Jess v Kanadě – Vancouver day 2

Posledni den ve Vanu 2

Dneska je tu pro nás prakticky druhý den, kdy můžeme poznávat Vancouver. Luboš a Terka musí do práce, takže budeme cestovat sami. Ráno si dáváme pohodičku na bytě a v 9 hodin vyrážíme do centra. Sedneme na skytrain a jedeme na zastávku Granville. Jedeme tam cíleně, protože od včerejšího večera, kdy jsme jeli touhle ulicí kolem prodejny Victoria´s secret, tak bylo jasné, že zastávku v tomhle obchodě musíme udělat..

 

A aby se mnou Hajda vydržel po zbytek dne, bez toho, abych jela jak kolovrátek o tom, že tam prostě musíme, tak to byl hned první cíl. Otevřeno tu mají ale až od 10 hodin, tak si jdeme dát snídani do Starbucks. Po pravdě mě neuvěřitelně udivuje, jak je tady po ránu v kavárnách plno a lidi v jaké jsou pohodě. Není na nich vidět stres, nervozita, pouze optimismus a úsměvy na rtech. Dáváme si kafčo a banánovo-čokoládový muffin a pro dva lidi tahle snídaně vyšla asi na 9 dolarů. Musím říct, že tak dobrej muffin jsem ještě nejedla. Byl opravdu hodně poctivej a jeden muffin nám každému stačil coby snídaně… To by se mi u nás asi nestalo… Ještě chvíli sedíme v kavárničce, koukáme do mapy, kam všude chceme vyrazit.


Koukáme na mobil a ten ukazuje něco málo po 10. Plán je na následující hodinu jasnej… V klidu dopíjíme kafčo, Hajdovi ještě musím vysvětlit proč je VS shop takovej pojem a jdeme nakupovat. (Jen pro nezasvěcené – VS je jeden z největších shopů s dámským spodním prádlem.) Přicházíme do toho šíleně růžovýho obchůdku a já jsem ve svém živlu, protože tohle se u nás nevidí. Procházím, nakupuju a Hajda, který tu pro sebe moc modelů asi nevybere, tak si sedá do růžového křesla, které jsou tu po krámě právě pro pány, co si jdou se ženami „užít“ tuhle zábavu. Má ohromnou legraci z toho, jak tam lítám jak malá holka mezi Barbínama od Mattela – prostě ze strany na stranu a všechno musím mít… Z obchodu odcházím nadšená se svým nákupem a Hajda nadšenej, že už to má za sebou.
Touláme se městem, ale už jen tak v pohodě a klídku, protože většinu důležitých věcí nám už ukázala den předem Terka, takže si už jen tak spíš brouzdáme, pokukujeme, nakupujeme. V jednu hodinu nás přepadl hlad, tak jsme si našli restauraci, která vypadala z venku moc příjemně a ceny taky nebyly nejhorší. Já jsem si dala odpolední malé menu za 8,6 dolaru – obalované kuřecí maso, rýže a mrak zeleniny. Jejich „malá“ porce se pro změnu pomalu nedala sníst, protože je toho neuvěřitelně moc. Necháváme jídlo slehnout a koukáme do mapy, kudy kam a vyrážíme směr Chinatown, kam si jdeme nakoupit zásoby jídla na dalších pár dní, protože se nám blíží přesun do Whistleru… Tak abychom tam neumřeli hlady. Čas letí jak voda a koukáme na hodinky a je půl 4. Ve 4 máme být doma, protože se má vrátit Luboš z práce a má s námi další plány, aby nám ukázal i trochu jinou „kulturu“ Vancouveru.


Jdeme koupit do automatu lístky na skytrain, kde Hajda už ztrácí nervy, protože se v mincích, za které má koupit lístky absolutně nevyzná… Po chvíli nervů vytahuje kreditku, protože boj s drobnýma vzdal a nehodlal si s nimi dál kazit jinak pohodový den. Po chvíli co jsme doma, slyšíme klíče v zámku a Luboš ve dveřích. Volá na nás, ať mu jdeme pomoct k autu s věcma, že nám přivezl „dopravní prostředky.“ Tím myslel pro Hajdu longboard, a mě super našláplé kolo Giant. Trochu mě mrzelo, že musím cestovat na kole, protože na loangu jsem nikdy pořádně nestála a docela mě to láká zkusit, ale bohužel jsem po úrazu nohy a musím jí tady ještě musím doléčit, protože není úplně ok. A tak jsme usoudili, že kolo bude určitě bezpečnější. I když abych pravdu řekla, našláplej orezlej Giant, s odpojenou nefunkční přední brzdou a řidítkama úzkejma jak zubní párátko mi přišel na první pohled úplně bezpečně nepřipadal. Takže první jízda v Kanadě na kole byl opravdu poměrně adrenalinovej zážitek. Klucí si užívají jízdy po městě na longboardu a já se za nimi trmácím na kole se smrtí v očích.

