První bikepacking

Občas si přečtu nějaký výpravný článek na pinkbiku. Vždycky mne nadchne příběh lidí, kteří vemou bike někde v BC a jedou na pár dní do hor jen s batůžkem. Jak krásná musí být svoboda na dvou kolech, ohníček někde na kopci, západ slunce, spaní pod hvězdama, východ slunce a pak zase šlápnout do pedálů vstříc novým dobrodružstvím…

A tak mi zrála v hlavě myšlenka, během zimy jsem postavil kolo, koupil větší batoh a pak přišel den, kdy jsem si řekl: „Je to tu, dneska vyrazím, uplně sám na kopec a budu tam spát“.

Je horká červnonvá sobota, dopoledne spravuju kola a prodávám u kamarádů v obchodě abych si vydělal nějakou tu kačku. Přes den je vedro a tak si říkám- vyjedu až na večer a pak někde přespím pod hvězdama, druhej den ještě něco namotám cestou domů.

Balím si batoh o objemu 28l, je narvaný k prasknutí, letní spacák, alumatka, jídlo na 2 dny, nářadí, lékárnička, něco málo na sebe, 1 PIVO na večer, čelovka…..už už chci vyrážet a v tom mě trknne: VODA! Do už nacpaného báglu dávám ještě 1.5l petku a doufám že to bude stačit. Po cestě snad někde naberu, když dojde.

Vyjíždím v půl 6, furt je parno. Ale už teď mám ten pocit, ten pro který to všichni děláme. Pocit absolutní svobody, soběstačnosti, nepodmíněnosti okamžiku, nekonečných možností kam vás den zanese. Žádné velké plány, žádné závazky, jen směr vpřed, šlápnutí za šlápnutím. Ach, jak chyběl mi vítr ve vlasech, vrnění řetězu, hukot pneumatik, šumění trávy, praskání větviček, lupání šišek, zurčení potůčků. Na nebi ani mráček. Ptáci si štěbetají. S neuvěřitelně lehkýma nohama polykám kilometry a nasávám atmosféru tohoto podvečera. Nikde nikdo, jen pár vracejících se cykloturistů do svých domovů, k večeři, za ženou, za dětmi. Ale já, …….já se dneska nevrátím. Dnes už ne.

Cesta ubíhá a to už za lesního přítmí kličkuji pěšinkou kolem Vltavy. Místy technický trail je dlouhý asi 7 kilometrů a mně nevadí že je trochu zarostlý, trochu místy zborcený a vyježděný více než si ho po 2 letech pamatuji. Ten klid a pohoda jsou tu vždy. Blížím se k Dívčímu kameni, slunce už zapadlo za horizont říčního údolí – nastává příjemný chládek. Jsem na cestě již dobré 2 hodiny a tělo si říká o intovou střelu. Pivánko láká mne k zastavení u hezkého stavení, kousek od řeky. Dávám však jen jedno, vím že cesta má ještě není u konce. Klesající slunce dává mi novou motivaci k cestě. Jak krásné zakončení dne by bylo vyjet na kopec a spatřit západ naší nejbližší hvězdy. S novou nadějí zvyšuji kadenci a vystřeluji z údolí, tam nahoru ke kopci jménem Kluk. Kéž by výhledy nebyly jak z obrázku a já nemusel každou chvíli stavět a vychutnávat panoramata

Jihočeské krajiny v záplavě zlatého světla. Výjezd na kopec je závod s časem – slunko klesá a hladina laktátu v mých nohách stoupá s přímou úměrou. Čím je slunce níže, tim více mi hoří nohy. Chci! Chci ten západ stihnout. Poslední metry kolo tlačím do prudkého stoupání. Bolestí mám tvář zkřivenou ale vytrvávám. Je to souboj smrtelníka s vesmírem. Parkuji kolo před vrcholem a vrcholovou skálu běžím po všech čtyrech. Jsem nahoře!

Slunce ještě není za horizontem kopců Blanského lesa, ale oblačnost již pohltila většinu krásy dnešního západu. Ale mé srdce nesmutní, zdolání vrcholu je vždy momentem euforie, úlevy, odpočinku a klidu.

Vychutnávám přítomný okmažik, přemýšlím o universu, o principu, proč jsem tu, právě teď, proč jsme tu vůbec my všichni, co je naším posláním…V těchto chvílích, chvílích absolutního přítomna si připadám tak malý a zároveň tak moc součástí toho úžasně obrovského, nekonečného VŠEHO. Běhá mi mráz po zádech, snad z toho uvědomění si sama sebe, snad ze spocené pokožky, jak se jí dotýká chladný vánek na vrcholu …. snad dílem obojího.

Opékám si buřta a popíjím své jediné pivo. Jé jak je mi dobře. Jak málo člověk potřebuje ke štěstí. Jen trochu doznívajích endorfinů, praskání ohýnku, šumění lesa. Někdy samota může mít až mystický náboj, já a vlastní myšlenky. Pohled na hvězdy, usínám….

Ráno před pátou se budím na východ slunce. Stoupám ještě k vyhlídce a vychutnávám si probouzející se krajinu. Tak tohle je ono, to je ten zážitek o kterém jsem snil… To absolutní ticho.

Dalo by se o tom okamžiku napsat tisíc slov a stejně bych se nepřiblížil k jeho popsání. Je to něco co si každý musí zažít a věřím, že mnoho z nás takový okamžik už zažilo. Okamžik který se vám zaryje pod kůži tak silně, že celý život budete hledat jeho opakování. Opakování které nikdy nepřijde. Žádný okamžik nelze zopakovat, ale přijdou jiné, stejně a nebo jinak krásné, se stejnými nebo jinými emocemi. Myslím si že pro tyhle okamžiky stojí zato žít. Skutečně ŽÍT.

Později dopoledne už se vracím domů, nohy bolí ale úsměv ještě neztuhl. Furt mám na obličeji ten rohlík, blažený úsměv bláznů. Ten úsměv, který spíš než ze rtů lze číst v očích. Parádní pěšinky, pár koleček na pumpě a koupání u jezu už jsou jen dopňky, které dělají z celku jeden z dokonalých víkendů. Víkendů, kdy jsem žil naplno. Ne na plný plyn ale naplno vychutnával každou příležitost, kterou my den přinesl.

Nemusíte mít kolo za padesát tisíc, nohy z betonu, týden dovolené. Vše je o myšlence, myšlence o pohybu. Tak nestůjte a také vyražte…