolo kroutim a je to jak samozřejmost. Cejtim se skvěle. Až mě to zaráží a zároveň vyluzuje podivnej úsměv. Celá tahle vyjížďka je nějaká podivná. Další skok. X-ko. Protažený v pohodě, přistání dočista. Další  - nohy. Dlaší tejbl. Tejbl one hand. Protáhnout. Víc. A víc. A přesně vím co mám dělat a ono to tělo ve vzduchu dělá. A tak mě hned napadaj ruce. Dva skusmo skoky a pak kolo před sebe, kolena dozadu a pustit ruce.

Hmm.. je to tam, ani nevim jak. Zajímavý. Prostě všechno poslouchá jak má. A mě to baví. K rozjezdu to vyjíždím a zjišťuju, že jedu asi třicátej skok a pořád jsem se nezastavil. Po výjezdu zatáčka a rovnou na skok. Nějak to zastavování není potřeba. Hlava poručí, tělo poslechne a odměna je parádní lítání.

Takovej pocit jsem ve vzduchu už hodně dlouho neměl.

Pocit samozřejmosti.

Že by odměna? Odměna, že jsem to dneska nevzdal?

Že hodina a půl stojí za to, že improvizace tě posune a že sračkám je třeba se vyhejbat?

Asi jo.

A tak Never give up!

 

-a-