Nakonec směřujeme na večeři na místo, kde nám spadla čelist. Byl to Sikhi klášter pro chudé, sociálně slabé, přistěhovalce v nouzi… Večeře se podávala v 7 hodin, ale protože jsme tu byli o něco dřív, sedáme do parčíku, kde už je parta čekajících lidí. V hlavě jsem měla neuvěřitelně smíšené pocity, protože jsem si říkala, co tu dělám, že sem nepatřím. Ale nenapadlo mě to jen o sobě, ale i o lidech kolem. Mezi čekajcími na příděl jídla byly jak bezdomovci, feťáci, mladý lidi, který vypadali k světu, ale zaujala mě tam i slečna, která mi spíš přišla jak z vyšší vrstvy – namalovaná, krásně oblečená… Rozhlížím se a smíšené pocity co tu dělám, byly neustále větší… Koukáme, jak se tu schází bezdomovec s nějakým klukem a jdou do parku za stromy. Kluk po chvíli vychází sám a bezdomovec nikde. Po chvíli se vynoří i ten, ale v takové stavu, že si ani nedovedu představit, co si šlehnul. Motá se a potácí, že nevíš, co se stane dál… Je 7 hodina a jdeme dovnitř „kláštera.“ Musíte sem vstupovat se zahalenými rameny a pokrývkou hlavy, jinak vás sem nepustí. Koukáme na sebe s Hajdou a i na něm je vidět, že se v něm jeho smíšené pocity neuvěřitelně perou. O pocitech začínáme mluvit před Lubošem a on říká, že prvně ten pocit měl taky, ale že máme být v klidu, že on to měl taky, ale že toho jídla tam je poměrně dost a rychle se kazí a když se nesní, tak ho vyhazujou. Ok, jdeme do toho… Stojíme ve frontě a k Hajdovi se obrací chlapík, který smrdí jak chemická továrna a ptá se ho, co je vůbec za den (jídlo se tu vydává pouze do čtvrtka, tak pro info, aby věděl, jestli může ještě druhý den na jídlo…) Pak se Hajda otčí na mě a říká, že netuší, jestli to psychicky dá… Ve chvíli, kdy se ho snažím podpořit, že když tam jsme, tak neutečeme, zároveň podporuju i sebe, protože prostředí na mě působí sice krásně, ale mix sorty lidí ve mně budí lítost až k pláči. Rozdýchávám to, beru tác a dostávám příděl jídla. Sladká rýže, omáčka, jakási placka ala tortilla… Usedáme ke stolu a jíme. Nejde říct, že v klidu, protože neustále člověk kouká kolem sebe a tolik různých lidí prostě člověka nenechá v klidu a v hlavě šrotuje, jak se tam asi každý vzal a představuješ si jejich životní příběhy. Poměrně dost lidí je tam ještě s krabičkama a nechává si zabalit jídlo domu… Luboš dojídá jako první a jde ven, hlídat kolo, které jsme tam nechali. My s Hajdou dojídáme chvíli po něm, ale ještě sedíme a vyměňujeme si naše pocity… Po pravdě jídlo bylo luxusní, ale tenhle zážitek v nás nechá něco, co asi ani nejde pochopit, když to člověk nezažije… Poděkujeme a odcházíme… Sedíme ještě chvíli venku a koukáme, jak lidi s napakovaným jídlem sedají do aut a odjíždějí… Pak i my bereme svoje „posunovadla“ a jedeme domů. Chvíli ještě posedíme, probíráme tenhle zážitek a pak jdeme spát. Částečně s pocitem viny, že jsme šli někam, kde jsme asi neměli co dělat, ale zase se zkušeností, kterou nám nikdy nikdo nevezme a která v nás nechá něco, co v tuhle chvíli neumím popsat… Každopádně to hodně změnilo můj pohled na charitu a určitě do budoucna i přístup k ní… Někdo mě za to může odsoudit, že jsem tam šla, když jsem to neměla zapotřebí, ale jsem za to svým způsobem ráda, protože je to zážitek, který člověku hodně otevře oči…..

 

 

1 komentář pod “Jess v Kanadě – Vancouver day 2”

  1. Martin Čárys

    Tak to je hustý…
    Jednim dechem jsem to precetl…

Komentář: