Jess v Kanadě

Když jsem před pár lety začala jezdit na kole, tak jsem koukala na videjka bikerů z Kanady a říkala si, jak to musí být dokonalý. Snění o tom, jaké by to asi bylo sem podívat a zažít to na vlastní kůži. Každopádně jsem si myslela, že to zůstane jen u snění a nenapadlo mě, že to někdy zrealizuji. Ale jak se říká „Když se chce, tak jde všechno“ Sešla se spousta okolností a všechno mě začalo směrovat k tomu, abych na chvíli z ČR vypadla, daleko od všeho, odpočinula si a srovnala si co a jak dál. A samozřejmě kam jinam vypadnout, než do vysněné Kanady.

A teď jsem tady. Zatím jsem viděla jen letiště a kousek Vancouveru a všechno mě teprve čeká, ale s nástupem do letadla jsem udělala to, co mi radili snad všichni. „Nastup do letadla a na všechno se vyprdni, problémy nech doma a užívej si dovolenou.“
A je to tu. 3 měsíce mám na to, abych tu toho okusila co nejvíc a zjistila, jestli to, o čem jsem snila, tak jestli to za to opravdu stojí.

Sice mi na letišti bylo trochu divně, když jsem věděla, že budu takovou dobu pryč, ale natěšenost byla větší. Vše probíhalo úplně luxusně, bez sebemenších problémů. Stojíme u přepážky, vážíme a odbavujeme bágly a hurá do letadla Čekáme na otevření brány, dáváme poslední pivečko u nás a hurá za snem.

Čekal nás let do Londýna na Heathrow, tam dvě hodinky přestup a pak už rovnou do Vancouveru. Let utíkal jak voda. V Londýně jsme byli tak rychle, že jsem nestačila vyndat ani slovíčka s angličtinou, abych se něco ještě naučila. Na Heathrow relativně rychlý přestup, i když letadlo mělo asi 20minut zpoždění, ale bylo to na pohodu. A už sedíme v letadle, připoutání, vzlet, turbolence…. Hmm, nic pro mě. Hajda, který se na měsíc přidal na tenhle trip se mnou, mi řekl: „Naučím tě, jak přežít dlouhý lety“ a už to jelo, vínečko, drinky a pohoda jazz. Díky tomu let utíkal neuvěřitelně rychle. Personál na palubě letadla byl super, neuvěřitelně ochotný a tolerantní. V klídku mě nechal sedět na sedačce pro letušku u únikového východu, odkud byl nádherný výhled a ještě s úsměvem nosí drinky. Co si víc přát? Dovolená krásně začíná, všechno šlape jak má, tak v pozitivní náladě doufáme, že to tak půjde celou dobu.

Přistáváme ve Vancouveru a čeká nás imigrační. Neuvěřitelné fronty a trošku strachu, co si na nás vymyslí. Nakonec fronta jde poměrně rychle a už stojíme u imigračního pohovoru u usměvavé mladé slečny. Zeptá se nás na pár otázek, dává razítka a je to za námi. Jdeme vyzvednout zavazadla, což šlo taky rychle a hledáme naše krabice s kolama. To taky netrvalo dlouho a už vidíme naše krabice. Řítíme se k nim a Hajdovi trochu mizí úsměv na rtech, když vidí, jak z krabice trčí vidlice z kola. Po první kontrole kola ale vypadá, že je vše ok. Bereme krabice a jdeme k východu, kde na nás čeká už mladý (pro mě neznámý) pár – Terka a její manžel Luboš. Berou nám věci a jdeme k autu. Trošku věda, jak narvat všechny věci do auta, ale i to se podařilo. Vzali nás k sobě domů, dal se welcome drink, proběhly návrhy výletů po Vanu a po 28 hodinách vzhůru konečně do postele.
A ráno to všechno začne…